HRANICKÁ PROPAST S AIMINKOU

Dřív bývalo tradicí, že cestou z hor jsme se někde na půl cesty mezi Jeseníky a Havířovem potkávali s naší Aiminkou. V poslední době jsem ale ta setkání začala trošku flákat – vždycky jsem dala až moc pozdě vědět termín a setkání se tak nezdařilo. Tentokrát mě situace donutila, ale jsem moc ráda a jak už léta slibuji – do příštích let se zkusím polepšit. 😉

Před časem jsem se totiž poohlížela po porodních bedýnkách na různých bazoších a ejhle, narazila jsem na několik let starý inzerát, bednička mi hnedle padla do oka – přesně taková, na jakou jsem bývala zvyklá, když jsem si půjčovala od Martiny Jíchové /jiné bedýnky jsou ošklivé, jen obyčejná dřevotříska, moc velké, nevyhovující vstup apod./. No a najednou takový poklad. Když jsem blíž zapátrala, vyskočilo na mě, že ji kdysi nabízela právě naše Monča Aiminková – Libor ji zřejmě dával dohromady podle té naší půjčené. 😀

No a tak slovo dalo slovo a nám se po letech cestou z Kunčic podařilo setkat s naší holčičkou „řetízkovou“. Dost jsem se bála cesty, protože Kunčice byly pořádně zachumelené, ale podařilo se mi vymyslet výlet na takovém místě, že jsem celou dobu frčela po krásně upravených silnicích – uff. Akorát sněhová nadílka se ztrácela do nenávratna, takže když jsem v Teplicích nad Bečvou vylezla z auta oblečená na sněhovou kalamitu, musela jsem asi trochu vypadat jako blázen. 😀

Monča s Liborem a holčičkami už byli na místě /kdo mě zná, toho to asi nepřekvapí/. Aiminka s Cajenkou byly jako vždy jak nadopované, natěšené na výlet, a to i když Aimince už přibylo pár šedých chloupků a Cajuša se vloni dost potýkala s pohybovými zdravotními problémy. Brandušku už dcerka asi úplně nezajímala – průběžně překontrolovávala Monči a můj pamlskovník. Hannelku s Cajenkou jsme během procházky pouštěli radši na střídačku – obě si totiž myslí, že jsou jedinečné psí „osobnosti“. 😀 No a Aiminečka, ta mi zase přivodila několik infarktů – úplně jsem zapomněla na její zamilované vyhlídky, kdy se krajinou kochá z úplného krajíčku skály, propasti apod. Je fakt, ze se ve svých skoro 12 letech trošku zklidnila, ale stejně mi to její kochání nedělalo úplně dobře. Branduška si statečně ťapkala za námi a když se náhodou zpozdila, zásadně to brala složitější cestou za paničkou /není nad stařecký adrenalin/. 😀 S Mončou a Liborem byl jako vždy báječný pokec a do konce procházky marně hledali Hannelky březí pupíček. 😀 Chudák Monča s Liborem, bylo mi jich líto, protože se chystali ještě na nákupy a procházka byla trošku blátivá /holčičky měly bahno až na zádech, já skoro pod zadek/.

Na závěr jsme přehodili bedničku, já dostala od Libora cenné rady k sestavení a frčelo se domů. Aiminkovcům moc a moc děkujeme za prima setkání i bedýnku a všem, včetně dvounožek i čtyřnožek, přejeme hlavně hodně moc zdraví.