PRVNÍ TÝDEN ŽIVOTA ŠTĚŇÁTEK

Štěňátka už mají celý jeden týden a myslím, že jim život u nás náramně prospívá. Občas se ráno leknu, že nám někdo během noci štěňátka vyměnil za větší, rostou opravdu před očima, i když oproti našemu prvnímu vrhu nepřibývají tak rychle. Však se podívejte na váhové přírůstky.

Minulý čtvrtek a pátek jim začaly odpadávat pahýlkové pupíčky a ranky už mají pěkně zahojené. Podle Breeder’s Diary by fenka v současné době měla kojit každé 2-3 hodiny – no nevím tedy. Osobně mi přijde, že když je mamina v porodní bedýnce s nimi, tak jsou to u některých spíš pětiminutové pauzy, a to ani nemluvím o tom, že někteří si dají šlofíka i s ceckem v tlamičce. Takže takové dárečky jako pana Flíčka a Symetráčka (ti cítí maminu snad už jen, když leze v přízemí do výtahu) se snažím trochu korigovat a přednostně na jejich místo umisťuji pana Proužka a hlavně našeho Číňánka. To je hrozny drobínek a takový malý trubeček. Pan Proužek ten je zase stále s něčím nespokojený – neustále si brblá a frfňá, i když je přisátý (odhaduji, že si říká „málo teče; moc teče“…, doufám, že z něho nebude potížista). No a holčičky – to jsou vyděračky. Obě holky zřejmě tuší, že se mezi nimi rozhoduji, takže co roztomilého udělá Puntička, během chvilky po ní opakuje Jednoočka. Puntička je taky pořádný valibuk – klukům šlape na paty, ale kdykoliv si ji vezmu k sobě, hned se uvelebí a spokojeně chrní. Jednoočka se občas durdí (takový nerváček), ale nakonec se taky uvelebí a ještě si u toho pomlaskává. K sežrání jsou prostě obě.

Mamulka Branďulka – jizvička se jí krásně hojí, bříško začíná mít zdrápané (však už taky došlo na stříhání drápků prcků – to je teda mazec), po odvápnění zatím ani vidu ani slechu. Dokonce má i roupy si hrát a učit se nové triky. Snažím se toho využívat, abych ji aspoň na chvilku od těch malých pijavic zachránila. Stejně tak ji zachraňuji po ranní procházce, kdy si ji beru tak na 1-2 hodinky do práce. Většinou se nažere a práskne s sebou do pelíšku, jakoby byla po tahu (však taky je a jen tak to neskončí). Domů se ale vždycky těší moc – celou cestu po mně skáče, popohání mě a ve výtahu radostí výská, prdelka moje zlatá. Za ten týden nás několikrát náramně pobavila (viz například adoptovaná hračka, o které jsem psala v minulém článku). Další jobovka, kterou si pro nás připravila byla, že páníčkové jako dvě paka do neděle spali na matračkách na zemi s hlavami téměř v porodní bedýnce. Jednou se tak v noci vzbudím a slyším ťapkání, pití a pak Brandy odchází. Vydala jsem se tedy podívat, kam to v noci chodívá – potvůrku jsem našla vyvalenou v ložnici na posteli. To je mazák, co?! Uznávám, že byla ve střehu a jak se ozvalo nějaké pípnutí, okamžitě letěla za prcky, ale stejně mě to pobavilo. Hned druhý den jsme se tedy přestěhovali také do postele a Brandy nás chodí během noci tak 2x-3x navštívit, ale jen na pár minutek.

No a naše domácnost – tak ta je teda zoufalá. Jak přijdu z práce, poňuchňám se s prckama, jdu s Brandy na procházku, po procházce přicházejí návštěvy, po návštěvách ležím s hlavou v ohradě, pak něco maličko udělám a zase ležím hlavou v ohradě, kolem desáté večer chodí sousedské návštěvy, no a po nich se probouzím třeba ve 2, 3, 4, ale i v 5 ráno s hlavou v ohrádce a teprve pak jdu do postele (páníček je na tom možná ještě hůř). Není tedy divu, že víkendovou slepici na paprice jsem dělala skoro tři dny (a knedlíky k ní dodneška nejsou a asi ani nebudou). A to ani nemluvím, že technika nám kolabuje – lednička mrazí, myčka nemyje, pekárna nepeče – ale po týdnu jsou konečně objednaní opraváři. Tímto se tedy omlouváme našim návštěvníkům (minulým i budoucím), ale běžně u nás takový binec není.

No a když už jsem u těch návštěv, tak si vedu návštěvní knihu – k dnešnímu dni štěňátka absolvovala 15 návštěv, které obsahovaly 36 lidí (někteří tedy vícekrát – sousedi u nás už skoro přespávají). Možná brzo vyhlásím sázky na počet návštěvníků od porodu do dne odchodu do nových domovů. Hihihihi!

Tak a teď ještě pár nejhezčích fotek našich jednotlivých mimísků a odkazy na jejich fotogalerie: