O nás

Ale jak to všechno začalo…

Jako dítko jsem vyrůstala v rodinném domečku v Braníku. Milovala jsem všechny pejsky v ulici a vždy, když jsem se ztratila jak pára nad hrncem, rodiče mě zaručeně objevili na zahradě, případně v boudě nějakých sousedů, co měli pejska. Pejska měla vždy i babička, která s námi žila – ti ale nebyli moc „na hraní“, přesto i na ně mám krásné vzpomínky (hlavně na ratlici Besinku). Pejsky jsem tedy milovala od dětství, ale ani ve snu by mě nenapadlo, jak moc mě časem láska k nim pohltí. Léta jsem škemrala o pejska, nejdřív u rodičů, poté u svých partnerů. Až kolem 30. roku jsem narazila na „slabý článek“/partnera, který pejska schválil – předcházelo tomu ale pořízení fenečky boloňského psíka, Jessie, rodičům. Dcery jim vylétly z rodného hnízda a jim bylo doma samotným smutno. Po jednom delším hlídání Jessinky jsem zjistila, že se vše dá skloubit – malý pejsek, mé záliby i práce. A začalo hledání.

• 

• 

• 

Hned jsem si vzpomněla na úžasné flekaté voříšky sršící energií. V psích atlasech jsem zjistila, že tohle není žádný voříšek, ale Jack Russell Terrier. Hltala jsem každý článek o russlících, až jsem narazila na webové stránky Dejny a Babsinky. Panička tu kromě jejich úspěchů popisovala i zdravotní komplikace s patelkou. A začalo pátrání nanovo – po papírových russlících. Netrvalo dlouho a objevila jsem ještě úžasnější plemeno – „jacka na vyšších nožkách“, tedy parson russell terriera. A láska byla na světě. 

Mezi prvními chovateli, které jsem kontaktovala, byla ChS Dai Muratori Jitky Zedníkové. Do lepších rukou jsem se nemohla dostat – od Jitky jsem dostala spoustu dobrých rad, tipů, vysvětlení a pomáhala mi s hledáním štěňátek v jiných chovatelských stanicích. Pár jsem jich navštívila, ale jiskra ne a ne nikde přeskočit. Anitka Jitky také ne a ne začít hárat, ale byla to jedna z mých prvních velkých PRTích lásek a moc jsem si po ní přála štěňátko. To sice nedopadlo, ale…. vydržte, všechno se dozvíte.

A tak jsem jednoho dne objevila chovatelskou stanici Bredie´s. Podle fotek jsem se okamžitě zamilovala do fenečky Blady Mery. Den před Silvestrem jsem s maminkou vyrazila na návštěvu. Vyhlédnuté fenečce jsem byla úplně ukradená, ale celý večer se mě snažila oslňovat překrásná fenečka Brandy – na úvod nás ďábelsky přivítala, pak řádila se sourozenci, zase přiběhla se pomazlit a zase do smečky… Ve chvíli, kdy se šla napít vody a do mističky s vodou začala pouštět bublinky, které začala lovit, bylo jasno a packa byla v rukávu. Maminka sice naříkala, že to je katastrofa, že budu mít doma u mističky rybník, ale já měla jasno „ta a žádná jiná“. Absolvovali jsme tu ještě jednu návštěvu, a to s přítelem a jeho synkem. I jejich srdíčko si Branduška okamžitě získala, moje volba tak byla schválena, no a k nám domů přišla Branduška.

