VÁNOCE, SILVESTR, NÁVŠTĚVY, ČIPOVÁNÍ, OČKOVÁNÍ ATD.

Naposledy jsme se chlubili jak krásně už prckové papají z mističky. V té době to byly máčené granulky. Za necelé tři týdny jsme se dostaly ke granulkám absolutně suchým a mám takový pocit, že jim chutnají čím dál tím víc a ztrácejí se neuvěřitelnou rychlostí (a to jsem si myslela, že 12kilový pytel jim vydrží do odchodu), zatímco prckové přibývají před očima (obzvlášť Proužek, Jednoočka a Číňánek). Granulky jsou zatím jen příkrmem, abychom odlehčili mamině. Snaží se je stále kojit, ale bývá to už jen rychlovka, protože ti malí zubatci jí udělali několik děr do bříška. Občas ale nemá jedinou šanci jim utéct – jakmile se objeví, skolí ji na zem a opravdu není úniku. Vůbec jí tedy nezávidím.

A když už jsme u toho krmení, tak s maminou jsem začala BARFovat. U Brandušky to má samozřejmě veliký úspěch. Z masa zatím není nic čím by pohrdla a překvapuje mě i tím, jak jí chutná zelenina. S ovocem to je horší, takže tím ji asi moc trápit nebudu. Štěníci by nejraději už BARFovali také, ale nechceme novým páníčkům motat hlavu, takže s prcky zůstáváme dál u granulek. Nicméně pokud v mističce náhodou zbyde nějaký zbytek zeleniny (u masa to opravdu nehrozí), tak se po vypuštění prckové vhrnou na misku a po mamině to pěkně dojedou.

Další novinkou u nás je, že štěňátkům čím dál častěji umožňujeme výběh po bytě. Jako první se všichni vrhli do předsíně, kde je samozřejmě, jako správné teriéry, nejvíc zaujal pytel s granulkami a boty. Když všechny důkladně ohlodali, usnuli všichni na hromádce. Není to tedy jejich nový pelíšek. Po probuzení a zčurdění celé předsíně se přesunuli do koupelny a po likvidaci předložky v koupelně si tu pěkně ustlali – není divu, podlaha je vytápěná, takže se tu cítili opravdu moc příjemně.

Branduška plní roli maminy stále na výbornou, a tak nám častěji a častěji přibývají výchovné lekce štěňátek. Není divu – drzí jsou jak opice, někteří. Nejenže ji okusují ze všech stran, ale dokonce jí i dobrůtky kradou, no a když někdo dělá nějakou neplechu, taky musím dostat za uši. Ale převážně si prcky užívá – blbne s nimi hodně si toho nechá líbit. Myslím, že až všichni odejdou, bude se jí moc stýskat, ještěže jí jedna potvůrka malinká zůstane doma

Když už jsme u té výchovy, tak Branďulka nám z některých štěňátek vychovává podobné televizní maniaky jako je ona sama – nejraději má animované filmy a filmy o přírodě, ale o Vánocích a Silvestru společně s Flíčkem a panem Proužkem (to je asi největší filmový nadšenec) nepohrdli ani Mr. Beanem nebo závody v lyžování.

Když už jsme zmínili Štědrý den, tak samozřejmě v tento velký den nemohly pod stromečkem chybět i dárečky pro naše drobečky. Rošťáci byli tedy vpuštěni do obýváku. Po chvilce byl stromeček obložen nejen dárečky, ale různými zátarasy, protože prckům se nejvíc líbily kabely od světýlek na stromečku. Během chvilky objevili nezatarasenou cestu pod křeslem, takže během chvilky byla i sedačka obložená polštářky apod. Prckové dostali hromadu dobrůtek, hraček, ale i praktických věcí, které si jednou odnesou jako výbavičku. Nejvíc se asi všem líbil plyšový had s pískátky uvnitř, ale radost udělala i různá přetahovadla. Myšpulíni řádili jako černá ruka, lítali pod stolem, ve stole a snad i na stole a není divu, že po skoro dvou hodinách řádění všichni popadali a usnuli poctivým spánkem s plnými bříšky (samozřejmě se jim dostalo i něco málo ze štědrovečerního stolu).  No a kromě nadělování rodičům, kteří tu byli na návštěvě i s jejich boloňačkou Jessinkou (ta byla z prcků pořádně vykulená) a pejskům, jsme přichystali i vánoční překvapení i zájemcům o druhou fenečku, kteří do té doby nevěděli, která princezna bude jejich. Po dlouhém, předlouhém zvažování a zkoumání obou holčiček, jim MMSkou krásné svátky vánoční popřála slečna Jednoočka s tím, že je jejich vánoční překvapení. Doufáme, že to byl toho večera jejich nejlepší dáreček.

