BAILINKY KASTRACE

Rozhodnutí kastrovat Bailinku nebylo vůbec jednoduché, ale nakonec jsem došla k závěru, že kastrovat musím. Jak už jsem tady na stránkách informovala – v cca pěti měsících jsem si všimla vady na předním prstíku. Složitým pátráním jsem dohledala, že se jedná o tzv. High-toe (více najdete v tomto našem článku), těžko jsem se smířila s tím, že tedy chovná fenka nebude, jenže jsem každou chvíli odolávala nátlaku známých, co by po Bailince rádi štěňátko (a že jich nebylo málo). Někdy jsem odolávala statečně, někdy jsem měla slabé chvilky a skoro se nechala ukecat – s výmluvami, že KCHT nikde o vadě nepíše, na fenách se stejným defektem kryjí i jiní chovatelé a nikdo jim nic nevyčítá atd. atd. Pak zase na čas zvítězil zdravý rozum a tak se to pořád vracelo, opakovalo atd. Ve chvíli, kdy jsem se od Zuzuly dozvěděla, že Bonďáskovi byly zjištěny 2kové pately, byla to poslední kapka a rozhodla jsem se vykastrovat, ať mám jasno, vyřešeno a nikdo mě už nemůže ukecávat (věřte, že samotnou mě to strašně mrzí, až na prstík je Bailinka dokonalost sama). Navíc jsem evidentně neměla chovatelské štěstí – ač jsem patelky u obou rodičů hlídala, rodiče měli 0/0 oba dva, tak přesto se nám ve vrhu objevila 2 a 1. Už někdy na podzim jsem si dohodla termín na veterině a v duchu se jen modlila, abych se do té doby zase nenechala někde ukecat. Jak vidíte, nenechala jsem se ukecat.

V úterý ráno jsem sbalila obě holčičky (Brandy šla na kontrolu), Bailinku jsem před ordinací ještě pořádně prohnala s házečkou na míčky, protože jsem si myslela, že si teď dovádění nějaký čas neužije. Na veterině prošla předoperačním vyšetřením krve, výsledky byly prakticky učebnicové, ale maličko jsem znejistěla pana doktora, kterého jsem se už nějaký čas snažila přesvědčit, že bude hysterka, zatímco on tvrdil, že nebude. Po odběru krve totiž předvedla neuvěřitelný herecký výkon – člověk by řekl, že jí nohu rovnou amputovali (skákala po třech, padala na bok, prostě hééérečka). 😀 Pak dostala injekci, já byla s těžkým srdcem vykázaná z ordinace s tím, že se mám vrátit kolem 15. hodiny. Neodcházelo se mi vůbec lehce a byla jsem docela ráda, že jedu do práce, kde přijdu na jiné myšlenky. Kolem 14. hodiny jsou dostala SMS, že operace proběhla úspěšně a Bailinka je vzorný pacient. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když mě Bailinka přišla přivítat do čekárny (trochu mátožná, motala se, v první chvíli si mě nevšimla, ale pak měla ohromnou radost). Od pana doktora jsem dostaly další instrukce a přísné nařízení, že k autu dojde po svých! Sice se jí pletly nožičky, ale zmákla to na výbornou. V boudičce okamžitě usnula, já se snažila míjet všechny pražské díry v silnicích, abych s beruškou moc nekodrcala. Boudička se nakonec ukázala jako malý problém – šla z ní blbě vyndat. Od té chvíle si do vyndání stehů vysloužila místo na přední sedačce. Doma jsme hned zalehly do postele, tedy ne do postele, matrace jsem dala na zem, aby neskákala nahoru. Po cca 2 hodinkách spánku jsem zkusila vyvenčit, zvládla čurdu i bobek. Doufala jsem, že si pak lehne a bude spinkat. Jenže nespinkala, chodila po bytě jak tygr v kleci (pan doktor varoval, že jsou dva typy pacientů – spáči a cestovatelé), chvilku neposeděla, občas chodila kontrolovat i mističku, granulky ale nechtěla, hrozně moc chtěla být v blízkosti Brandušky, která ji ale odmítala, vůbec nechtěla být v její blízkosti (a to jsem se původně bála, že ji bude opečovávat apod.). Ve chvíli, kdy se pokusila vyskočit do postele, kde byly jen rošty, vzdala jsem to a zkusily jsme opět společně zalehnout – konečně klid. Vyděsila jsem se jen v noci, kdy jsem ji pohladila a zjistila jsem, že jí pruban sklouzl tak, že ji omotal jak larvičku. 😀 Musela jsem ji z toho vymotat, druhý den na kontrole jsme pruban o kus zkrátily a pan doktor mě uklidnil, že Brandy vadí pach anestéze, ale že to přejde.

 
Druhý den už začala mít Bailinka roupy – žebrala, trošku pošťuchovala Brandušku, skoro veselý pohodový pejsek. Měla jsem hroznou radost, jak je statečná. Třetí den, kdy už neměla antibiotika, měla přece jen asi trochu bolesti, humor se zase vytratil a objevil se až v sobotu, kdy už začínala pomalu vymýšlet i lumpárničky, protože ji Brandy konečně vzala na milost – o dostihové dráze, co si udělaly z bytu ani nemluvím. Od té doby už byla zase moje stará Bailinka, trápil ji jen ten zatracený pruban, ve kterém se neustále oklepávala a oklepávala. Obě jsme se tedy náramně těšily na 10. den na vyndání stehů.

