Odjezd
Na prodloužený víkend se nám v práci podařilo domluvit na jeden pracovní den volno pro mě i kolegyňku. Konečně jsme tak mohly vyrazit někam společně. Vůbec mi nedošlo, že vloni tu nic nefungovalo (a to jsem tu byla se ségrou o 3 týdny později), navíc nás pár dní před odjezdem začalo dost děsit počasí – jedna chumelenice za druhou a sníh přibýval (webkamery jsme málem zavařily). Trochu jsme uvažovaly, že přibalíme i lyže. 😀 Pár dní před odjezdem jsme obstaraly nákupy a hlavně dálniční známky – nechtěla jsem zažít to, co vloni, kdy jsme se sestřičkou najezdily asi 200 km, než jsme našly otevřenou benzínku k zakoupení švýcarské dálnice. Přípravy hotovy a hned po práci jsme se vrhly na poslední dobalení – odjezd kolem 15,30 hod. Cesta byla pohodová, jen Jíťa měla smůlu, že když mě vystřídala, objevilo se v Německu hned několik zúžení. S dvěma zastávkami (střídání řidičů a čurpauzy) jsme se před půlnocí blížily k horám. V Churu po sněhu ani památky, tak jsem zajásala, jenže jak jsme začaly stoupat, v Churwaldenu námraza na silnici, musely jsme jet hodně opatrně. Ve třičtvrtě na dvanáct nás konečně přivítalo naše milé Lenzerheide. Parkovišťátko jsem si musela trochu odhrabat (štěstí, že jsem nezapomněla na lopatu pořádnou) – jen jsem vylezla a dala si 2x málem na hubu, došlo mi, že celá silnice je jedna velká ledovka – ještěže jsem to zjistila až teď, bych jela s daleko většíma bobkama. Pak jsme odeslaly SMSky všem rodinám a známým, že jsme zdárně na místě, další venčení holčiček (na vodítkách, byly jak utržené ze řetězu, není divu po tak dlouhé cestě) a šlo se gruntovat a vybalovat.
Den první – Parpan
Jíťa byla ráno překvapená, když jsem byla vzhůru dřív než ona (počítala, že se vyvalíme tak v poledne z pelíšků – asi mě trochu zná). Po snídani se vyrazilo na nákup a náš první výlet. Hned v úvodu jsem v Parpanu způsobila psychickou újmu autobusákovi – zaparkovala jsem na autobusové zastávce. 😀 Na výlet jsme si vybraly
trasu 743 právě z Parpanu. Měla jsem cíl dojít k horskému bufáči
Bergbeizli, který jsme s Péťou objevily při loňské túře. Zpočátku začala cesta po příjemné asfaltce, všude okolo sníh, postupně se ale cesta začala ztrácet a my se začaly brodit sněhem po kotníky, po kolena a nakonec až skoro od zadek – cestičku nám prošlapávala Branduška v závěsu s běsnou Bailinkou na šprcce 😀 Z 12,5km trasy jsme ušly necelou půlku – první řešení, jestli to otočit nebo ne padlo při sněhu po kolena, jenže v tu chvíli proti nám šla výprava s dítkem, což nás samozřejmě zahanbilo. Když k nám došli, zjistili jsem, že to jsou Slováci, kteří žijí v Churwaldenu. Chviličku jsme pokecali, oni nám sdělili, že teď bude určitě všechno zavřené, ale cesta že je příjemná po silničce! Vydaly jsme se dál broděním sněhem, ale jak už jsem zmiňovala po pár kilometrech, kdy i goretexové botky byly durch (ze sněhu, co se do nich dostával horem) a já byla zapadlá téměř do pasu, jsme se rozhodly, že to balíme a zkusíme dojít nejkratší cestou do Churwaldenu. Před sestupem jsme ještě vybalily svačiny u jedné stodoly a pokusily se o pár fotek se samospouští – povedly se až na několikátý pokus, protože PRTičky se mi vždycky rozprchly, když jsem metelila na místo. Musela pomoct Jíťa a holčičky přidržet. No a jak si tam tak sedíme, svačíme a kocháme se