REŠOVSKÉ VODOPÁDY S AIMINKOU

Jak už bylo v předešlém článku uvedeno (vlastně následujícím bylo/bude uvedeno) podařilo se mi hned druhý den pobytu v zimních Kunčicích domluvit setkání s Aiminkovci. Na hory jsem jela nepřipravená, spoléhala jsem na Monču s Liborem, že jistě objeví nějaký zajímavý výlet na půl cesty mezi Jeseníky a Havířovem. No a objevili – nádherné Rešovské vodopády.

Z chaloupky jsem sice vyrazila včas, cesta měla trvat cca 1,5 hodiny, jenže navigace se rozhodla pro dobrodružnější cestu a protože já navigaci většinou bezmezně důvěřuju, nezalekla jsem se ani cedulí a značek „cesta se v zimě neudržuje“. Příště už si na to dám bacha, cesta tedy nakonec trvala možná přes dvě hodiny a ve chvíli, kdy mi volala Monča, kdepak jsem, snažila jsem se zrovna dostat ze sněhových závějí (cedule nekecaly) absolutně netušíc, kde se zrovna nacházím, ale navigace sveřepě informovala, že jsem cca 4 km od cíle (haha, leda tak vzdušnou čarou). Havířovská sekce zřejmě velmi dobře pochopila, že jen tak nedorazím, podali tedy hlášení, kde parkují a že se vydávají k vodopádům. Mně se nakonec podařilo vyhrabat (nakonec ani na lopatu a řetězy nedošlo) a zdárně dojet. Zaparkovala jsem tedy u hospůdky, připásala hyenky na šprcky a metelily jsme po červené značce. Cestou z „kopečka“ jsme potkávaly zarudlé, opocené turisty, kteří závistivě koukali a občas i požádali, zda bych jim moje tažné zařízení nezapůjčila. No, nezapůjčila, měla jsem totiž dost práce sama se sebou udržet se, z toho šíleného krpálu a tahajícími hafulkami, na nohách. Naši výpravu jsem dostihla u Fialova mlýna.

Hned jak to šlo jsem vypřáhla aspoň Brandušku, aby se s dcerkou mohla přivítat. Prudivku Bailinku jsem si nechala raději ještě připásanou (společně by jistě vzaly dráhu). Kromě Aimulky a Cayenne nás přivítala ještě rozmilá Abinka – kříženka, kterou si se slečnou pořídil starší synek Dan. Je to ještě mlaďoška, takže i řádně praštěná. Pak už jsme společně a konečně v klidu kráčely k vodopádům, my kráčeli, pejsulky lítaly jak splašené. Musím říct, že to byla nádhera. K prvnímu stupni vodopádů se dalo vystoupit po zasněžených schůdkách a pokochat se z dřevěného altánku. Tady byla Bailinka konečně vypuštěna na volno – museli jsme totiž pořídit hromadné psí foto, což bylo horší než fotit pytel blech, vždycky nám některá příšerka fotku pokazila, případně všechny. Takže nafoceno jsem měla snad 30 fotek, ale použitelné byly jen dvě. Po společné fotce jsem už svoje holky nechala na volno. Říkala jsem si, že tam mezi skalami snad nebudou hledat žádnou zvěr a únikovou cestu. Jen jsem tedy trnula, aby nehuply do potůčku. Monča měla stejné obavy i u Cayennky, asi nadšený plavec, a to je dobře. Nakonec se žádná z nich sice nevykoupala celá, ale po kolínka tam vlezly asi všechny. Všechny holčičky hlavně zbystřily občerstvovnu v potoce, ale naštěstí tam bylo jen tekuté občerstvení.

Po dřevěném můstku a dalších schodech jsme pokračovali až na vrchol vodopádů (zase božský pohled na zasněženou krajinu a vodopády) a tady, u cedule Rešov, přišel nápad, že bysme mohli udělat okruh zpět do Rešova. Jenže cedule kecala, a tak jsme jak kamzíci přeskakovali a později přelézali čím dál větší kameny. V duchu jsem si říkala, že by to v některých místech chtělo skoro nějaké jištění. Zatímco my jsme se plahočili, tak brebery lítaly jak šílené dopředu a zpátky k nám po skalách i skalkách. Ještě teď se divím, že dolů nikdo nezahučel. I když Brandy starší dcerku ráda viděla a dokud byla Bailinka připásaná, tak blbla s Aiminkou, ale jak byla na volno i Baila, tak se holčičky rozdělily do dvojiček (samozřejmě Brandy/Baileys a Aimy/Cayenne, jen Abinka zůstávala trochu na ocet, ale výlet si užívala i tak). Chudák Libor mi chtěl párkrát nabídnout pomocnou ruku, jenže to já normálně nemám moc v oblibě, natož se zánětem šlach. Když jsme překonali všechny ty hory/doly a dorazili konečně na pěknou stezku, začínalo nám docházet, že tudy cesta zpět do Rešova asi nepovede, což nám potvrdili i místní horalové. No a protože zanedlouho se už mělo stmívat, museli jsme se stejnou cestou vrátit zpět (k velké radosti zvířátek). Když jsem si vzpomněla na ten kopec do Rešova a zničené turisty, které jsem potkávala cestou dolů, nezbývalo nic jiného než zapřáhnout zase holčičky a doufat, že budou mít pořád tahací náladičku. Neměly, vláčela jsem spíš já je a chvílemi jsem byla pořádně vzteklá (dolů táhly jak magůrci a nahoru se jim ani trochu nechtělo).

Jistě uznáte, že při takové výpravě se nedá nejen moc konverzovat, ale pořádně ani fotit – proto je fotek pomálu. Na konverzaci došlo až v Rešovské hospůdce, zatímco holčičky odpočívaly v autě. Opět jsem pochopila, že můj přehled o českých PRTech je proti Monice na bodě nula (možná i v mínusu). S Aiminkovci bylo jako vždy moc fajn a škoda, že jsme na sebe měli tak málo času – všechny nás čekala dlouhá cesta domů. Po hrůzné cestě do Rešova jsem se rozhodla navigaci ignorovat a zvolila si vlastní trasu, protože ve tmě bych se nerada dostala do problémů a jela tedy pořádnou oklikou přes Šumperk a do chaloupky jsme dorazily dost pozdě oproti plánu. Musím říct, že druhý den jsem měla pořádně namožené nožky, ale ten výlet, unavené holčičky a setkání s Aiminkovci za to určitě stály. Díky moc a příště se těším zase na nějakou pořádnou výpravu (klíďo i horolezeckou).