• 

• 

• 

• 

• 

Branduška Nejúžasnější, nejkrásnější a nejpohodovější teriérka na světě. Zpětně si říkám že ona fakt snad ani není a nikdy nebyla teriér. Je pravda, že na parsonku poměrně dost vyrostla – 37 cm (uchovněna na 36 cm) není u fenečky úplně ono, ale co – pro mě ta nejkrásnější fenečka. Všichni si ji zamilovali i v práci – první dny jsem si ji brala do práce kvůli venčení a ve chvíli, kdy jsem ji chtěla začít nechávat doma, byla jsem kolegy označena za tyrana – no, a tak se mnou tráví i čas v práci. Jak už jsem říkala, ani není teriérka, takže za svůj život se poprala jen jednou, a to proto že nebylo vyhnutí, musela se bránit. Za svůj život si získala srdce spousty lidí, ale i jiných pejsků. Absolutně nekonfliktní úžasňačka, která měla pozitivní vliv i na ty největší rváče co kde potkala (jednou byla dokonce označena za psí psycholožku :-D). No a já začala díky ní objevovat kouzlo výcviku a postupně jsme se propracovaly i k dalším psím sportům – coursingu, agility a flyballu. I když Brandy byla vždycky hračička, tak aportování a tenisáky ji nikdy moc nebraly a nakonec právě flyball se stal jejím nejoblíbenějším psím sportem. Hned na prvním tréninku pochopila, že se jedná o tenisák a pokud na dráze nebyl nějaký kus žvance, míček vždy spolehlivě donesla. Skončil, ale trénink nebo závod a tenisák už zase nevzala do držtičky. Jediné trápení, které jsme měly, byly silvestry, ohňostroje a bouřky, ale za to si můžeme samy. Bydlíme v centru Prahy a hned prvního společného Silvestra jí nějací pitomci střelily petardu pod tlapičky, vytrhla se a tu nehrůznější noc v roce strávila sama v centru Prahy od půl desáté večer do sedmi rána, kdy ji ve Vršovicích našel nějaký pán ve zuboženém stavu. Dlouho jsme ji pak dávaly dohromady a petardy a ohňostroje se na dlouhá léta staly noční můrou. Tuhle hrůzu si nikdy nepřestanu vyčítat. Ale věřím, že nám časem tuhle blbou příhodu odpustila… Je to moje první láska a nebýt Brandušky nevím, nevím, jestli bych s „poctivější“ teriérkou dokázala tak propadnout tomuto plemeni.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Vrhy A a B No, a protože Brandy byla tak skvělá, zatoužila jsem po ní po štěňátku. Branduška se tak stala naší první chovnou fenkou. Jí jsou věnovány tyto stránky a na její počest byl i zvolen název chovatelské stanice, tedy spojení jejího jména a názvu ulice, kde v bydlíme. S Branduškou jsme odchovali dva vrhy štěňátek. Tatínkem vrhu A byl Archie z Krumlovského zámku – trikolorní pejsek s jablíčkem na boku. Narodili se tři úžasné holčičky a tři úžasní kloučci. Hodně odolávala, abych si nenechala Chilldu, ale věděla jsem, že je příliš brzy na to si nechat další feňulku. Odolala jsem a trpělivě vyčkala na druhý vrh, kde jsem si splnila své velké přání – tatínkem se stal Beato Angelo Dai Muratori – ano, čtete správně Dai Muratori – synek Anitky, od které jsem si před léty moc přála štěňátko. No a povedlo se – Brandušce se po těžkém porodu narodilo opět šest štěňátek – dvě holčičky, čtyři kloučci. Za tento druhý vrh patří můj obrovský dík skvělé paní doktorce Martě Skrejvalové

