VE TŘECH TÝDNECH MÁME OHRÁDKU A PAPÁME Z MISTIČKY

Naši malí prďolkové nám dělají radost každým dnem a i oni jsou důvodem proč letos ruším Vánoce. Naděleno už stejně máme – 6 krásných prďolků a od nás dárečky dostanou jen zvířátka, ať ta naše nebo cizí anebo v útulcích a pak asi už jen ségry dvojčátka. Cukroví letos maximálně 5 druhů (zatím zaděláno těsto jen na dva, tak snad u toho neskončím), jediné, co jsem nemohla opomenout byl tradiční vaječný koňáček – dokonce okoštovala i osobně mamulka Branďulka. Ale fakt jen maličko, víc raději ne – prckové by pak měli divoké sny.

No a za ten týden se toho opět událo. Z rozpačitých krůčků se vyrýsovaly kroky, běhy a dokonce i perfektní couvání. Bodejť by se tak nerozšoupli, o víkendu jim totiž páníček připravil velikánskou ohrádkou (náš životní prostor se sice výrazně zúžil, ale pro prcky cokoliv na světě).

Začali jsme rovnou s dvěma patry ohrádky a po dvou dnech musela být zvýšena o další jedno patro, protože jsem jednoho dne přišla domů a naše malé nedochůdčátko Číňánek se vyhoupl přes kraj a už mě běžel přivítat. Útěk z ohrádky bych čekala od kohokoliv jiného, jen ne od toho nejmenšího. On je Číňánek kapitola sama pro sebe. Je nejmenší a vypadá, že za ostatními dost zaostává ve vývinu, ale je to jen zdání. V hrátkách a bitkách se sourozenci se rozhodně nedá zahanbit – umí to všem pěkně natřít, dokonce už umí i pěkně zavrčet, když se mu něco nelíbí a rozhodně je ze všech štěňátek nejkontaktnější k lidem. Úžasná jsou všechna štěnda, ale tenhle malý pacholek mi zatím asi nejvíc přirostl k srdíčku. Kdyby neměl pindíka, neváhala bych ani vteřinu, jenže pindík tam pořád je, při identifikaci pohlaví jsem se opravdu nespletla a pindík se ani nikam se neztrácí. Bojovala jsem celý víkend s myšlenkou, že bych si nechala jeho, ale  ne ne ne, neradujte se zájemci o fenečku, zůstanu u holek.

Holčičky – prvních 14 dní jedna favoritka, pak výrazně vedla druhá fenečka a od pondělka jsou ty dvě potvůrky jedna jako druhá (jen jedna bude asi víc demoliční a druhá víc štěkací). Obě si se mnou zahrávají a nevím, jak si to vykládat – buď k nám chtějí obě anebo ani jedna. Pořád mi přijde, že se jedna opičí po druhé. Chvilku vypadala Jednoočka na samotářku – lehávala někde v koutě, pak se to otočilo a teď jsou obě pravidelně v centru dění, běží ke kraji ohrádky, když přijdu domů, když jedna dává pusinky nebo si chce hrát, za chvíli to samé dělá i druhá. Asi se z těch dvou potvůrek picnu.

Jako největší divoši a rošťáci se mi zatím jeví Flíček a Symetráček – každý po svém. Pan Flíček jakmile otevře oči, hned se rozhlíží koho kde zmasí, vyštěká a kdo ho pomazlí. Ze všech je ale rozhodně nejšikovnější v chození na plínku. Symetráček také občas masakruje sourozence, ale stejně jako ostatní dokáže nahodit výraz hrozně týraného pejska a když se rozhodne, že se chce pomazlit, spustí takový nářek, že se nad ním každý ustrne. Já se snažím být tvrdá a nepodlehnout, ale ne pokaždé jsem úspěšná.

Pan Proužek – tak ten je sice děsně nenápadný, ale došla jsem k závěru, že to bude takový ďábelský andílek. Má mě nejzmáknutější a moc dobře ví, kdy ho pozoruji a kdy ne. Když se probudí a vybatolí ven, snažím se být ve střehu a jak to vypadá na čurdu, hned je šoupu na plínku, jenže Proužek číhá a číhá – málokdy se nechá nachytat. Plínka je pro něho úhlavní nepřítel. No a o jeho jazýčku bych mohla vyprávět – tentokrát mu je věnována i jedna videopasáž.

Mamuška Branduška – na poslední kontrole jsme byly moc pochválené. Jizvička už nikde nehnisá, ale stále zůstává rozšklebený kousek na začátku jizvičky. Dokud se to nezahojí, musím si nechat zajít chuť na nějaké agilitění. Myslela jsem, že bysme už tento nebo příští týden vyrazily na nějaký pidi trénink a proběhly si pár tunýlků pro radost, ale ještě raději počkáme. Doufám, že už je zahlušena i hrozba odvápnění, které nás potkalo u prvního vrhu. Snažím se Branďulce ulevovat, co to jde a do práce s ní chodím už dokonce i na tři hodinky. Mamina sebou ráno práskne do pelíšku, se slastným úsměvem usne, ale na pijavičky se domů stále moc těší.

Bodejť by se netěšila, vždyť s prckama už začíná být ta pravá sranda – hrají si nejen mezi sebou, ale snaží se prudit i maminku, okusovat ji, a tak už sem tam musí přistoupit k výchovným metodám. Zatím nejpovedenější kousek byl, když se jeden den vrátila s páníčkem z venčení. Ten den pořádně mrzlo, takže dostala obleček. Po procházce se samozřejmě vrhla hned do ohrádky, jenže nepřipravený páníček jí samozřejmě ve výtahu nesundal kabátek, tak se tam vrhla i v kabátku. Hladovci se na ni hned vrhli a ejhle, to bylo zklamání – ta nejžádanější místa, cecíčky, byly schované. Branduška tam seděla a tvářila se jakoby nic, možná se dokonce i pod fousky usmívala. My z těch zoufalců málem umřeli smíchy.

No a asi největší překvapení nám prckové připravili s krmením z mističky. Po zkušenostech s prvním vrhem, kdy jsme se na krmení z mističky vrhli cca v 5. týdnu, nejdřív se v tom vykoupali a kaše byla snad i na stropě., tak zhruba další tři dny trvalo, než se první odvážlivci přiblížili a ochutnali, do týdne dlabali všichni. Říkali jsme si tedy, že rozmáčené granulky budou asi dobrý vtip a že to zatím nehrozí. Jak jsme se mýlili. Jen jsem dala mističku do ohrádky (ve třech týdnech!!!), přiběhla Jednoočka, čmuchla, lízla a pustila se do té břečky s chutí, jakoby tak byla zvyklá od malička. Po chvilce ji následovali i ostatní, jen Flíčka mistička moc neoslovila a do granulek se pustil až při druhém pokusu. Číňánkovi se samozřejmě snažíme vždycky najít nejvhodnější místečko, ale malý hamounek si v té misce občas i ustele. Budiž mu ale přáno. Od té doby, co papají granulky, tak krásně přibývá a začíná dohánět ostatní sourozence (zatímco u cecíků při samostatném krmení skoro pokaždé usne anebo sosá z těch nejmenších). Mističku dostávají tedy každé ráno, večer a ještě před spaním – ostatní krmení je zatím stále na mamině.

Ach jo, opět jsem chtěla napsat krátký, stručný článek a hlavně včas, ale to prostě nejde. Jak o těch našich miminkách začnu, nejsem k zastavení.