No a teď už je asi všem celkem jasné, že v naší chovatelské stanici tedy zůstává slečna Puntička – Baileys. Musím přiznat, že jsem si původně trochu přála fenečku zbarvenou jako Jednoočka, jenže když se holky narodily, prvních pár dní mi byla bližší Puntička – zdála se jako větší mazel a takový salámista. Jenže obě holky začaly být hrozné netykavky. Začala jsem se tedy přiklánět k bystřejší, chytřejší a pohotovější Jednoočce. Obě byly pořád trochu samostatné jednotky a když udělala něco roztomilého jedna, během chvilky to zopakovala ta druhá a takhle se to stále opakovalo. Opravdu jsem byla chvílemi zoufalá, kterou si vybrat. Jednoho dne jsem nahlas vyslovila jméno Jednoočka. Od té chvíle Puntička úplně otočila, stal se z ní neuvěřitelný mazel, navíc při návštěvě páníčků druhé fenečky jsem měla pocit, že Jednoočka si je tak trochu vybrala – předváděly se obě holky neuvěřitelně (zatímco všichni kluci spali, jakoby tušili, že o ně se tu tentokrát nejedná), ale Jednoočka řádila o něco víc. Pak jsem Puntičku několikrát načapala v pelíšku, jak spí stejně schoulená jako Brandy a tulí se k ní daleko častěji, rozhodli jsme se cca dva dny před Štědrým dnem pro Puntičku. Myslím, že bysme chybu neudělali asi ani s jednou. Obě jsou skvělé, krásné, ale zároveň největší draci. Ještě se musíme s páníčkem přiznat k jedné velké slabosti – k Číňánkovi. Tenhle pacholek si získal naše srdíčka ze všech štěňátek nejvíc a kdyby neměl pindíka, určitě bysme si nechali právě jeho (holčičky prominou). Číňánek je neuvěřitelné, něžné zlatíčko a myslím, že se jako jediný povedl povahově po mamině. Chvilkami jsme dokonce i zvažovali, že bychom si ho nechali nebo si nechali pejska i fenečku, ale nenene, zůstaneme u feneček (a nic na tom nezmění ani pan veterinář, který je přesvědčený, že si necháme oba). Číňánka budeme ale budoucímu páníčkovi hrozně moc závidět.

Když už jsme u té Puntičky a peklíčka, které nás s ní nejspíš čeká, tak se musíme „pochlubit“ ještě s jednou její libůstkou. Před časem jsem začala nacházet velmi zvláštně umístěné bobky – například na hračce, v mističce apod. Dávala jsem tedy pozor, který expert je takovéhle čuně. Jednoho dne se tak ochomýtám kolem ohrádky a najednou vidím, jak Puntička zacouvává k misce s vodou a do té vody položí luxusního bobana. Od té doby jsem ji načapala ještě asi 2x. Zdá se, že hovňouskové budou její libůstka. Někdy minulý týden, při vysbírávání bobků, z ohrádky mi jeden bobík scházel (místo bylo evidentně zbobkované, ale bobek nikde). Myslela jsem, že ho odnesl někdo na tlapičkách, ale kdepak. Když mě přišla přivítat naše milá, měla komplet celého bobana přilepeného na zádech. Doufám, že ji tyhle prasárničky brzy přejdou.

Od Vánoc jsme byli samá návštěva. O návštěvě MinČoudků jsme informovali, hned druhý den k nám přijeli na tři dny moravští Božci. Bohužel jsme na ně neměli zrovna moc času, protože jsme byli s polovičkou oba zapojeni do pracovního procesu, tak jsme si užívali především společné večery. Klukům tímto děkujeme, že během naší nepřítomnosti velmi poctivě a znechuceně pomáhali při očistě ohrádky. Těsně před jejich odjezdem se na bratrance přišel podívat i Jakub se Zuzkou a především Karlem. Karel je cca půlroční pejsek, takový skoro útulkář a šílené éro. Ze štěňátek byl perplex a hrozně rád by si s nimi hrál, jenže ti rošťáci se mu pořád věšeli na pindíka a hledali cecíky – pořád jim nešlo do hlavy, že někdo nemá cecky plné mlíčka. Nejvíc si ho asi oblíbil pan Proužek – to je takový pejsek nebojsa, který miluje každého psího návštěvníka. Karel se i přes prudu prcků choval moc hezky, ale  neměl chvíli stání, ohrádku překonával sem tam a kdybysme je chudáky nevyhnali, kvůli návštěvě naší Aiminky, zřejmě by sem tam skákal ještě teď. Krátce po Karlově odchodu nás navštívila Aiminka, jejíž návštěvě byl věnován samostatný článek.