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Baileys Z druhého vrhu jsem si nechala dcerku Bailinku – tehdy se narodily dvě fenečky a já málem zešílela z toho, kterou si vybrat. První láska byla Bailinka, po týdnu Bugattka, pak se oblíbenkyně měnily po dnech, hodinách, minutách. A nakonec to vyhrál Bailásek, drobnější, klidnější fenečka, která čertovské růžky začala vystrkovat až později. Bailinečka už byla trošku teriér, ale jinak další nejúžasnější a nejkrásnější. Byla prostě skoro taková, jakou jsem ji chtěla mít. Neuvěřitelný mazel, byla pro každou špatnost, hned nadšená do učení jakéhokoliv triku, plavání, aportování, trénovat mohla do zemdlení, hlavně, že byla nějaká akce s paničkou. Kromě stříhání drápků nebylo nic, co by sabotovala. Do všeho šla s obrovskou chutí a elánem. A taková byla i v lese a v přírodě. Nic živého, hýbajícího se jí neuniklo a časem si začala sama vyhledávat zvěř. Mně to bylo hrozně líto, protože v Praze fungovala neuvěřitelně spolehlivě, nikdy by bez povelu nevstoupila do silnice, ale v lese nebo na vsi se měnila v teriérku se vším loveckým pudem, co jí mohl být dán. Po několika adrenalinových akcích si vysloužila stopovačku, později šprcku a vypouštěla jsem ji jen v místech, kde jsem se domnívala, že nemůže nic být, navíc tedy s elektrickým obojkem. Toto byl asi jediný její hřích (geneticky daný hřích), jinak byla po všech stranách naprosto dokonalá. Protože šla do všeho naplno, sklízely jsme velké úspěchy i na agility a flyballu. Coursing vyzkoušela jen asi jednou, nechtěla jsem v ni pak víc podporovat loveckého ducha. Narozdíl od Brandušky se Bailinka líbila i na výstavách, jenže ty nejsou/nebyly/nebudou nikdy naše hobby. I po ní jsem si moc přála štěňátko, ale nakonec do našeho chovu nezasáhla. V cca čtyřech měsících se u ní objevil tzv. high toe – vysoký prst (více najdete zde) a patelky 1/0. S těžkým srdcem jsem se tedy s dalším pokračovatelkou rodu rozloučila a vykastrovala ji. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Branduška s Bailinkou byly úžasné parťačky, skvěle se doplňovaly, dováděly, jedna druhou bránily, nikdy mezi nimi nevznikl jediný konflikt. Naprosto dokonalé soužití maminky s dcerkou – moje dvě štěstíčka. Byla jsem na obě tak strašně pyšná a na jejich divoké hrátky nebo i jen přitulené spací polohy, jsem se nemohla láskou vynadívat. Jedna bez druhé nemohla být. Kolikrát jsem si říkala, že až jednou Branduška nebude, Bailinka se bez ní utrápí, jenže osud tomu chtěl jinak a Bailinka v necelých pěti letech zemřela (osudná jí zřejmě byla nějaká sežraná infikovaná myška) a steskem po ní jsme se málem utrápily já a Branďulka.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Hanneli Po smrti Bailinky jsme se s Branduškou navzájem moc a moc trápily. I když jsme se snažily pořád někde být s kamarády, objevily jsme nové psí sporty jako hoopers a hlavně nosework, který Brandušku ohromně chytl, tak návraty domů a noci byly moc a moc smutné. Brandy odcházela před očima. V té době byla nakrytá Eterka Dai Muratori – jedna z nejhezčích teriéřích holčiček, co jsem kdy poznala, navíc dcerka Anity (viz výše) a sestřička Bailinčina tatínka Puntíka (Beata) – všechna jména už znáte, svět je prostě malý… A tak se k nám těsně před Vánoci dostala Hannelka, Bailinky sestřenice. Tentokrát jsem byla ušetřena psycho výběru a trápení kterou. Při návštěvách jsem se snažila nenavázat se ani na jednu ze sestřiček, aby mi pak nebylo líto, že bych radši tu druhou. Hanousková měla ale jasno už při první návštěvě – tentokrát si ona vybrala mě (předváděla se, řádila jak černá ruka a při odchodu se běžela rozloučit), jenže já o tom ještě 6 týdnů neměla tušení. O Hannelce do poslední chvíle nikdo nevěděl a po odběru (těsně před Vánoci) všude vtrhla jak veliká lavina a okamžitě si každého získala. I ona je víc slečna teriérová, než byla Branduška a i když mají s Bailinkou hrozně moc společného (vražedných pohledů, šílených nápadů, energie na rozdávání), tak přitom každá úplně jiná. Někdy si říkám, že čeho jsem si u Baily nevážila, to mi dává Hanulka sežrat a naopak, s čím mě potrápila, tak v tom je Hanousková dokonalá. Hannelinka je moje malá netrpělivka, nic nebude opakovat víckrát, protože už to přece dělala, přes žrádlo se moc utáhnout nedá, je to tvrdohlavý mezeček, který když něco nechce dělat, tak to prostě dělat nebude! Za míček a vodu by ale položila život (v koupelně se musím dokonce zavírat), miluje všechny lidi, děti, v lese a v přírodě je naprostý vzorňák, na zavolání okamžitě přibíhá. Pevně věřím, že jí to vydrží. I tentokrát, do třetice, je to tak nejúžasnější a nejkrásnější teriérka pod sluncem. Jo a na hlavičce má malý černý puntík, každý se mě ptá, jestli je to „vypínač“. Není to vypínač, naopak jedná se o turbo tlačítko, ale věčně zaseklé.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po příchodu Hannelky k nám domů jsme obě s Branduškou pořádně ožily. Brandy sice první večer dělala, že to malé, drzé mrně je naprostý vzduch, úplně ji přehlížela, ale do rána se z toho šoku vyspala a začaly divoké hrátky. Zrodilo se krásné přátelství – sice není takové jako mezi matkou a dcerkou, ale holčičky se mají moc rády a jedné se bez druhé nikam moc nechce. Zpočátku jsem doufala, že Branďulce vydrží šéfování téhle smečky, ale sama cítí, že jí síly opouštějí (přišlo autoimunitní onemocnění mozečku) a Hannelce ustoupila. Brandy si už tedy nedovolí plížením krást Hannelce granulky, ale zase ví, že kdykoliv, kdokoliv by se na ni venku obořil, tak Hannelka si to s dotyčným vyřídí. Malá píďalka je u nás doma tedy velká šéfová. Aktuálně je jedinou naší chovnou fenkou. Věřím, že tentokrát nám bude osud více nakloněn a jednou si po ní nechám štěňátko a po tomhle štěňátku další štěňátko… a stane se tak novou zakladatelkou úžasného PRTího rodu se zdravými, krásnými, sportovně nadanými a typickými představiteli tohoto plemene.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A zde, prozatím, náš příběh končí.