SETKÁNÍ S BUGATTI NA LIPTOVĚ

PÁTEK – cesta a posezení u Bugattkovců

Cesta na Liptov je dlouhá předlouhá, takže jsem si na pátek vzala raději volno, abysme se vyspaly, zabalily a vyrazily. Nejpozdější odjezd byl naplánovaný na 13. hodinu (skoro by se tak i stalo, kdybych nezapomněla na pojištění, takže před odjezdem ještě rychlý úprk do Generali pojišťovny). Včasný odjezd vůbec neznamenal, že se vyhnu nějakým zácpám – ta první přišla hned na D1 u Naháče, další naštěstí až v Žilině. Na dlouhé cesty si vždycky dávám závazky, kde bude první zastávka – chtěla jsem před hranicemi kvůli natankování a vyčůrání sebe i holčiček. Jenže já si vždycky umím vybrat tu nejhorší pumpu na celé cestě, takže v Uherském Brodě jsme jen natankovaly, vyvenčily jsme až ve Starém Hrozenkově – příště si to tu musím pamatovat, protože to bylo moc příjemné místo a přesně na hranicích. Díky nedávné cestě k Archounkům jsem věděla, že dálnice se nedá zaplatit u pumpy, ale v objektu mýtného, na téhle trase to ovšem neplatilo – platilo se u pumpy, a to až po 15 km na dálnici, kdy jsem pomalu propadala hysterii a děsila se, že za chvíli si mě někde vyhmátne dálniční policie. 😀 Jak už jsem zmiňovala, vyberu si vždycky nejhorší pumpu – tato sice nebyla nejhorší, ale než jsem zaplatila zablokoval mě tam kamion, takže chudák můj nízký Golfík si musel trochu zakrosit přes chodník a travičce i s couváním (zmákla jsem to bez jediného šrámu). Pak už jsem si dala zákaz stavění, dokud nedorazíme na místo. To se sice zdařilo, ale za tmy před a za Žilinou se mi nejelo vůbec dobře, takž jsme nabíraly větší a větší časovou ztrátu. Ve chvíli, kdy jsem dorazila do Liptovského Jána, umřela navigace v mobilu, TomTomácká navigace nešla nastartovat, takže jsem si dala pár okružních jízd po Jánu, než jsem objevila úžasný penzionek U Rudolfa (samozřejmě jsem se celou dobu motala kolem něho).

Paní domácí mě úžasně mile přivítala, já rychle naházela věci do pokojíčku, protože za branou na nás už čekali ti nejmilejší – Buginka s Daphkou a páničky Sysou a Tomášem. Buginka holčičky přivítala „širokým, zubatým úsměvem“, ale ve chvíli, kdy dostala pacinkou malý pohlavek od maminky, došlo jí, kdože to vlastně jsme a s Branduškou si hned začaly hrát. Bailinka byla ještě chvilku držena zkrátka, ale nakonec se i sestřičky moc hezky přivítaly. Daphinka na všechno ale raději dohlížela, připravena zakročit. Aby si na sebe holčičky zvykly, udělaly jsme si krátkou procházku po Jánu – věděli jste například, že v Jánu jsou termální prameny volně přístupné (samozřejmě bez pejsků)? Po kratičké procházce nás Buginkovci všechny naložily a vyrazilo se k nim domů. Po společné fotografii se začaly dít věci – matkou s dcerou rozjely mega jízdu kolem stolu s jídlem, což nelibě nesla Daphinka, takže ta si chudák zbytek naší návštěvy odkroutila zavřená v kleci – nejdřív volně, nakonec v pokojíčku s kočičkou. K zavření do pokojíčku s kočičkou byly potřeba rychlé policejní manévry, protože Bailinku ta místnost náramně zajímala. 😀 Když pochopila, že za kočičkou vpuštěna nebude, pustila se do rodea společně se sestřičkou a maminkou. No nevím nevím, která z nich se umí víc ksichtit (všimněte si u každé z nich drobné vrásky – Bailinka na čele, jak neustále řeší míčky všeho světa a Buginka na čumáčku z toho, jak se ráda na všechny směje :-D) – všechny tři byly vyrovnanými partnerkami, sestřičky jsou obzvlášť vyvedené (viz foto níže). 😀 😀 😀 Chudák Daphinka musela vedle hrozně trpět, když slyšela orgie, které se tu odehrávaly – z bytu si totiž berušky udělaly závodní dráhu. Občas na chvilku odpadla maminka na chvilku se vydýchat. Jednou se ke mně přišla vydýchat i Buginka, ale to zase Bailuše nemohla jen tak nechat, takže se šla paničce omotat kolem krku, aby sestřička jakože pochopila, že to ona ke mně patří, žárlivka jedna. 😀 Posedělo se do nočních hodin, pak nás taxi Tomko opět odvezlo do penzionku – tam jsem v noci málem utrhla vrata, jak jsem se ovíněná (tedy spíš oginěná) snažila zavřít vrata, která jsem až ráno pochopila, že zavřít vůbec nejdou.