Co se ohrádky týče, tak momentálně jsme už na pěti patrech. Každá návštěva obdivuje jak veliký mají výběh, ale to si rozhodně nemyslí naše štěňátka – vůbec se jim tam nelíbí a nejraději by měli k dispozici celý byt. Největší útěkář je pan Flíček – jakmile je to jen trochu jde, už visí přes okraj a snaží se dostat ven. Slečna Jednoočka na to jde vědecky. Po posledním zvýšení zjistila, že by si mohla pomoct přes prkýnka proti zalehnutí v porodní bedýnce. Však už jsem říkala, že tahle princezna je hodně chytrá a mazaná. Bohužel nemám její snahu zdokumentovanou. Na útěku pracuje velmi urputně a myslím, že co nevidět, budeme muset buď kvůli ní nebo panu Flíčkovi opět zvyšovat (a já v tu chvíli budu muset začít trénovat skok o tyči). V ohrádce jsou pejskové zavřeni během naší nepřítomnosti a v noci. Prckové nás po příchodu z práce už parádně vítají, visí  alespoň pacičkami na okraji a piští a piští. To jsou naprosto k sežrání. Druhý pohled po příchodu z práce už je horší – hovňouskové jsou rozťapaní úplně všude, načurděno také úplně všude (před námi ale dost čast chodí předpisově na plínku). Úklid ohrádky bývá o nervy – není možné ji uklízet s prcky uvnitř (myslím, že jinak by z nás zůstaly jen ohlodane kosti), takže na dobu převlíkání ohrádky (což se v poslední době děje minimálně 1x, ale i 3x denně), je dáváme do textilní přepravky. To je vždycky křiku, ale párkrát se i povedlo, že v přepravce usnuli. Kupodivu jsem jim přepravku moc nezprotivila a občas, když jsou vypuštěni do terénu, tak na spánek se do přepravky sami uloží. Přístřešků pro prcky máme v bytě hned několik, kromě ohrádky a přepravky to je i několik pelíšků a v obýváku velká plátěná ohrada. Občas ji využívám i jako samotku pro dva největší křiklouny Flíčka a Symetráčka (kromě těch dvou tam už byla u Puntička a pan Proužek). Flíček a Symetráček se totiž vypuštění z ohrádky dožadují neskutečným kvílením, vytím a štěkotem a ostatní dokážou tak rozpumpovat, že se buď klepou anebo kvičí s nimi (a vůbec neví proč). Jakmile se v izolaci uklidní, okamžitě dostanou odměnu, pochvalu a jdou zase zpátky za ostatními – neuvěřitelné jak to funguje.

Málem bych zapomněla, že kromě klasických pelíšků se už pokoušíme i naučení štěňátek v posteli (při výběru páníčků na postelový odchov velmi dbáme). Postupně už se v posteli objevili všichni – jako největší posteloví pohodáři se samozřejmě projevili naši největší mazlíčci, tedy Číňánek, Proužek a Puntička. Jednoočka celou noc  zkoumala a cestovala, nakonec se uvelebila u maminky Branďulky. Symetráček s panem Flíčkem ti zase k ránou spustili své oblíbené kvílení, oni jsou prostě strašně akční a pořád musí být ve víru dění. Nejvděčnější byl samozřejmě Číňánek, který nakonec pod peřinou poctil mne i páníčka. Puntička chvilku taky zkoumala, ale do rána jsem ji měla omotanou jak šálu kolem krku, no a pan Proužkovi se šálka také líbila, ale nakonec se mi uvelebil za hlavou. Nevtipnější bylo asi silvestrovské probuzení – páníček přinesl do postele všechny! Asi si můžu pořídit nové náušnice – nové dírky v uších by byly a asi by se našlo i něco na piercing (i když podle fotek to vypadá na vcelku spokojený spánek). Stejně nejvděčnější a nejspokojenější postelový spáč je mamulka Branďulka.

Konečně jsme se prokousali k Silvestru. Toho jsem se hodně bála, protože Branduška, která se nám před léty ztratila právě na Silvestra a ty nejhorší chvíle prožila sama venku, je dost velká stresulína, i když se to stále zlepšuje a zlepšuje. Původně jsem zamýšlela, že pokud bude Brandy hodně vyvádět, oddělím ji od štěňátek, ale nakonec to ani nebylo třeba. Prckové se cca ve 23 hod probrali a protože mívají takové dvouhodinové cykly řádění a spaní, tak řádili jak černá ruka a podařilo se jim párkrát zapojit i maminu. Takže mateřské pudy zapracovaly na výbornou. Nejhorší chvíle těsně po půlnoci jsme zvládli v peřinách pozorováním malých řádících rarášků s dýchavičnou Brandy. Televize byla na plné pecky, ale rošťáci si ani nevšimli, že někde něco bouchá. Léta jsem nezažila Silvestra v Praze, protože se snažíme vždy zmizet někam na samotu, ale s malými prďolky zmizet opravdu nešlo. Dle slov sousedů to letos byl opravdu mazec – asi i díky tomu, že se střílelo přímo od nás ze střechy. Poté, co nejhorší ustalo, tak se Brandy zase vzpamatovala, prcky nakojila  a i si s nimi pohrála. Jsem moc ráda, že Silvestr v Praze moje holčička tak hezky zvládla.