krásnými panoramaty, zespodu najednou přiběhla fenečka (s Branduškou se hned pustily do hry), v závěsu za hafulí dorazila i panička s dvěma koníky. Nádherný pohled (fotky trochu kazí jen koš na psí bobky v pozadí). Cesta do Churwaldenu byla bezproblémová (po té silničce, co Slováčci zmiňovali), jak jsme klesaly, míjely jsme kouzelné chaloupky a salaše. Na cestu dolů jsem už vypustila i Bailinku s mozečkem na krku, dobře že ho měla, protože jsem viděla, jak jí září očička a přemýšlí kudy kam se vrhne za veverkou, spadlou šiškou, třepotajícím lístečkem atd. atd. V Churwaldenu jsme začaly řešit, jak se dostat zpět do Parpanu, kde jsme měly zaparkované auto. Mapičky i všechny ukazatelé mluvily jasně – jediná cesta (schůdná cesta) vede po hlavní silnici, kde auta lítají jak šílená. V tu chvíli nám za zády zastavil autobus, takže šup, úprkem do autobusu. Když jsme nastupovaly, rozuměla jsem, že platíme 1,60 CHF, jenže moje němčina není slavná a když jsem viděla Jíti zděšený výraz, bylo jasné, že to nebude 1,60, ale 11,60 CHF!!! Byl to asi můj nejdražší autobus v životě (necelých 300,– Kč na 2,5 km :-D). No nic no, chybami se člověk učí. Do autobusu měla naskočit jen jedna z nás, dojet pro auto a zpátky pro druhou, jenže to byla akce blesk, takže jsme u toho moc nepřemýšlely a byly rády, že jsme autobus stihly. Ještě teď se tomu musíme smát. V Parpanu jsme se ještě zastavily v kouzelné „kadibudce“, kde se prodávají sýry místní farmářské rodinky
Wisler. Nevím čím to, ale letos mi ta kadibudka přišla ještě menší než vloni. Z velkého výletu byl nakonec výlet menší, asi 10 km, jenže brodění si sněhem si vybralo svou daň – únavu. Branduška prakticky hned po příchodu zahučela v pokoji do spacáčku a vylezla ven až na slunění se na terásce (jako bych byla málo připečená, ještě jsem se šla slunit). Bailinka asi jako jediná nebyla unavená, ale merčila protější stromy, kde se prohánějí veverky. Večer jsme pokrájely na prkýnko úlovky z kadibudky, otevřely vínko a relaxovaly jsme u
Instalatéra z Tuchlovic. Prostě pohodaaaa.
Den druhý – po stopách Heidi, děvčátka z hor (krásné povídání najdete zde)
S výletem do
Heididorfu přišla Jíťa. Sice tam už před léty byla, ale v okolí je určitě spousta cest a snad i lépe udržovaných. Nemýlila se. K Heididorfu vedla nádherná cesta, jen byl trochu problém zaparkovat, auta tu byla různých států. Jitka mě upozornila, ať se pořádně rozhlédnu – všude muslimové a ženské v nikábech i hidžábech. Byla jsem zděšená, co to má znamenat a co zrovna je tak zajímá na příběhu Heidi. Podle Jitky to tu ještě nebylo tak hrozné jako v létě, kdy přijel celý autobus „zakuklenců“. No nic, to byla jen taková malá „kulturní“ vložka. Do domečku Heidi jsem si musela koupit vstupenku – obchůdek byl plný upomínkových předmětů, hned mi bylo jasné, že tady pořídím nějaké dárečky. Domeček Heidi zvenku nevypadal 3x vábně, ale uvnitř to byla krása. Připadala jsem si, jak kdybych se vrátila v čase, všechno vypadalo tak autenticky a jak kdyby to tu Heidi s dědečkem právě opustili. Překvapily mě poměrně veliké prostory – každý měl svůj pokojíček (to u nás v takových chaloupkách bydlelo několik generací v jedné místnosti). Přístupný byl každý kout, dokonce i skříně. Pak jsem se šla podívat i do novější salaše – také nádhera a ty výhledy