 
Desátý den byl velkým svátkem – Bailince jsem pruban sundala už v čekárně, té se tak ulevilo, že i do ordinace šla s radostí. U vyndavání stehů držela statečně, od pana doktora jsme dostali velkou pochvalu, jak se vše pěkně hojí. K autu už letěla jak magůrek, aby tu radostnou novinu sdělila Branďulce. Hodně lidí se mě ještě před výkonem snažilo přesvědčit, ať to nedělám, že budu litovat. Nelituju, zatím nedošlo ani k žádné povahové změně – snad jen, že je ještě větší magůrek než bývala, ale to je zřejmě jen tím, že není dost vyběhaná a nudí se. Jednu chvíli jsem pana doktora i podezřívala, jestli s kastrací nedělá společně i lobotomii. 😀 Vrátily se jí zpět nešvary jako lovení ptáčků (3 roky na tom pracuju, pak jedna narkóza a vše zapomenuto), pak mě třeba pobavila, když si sedla před Copy Generalem a zaujatě koukala dovnitř, jak kdyby se tam honilo 10 teriérů nebo mě odrovnala, když začala po bytě lítat a hrát si s peřinou, sice psí, ale přesto jsem nevěřila.

 
Abyste si ale nemyslely, že jsme se doma jen válely – malá potvůrka, i Branduška, potřebovaly trochu zaměstnat makovičku, takže průběžně jsme trénovaly různé triky. Bailinka má asi nejradši položení dobrůtky na čumák, dobrotku si pak nadhodí a zblajzne. Brandy tenhle kousek pořád nějak nechápe… No a největší radost udělaly asi Jítě, která se při pravidelných promítáních shýbá svými bolavými zády na zhasnutí lampičky – naučila jsem je tedy rozsvěcet i zhasínat lampičku. Zpočátku to vypadalo, že šikovnější bude Brandy, ale Bailinka ji nakonec předčila – však se můžete podívat v našem videu níže. Dělají mi radost potvůrky.

 
Pro pobavení ještě malý postřeh o stříhání drápků: cca 4 dny po kastraci jsem poprvé v životě Bailince ostříhala drápky bez větších keců, krásně držela, nevzpouzela se a během dvou minut měla drápky ostříhané i s tím zakrslým hnusákem. Další stříhání proběhlo cca za 14 dní (narkóza tedy odezněla). Bailinka si nejdřív naivně myslela, že ji čeká nějaká hra, ale ve chvíli, kdy viděla kleštičky, načuhovala do obýváku z pokojíčku s výrazem „dokud ty nůžky nezmizí z místnosti, já tam nevstoupím“. Měla ale smůlu, nakonec byla lapena (jistě nahoře poznáte který vražedný pohled je při stříhání drápků) – hodinové stříhání, nervy tečou mě i jí, mezitím pauza na vydýchání a zklidnění… Jen bylo dostříháno, zahučelo v pokojíčku pod postel a uraženě se tvářila, že tam míní strávit zbytek života (který nebude moc dlouhý :-D). Poznatek – asi vždycky před stříháním drápků zauvažuju nad maličkou narkózičkou. 😀

 
Jsem moc ráda, že už je to za námi. Přiznávám, že jsem uronila nejednu slzu před tímto rozhodnutím, ale nelituju. Mám vyřešeno a nakonec ta kastrace nebyla taková hrůza, jak jsem se obávala. Bailinka byla hrozně statečná a rychle se zregenerovala, jak vyplývá z tohoto povídání. Tak trochu doufám, že by si z nás mohli vzít příklad nejen jiní chovatelé se stejným defektem na tlapičce, ale třeba i majitelé některých našich štěňátek, kteří mají psíky nezvládnuté, agresivní nebo neposlušné, případně vědí už teď, že psíci nebudou chovní (a snad nikdo nebude mít blbý nápad na štěňátka bez PP, což ostatně zakazuje naše smlouva). Po kastraci bývá život jednodušší – agrese se zmírní, pejsek lépe spolupracuje, nezdrhá za fenkami atd. atd. Své by o tom mohla povídat Zuzula s Bondem, který žádné fenky neřeší a je plně oddaný jen své paničce a agility, Buginka je už též kastrovaná – žádné trápení s faleškami a může žít naplno jen pro své milované agility a parádní výlety s páníčky. Na závěr bych chtěla ještě moc poděkovat Veterinární klinice Delta, kde byla Bailinka kastrovaná – jizvička se krásně zahojila a kdybych nevěděla, kde má „zářez“, špatně bych ho hledala. A poslední poděkování je naší milé Káje (bývalé sestřičce z Delty a kolegyni FUNatičce), která si se mnou prošla krušným obdobím, kdy jsem jí volala kvůli každému prdu (jestli jí nemůžou prasknout stehy, jestli jsou nové modřinky normální atd. atd.), že měla na mě nervy a vždycky mě nakonec uklidnila. 😀 Tak a teď zase vzhůru do psího sportovního světa!