SOBOTA – Mlyny Oblazy a večerní hospůdka

V sobotu jsme si ráno trochu přispaly, rychle vyvenčily a já mazala na snídani. Tentokrát tu byli oba majitelé – moc milí a povídaví lidé. Nemít za chvilku sraz s Bugattkovci, povídám si tam dodneška, nejspíš. Podle domluvy a varování od Tomáše jsem auto nechala raději zaparkované u penzionu a s holčičkami jsme se nechaly všude vozit jak královny. Tomáš ví, co mluví, je totiž liptovský policajt, takže mu bylo jasné, že moje auto (Golfík a ještě s pražskou SPZ) by se na parkovišti moc dlouho neohřál a domů bychom musely pěkně po svých. Tím, že jsem měla vlastní taxi (a holčičky v kufru :-D), mohla jsem se cestou aspoň kochat všechnou tou liptovskou nádherou. Výlet jsem dostala na výběr a vybrala jsem si Kvačinaskou dolinu, konkrétně Mlýn Oblazy. Chybu bych asi neudělala ani s jiným výletem, ale Tomášovy fotky odsud mi už dlouho ležely v hlavě a jsem moc ráda, že jsem všechno viděla na vlastní oči, protože to byla daleko větší nádhera než na fotkách. Z liduprázdného parkoviště jsme se vydali do hor kolem Jánošíkovy hlavy, přes překrásnou vyhlídku do Kvačianské rokle. Část cesty jsem měla obě holčičky připoutané, později došlo k odpoutání Brandušky – na tu je větší spoleh a moc jsem si nedovedla představit, jak Bailinka vyhledává a nadhání medvěda (prý tu opravdu jsou). Po asi hodince cesty jsme začali scházet z kopečka, bylo mi divné, že Sysa najednou zbystřila sluch a holčičky si připoutala, za chvilku přiskotačila Branduška s rozzářenýma očkama a snažila se nalákat Bailinku – smolík pacholík, já jí dám dcerku už tak běsnou pobízet podívat se za roh, kde se zvesela proháněly kozy a hlavně dvě nádherná kůzlátka. Konečně se před námi rozprostřel nádherný mlýn, kde se živě pracovalo. Místní dobrovolníci se tu pravidelně střídají – mlýn udržují v chodu postaru a stále vylepšují jeho okolí. V jeho blízkosti se na volno prohánějí nejen kozy, kůzlátka, ale i kozlík, spousta slepiček, koček, starý pejsek. Naše psí partička byla ze všech těch zvířátek samozřejmě u vytržení, ale nejen hafulky, já taky a vlastně i Sysa, která na několika fotkách vypadá, že se profesionálně věnuje výcviku kozlíka Latéčka 😀 Ostatně ten byl ze všech asi nejsocializovanější, tedy nejdrzejší, na což náš upozornila místní paní. Stačilo zašustit pytlíkem a kozlík byl rázem u vás – bylo mu úplně jedno, jestli se jedná o  sušenku, čaj, mandarinku nebo psí bobek. Já jsem si vysloužila pocty největší – kozlík ke mně přihopsal na lavičku, pak se tvářil, že mi chce něco pošeptat do ouška a během chvilky hodlal naskočit. Pacholek, radši jsem pelášila, co se starým kozlem (ostatně to už tu bylo :-D). Já s Tomášem jsem se vydala i na prohlídku vnitřku mlýna. Měla jsem trochu obavy o Sysu – čtyři zapřažení magůrci za tímhle něžným děvčetem nevěstili nic dobrého, ale všichni přežili, i když tah, když nás potvůrky zmerčily, dost zesílil. Od mlýna jsme se vydali k vodopádu, ten sice moc nevodopádil, ale já se tu konečně odvážila vypustit malou tygřici z vodítka – všude okolo jen skály, takže nebylo kam zdrhnout. Pokusili jsme se i o společné foto, žádná sláva, ale nevadí, příležitostí na společnou fotku bylo ještě několik. Od vodopádu jsme pokračovali mezi skalami k Velke Borové – pořád čarokrásnou krajinou. Bailinka se kupodivu chovala docela vzorně (přetahovačky o klacíky jsme raději dozorovali nebo zakazovali – obě sestřičky mají totiž pocit, že všechny klacíčky, šišky atd. atd. světa jsou jen jejich), připoutala jsem si ji tedy až při cestě zpátky – tentokrát jsme šli trasou nad mlýnem. Cestou zpět na Liptov jsme udělali krátkou zastávku na cvičáku, kde Buginkovci trénují – každý Pražák by takový plácek mohl jen závidět. Pak následoval výborný oběd – když jsem na Slovensku musela jsem samozřejmě ochutnat poctivé halušky. Protože se jednalo o pozdní oběd, následovala pak už jen výsadek u penzionu s tím, že na večer se dohodla hospůdka, kde zrovna ten večer servírovala Zuzka (další to šikovná LAKovská agiliťačka). Buga s Dafkou zůstaly odpočívat doma, moje breberky, známé to hospodské povalečky, šly se mnou – pelíšek je ani moc nezajímal, většinu času se tedy Bailinka choulila na mém klíně. Branduška ta šla z náručí do náručí – mojí, Sysiny i Tomášovy. 😀 Ona je prostě zlatíčko. Večer to byl poměrně rušný – Zuzka se nám za některé hosty omlouvala, ale nebylo to zas tak hrozné. Na závěr s námi pokecal i její šéfík – velký to pohádkář, moc jsem nevěděla, čemu všemu věřit.