V novém roce se u nás celkem nic zásadního nezměnilo, snad jen, že ve čtvrtek jsme vyrazili na první očkování a čipování prcků. Pan doktor samozřejmě i štěňátka prohlédl. Všichni jsou v naprostém pořádku, zdraví jako řípa (kloučci mají kulky v nejlepším pořádku), jen se potvrdily moje obavy – pan Proužek má předkus a malý předkus má i Číňánek. Vím, že do výměny chrupu není nic jistého, ale jak jsem se informovala na veterině i u známých veterinářů, tak spodní čelist roste o něco rychleji a tím pádem není téměř žádná šance, že by se skus zlepšil. Nejvíc mě to mrzí práve u pana Proužka, protože má nádhernou hlavičku a nebýt předkusu, tak myslím, že by z něho mohl být ukázkový teriérek. Co se dá dělat, snad se jemu i Číňánkovi podaří najít páníčkové bez výstavních ambicí – ostatně ani já nejsem výstavní nadšenec, takže budu daleko raději, když budou pejskové sportovat než vymetat výstavy. Samotné čipování a očkování bylo u některých jedinců dost dramatické. Bezkonkurečně nejhorší byla opět naše milá Puntička – ječela jak Viktorka jen ji paní doktorka chytla a přidržela, samotného čipu a očkování si ani nevšimla, největší problém prostě měla se zafixováním. Nejstatečnější byl Číňánek (on je fakt zlatíčko naprosto ve všem, ještě stihl dát panu doktorovi pořádnou pusu). Řadil se mezi tři statečné společně s Jednoočkou a Flíčkem – jako jediní ani nekvíkli, sice měli úmysly vzít dráhu, ale to se nepovedlo. Přitom právě u Flíčka jsem čekala největší problémy. Ovšem za bolístky u pana doktor se nakonec pomstili téměř všichni – zčurdili tam, co mohli. Musím ale všechny moc a moc pochválit za cestu autem. Celou cestu jsme o nich ani nevěděli, spokojeně spinkali. Tak snad budou mít všichni cestování rádi. Všichni už tedy mají vystavené PET pasy a zbývá jen odeslat vše potřebné na plemennou knihu. Doufám, že průkazy původu brzy dorazí. Doma se o nějakém klidovém režimu moc mluvit nedalo. Řádí se u nás 24 hodin denně (občas až do ložnice slyšíme ten hukot, co se z kuchyně ozývá). Všechna štěňátka do jednoho milují volný výběh po bytě, ale i v ohrádce umí pěkně divočet. 12kilový pytel granulek už je v tahu, další dokoupen a do odchodu myslím, že dojde ještě minimálně na dalších 6 kg. Pračka pere také každý den. Máme prostě doma veselo! Sice se říká, že čert nikdy nespí, ale není to pravda – mám důkaz, však se podívejte, když ti naši prckové spinkají, jsou to andílci!

Dnes Vám přinášíme fotek ne jednotlivců, ale hned dvojiček – málokdo odpočívá o samotě (někdy je trochu samotářka Jednoočka, ale asi záleží na náladě a jak ji ostatní prudí).

Samozřejmě nesmí chybět ani mamina – nevím jestli má nebo nemá své oblíbence, moc to na ní nepoznám, ale rozhodně některá ze štěňátek jsou velcí tulivci a jak mamina přijde, hnedle jsou u ní a snaží se buď přitulit nebo nějak upoutat její pozornost. Branduška se občas už pokoušela schovat do své staré boudičky, ale bohužel – i tady ji ti pacholci vyhmátnou.

I když je Branduška mamina vzorná, tak občas už o svých dětičkách nechce ani slyšet, natož je vidět.

 
FOTOGALERIE VERONIKY BEEBOVÉ

 
FOTOGALERIE NAŠÍ AIMINKY

 
FOTOGALERIE NAŠÍ „VRCHNÍ PORODNÍ BÁBYV MARTY SKREJVALOVÉ

Děkujeme za krásné fotečky všem!