NEDĚLE – Čierny Váh, Liptovský hrádek, Háj-Nicovô a odjezd

V neděli ráno jsme se po opět vydatné snídani sbalily, naložily auto a opět vyčkaly na příjezd Buginkovců společně se Zuzkou (servírečka ze dne předešlého) a jejími pejsky Dobbim (moc milý šeltiáček) a Plutem (8letý pejsek ve starším těle :-D). Vyrazilo se na přehradu Čierny Váh, kde nás na některých místech ještě překvapil sníh a všude okolo lesy (v nich opět medvědi).Branduška si volnosti užívala od začátku, Bailinka se měla jen chvilku socializovat a seznamovat s prostředím. Bohužel jsem tentokrát nevychytala správný okamžik – sice nikam nezdrhla, ale zřejmě se ten den nějak špatně vyspala, protože kdykoliv kolem ní proběhla Buginka, tvářila se, že chce milou sestřičku sežrat. Ani napomínání nepomohlo a ve chvíli, kdy si po Bugattce dost vztekle zacvakala zubama, šla okamžitě na vodítko. Nejdřív to vypadalo, že se vůbec nic nestalo, ale za chvilku jsme si všimli zakrvácené Bugattky – tý mojí malý vopici se podařilo jí cvaknout kraj ouška. Sice jen trošku, jenže ouška hodně krvácí, takže podle fotek to vypadá jako docela slušný jatka. Syse bylo hned jasné, že Bailinka si už ten den moc nezaskotačí, moc se nemýlila. Branduška ji ale zodpovědně nahradila. S dcerkou Bugattkou lítaly jak fretky, trochu prohnaly Dobbiho, až jsme veselé teriéří nahánění museli trochu ošéfovat. Tomáš zase šéfoval společné fotce na samospoušť – obzvlášť fotka s rozpřaženými pažemi pobavila, není to vítání slunce, ale Tomášův rychlý doběh od foťáčku. 😀 Z přehrady jsme udělali krátkou zastávku v Liptovském hrádku s vyhlídkou na kouzelný liptovský hrádek. Cestou jsme vysadili Zuzku (velmi pobavenou z našeho rodinného, teriéřího setkání) a frčelo se k památníku padlých vojákům Háj-Nicovô. Tady jsem se po dlouhé době odvážila vypustit Bailinku. Náladička se jí mezitím spravila, takže už žádné dusno nedělala, dokonce všechny holčičky zapózovaly, proběhly se, Branduška s Buginkou se stihly i občerstvit u nějaké tuňákové konezervy tu pohozené (jaká matka, taková dcerka…) a před námi byla už poslední (pro mě nejlepší) zastávka – neuvěřitelně výborný obídek v chatě Kožiar. Nejen krásné prostředí, ale i výborná restaurace. Hrozně jsem chtěla ochutnat pravé slovenské pirohy – nezklamaly. Takovou dobrotu jsem už hodně dlouho nejedla. Od Sysy jsem si hned vyžádala recept a už se moc těším, až si je doma připravím. S plným pupkem jsem byla poté vyklopena u penzionku, kde jsem po milém rozloučení už jen přehodila boudičku do svého auta a frčelo se domů. Cestou ještě rychlá zastávka u Liptovské Mary na odpočívadle Dechtáre, málem jsem totiž zapomněla nakoupit korbáčky a jiné dobroty. Pak už jsme domů jely jen s jednou zastávkou na čurdění, snažila jsem se slovenskou část, co se mi za tmy moc nelíbila, přejet ještě za světla, což se povedlo – a cesta to byla krásná ve dne. Domů jsme dorazily v celkem rozumný čas, ale i tak hrozně unavené, takže bez vybalování jsme hned zalezly.

Buginkovcům i holčičkám moc děkujeme za skvělý víkend, báječné výlety a parádní výslužku. Bailinka se tímto sestřičce naspoledy hluboce omlouvá – prý už se to víckrát nestane, ale kdyby bylo potřeba prý příště cvakne i druhé ouško, třeba pak bude Bugattka nosit náušničky. 😀

Níže na rajčeti se můžete podívat na naše fotky, ale ty hezčí fotky najdete na Tomášových stránkách zde