do okolí byly bombastické. Po prohlídce jsem se vrhla na upomínkové dárečky a pak hurá za Jitkou a holčičkami – stály opodál. Díky moc Jítě, že se o ně postarala – ani prý scény moc netropily, dokonce s ní vyrazily i na procházku, ale každou chvíli se jedna nebo druhá otáčely a hledaly mě, závislačky. Odsud jsme se vydaly nádhernou cestou po vrstevnici, až jsme dorazily k ukazateli směrem k Petrově boudě (Heidin kamarád, kdyby někdo neznal příběh). Chviličku jsme váhaly, cedulka upozorňovala, že bouda je zavřená, ale když už tak už, vyrazily jsme nahoru. Štreka to byla pořádná do kopce, za Jitkou jsem klopýtala, co mi nohy stačily (dvorní tahač zklamal). Po necelé hodince jsme došly k chaloupce, která byla zčásti stará stodola, zčásti nová budova- Petrova chalupa s vyhlídkou. Využily jsme lavičku na svačinu a pokusily se zase o nějaké fotečky (samospoušť tentokrát nešla využít). Bailinka na každé z fotek čučí opět někam jinam – merčila ještěrky. 😀 O kousek dál už merčila něco docela jiného. Za plotem bylo stádo daňků (nepoznala jsem, že se jedná o daňky – sdílela jsem fotku na FB, jestli někdo neví, o jaká zvířátka se jedná a pomoci se mi dostalo). Celé stádečko pobíhalo sem a tam, Bailince vypadávaly oči z důlků. I Branduška docela zbystřila, takže jsem měla raději obě na vodítku. Odsud už jsme cestou klesaly zpět k parkovišti. Vyšly jsme na zvláštní, tajemné, až strašidelné, louce (nejpodivnější byly zdejší stromy). K parkovišti byla cesta nejnáročnější – neustálé uhýbání před přijíždějícími a odjíždějícími návštěvníky. Celý den bylo parádně, takže tentokrát jsem se mazala průběžně snad každou hodinu, a my dostaly chuť na zmrzku. Autem jsme sjely do půvabného městečka Maienfeld a po krátké procházce městem jsme zakotvily na zmrzlinovém poháru. Cestou zpět jsme se vydaly na průzkum výletu na další den – další šplhání autem do hor, na místě ale vše zavřeno (jak překvapivé). Pokochaly jsme se aspoň výhlledy. Pak už se jelo zpátky do zasněžených hor. Ani zmrzlina nás moc nenasytila, a tak jsme se vydaly na večeři. Naše pstruhárnička na jezeru otevírá až 25.5. (tak jsem se tam těšila), ale objevily jsme kousek od Lenzerheide vesničku Sporz s restaurací
Crap Naros (s německým slovníkem jsme si nastudovaly jídelní lístek), tak jsme se tam vydaly. K našemu obrovskému zklamání byla hospůdka zavřená, ale hned naproti byla jiná hospůdka
Guarda Val. Chvilku jsme se rozhodovaly, jestli ji zkusíme, když v tom jsme si všimly, že na dveřích visí michelinská hvězda. 😀 😀 😀 Hned nám bylo jasné, že tady se asi nenabaštíme. Venku zapomenutý jídelní lístek nás přesvědčil, ať vezmeme rychle nohy na ramena – najedly bychom se tu asi dobře, ale tak za 7.000,– Kč (mělo nás varovat už parkoviště se samými luxusními auty). Co teď, vařit se nám nechtělo a všechno zavřené (ale úplně všechno). Nakonec jsme našly jednu jedinou restauraci
Q-Vadis v Lenzerheide – jídlo báječné a až po zaplacení jsme zjistily, že restaurace v době našeho příchodu už zavírala – zřejmě jsme vypadaly fakt vyhladověle, že nám uvařily. Trošku jsem se bála návratu, jestli holčičky nic nevyvedly – nevyvedly, ale jak slyšely přijet auto, začaly hrozně blafat (podle nastaveného videa si Branduška i trochu poplakala). Sice jsme za celý den byly hotové, ale já byla tak plná zážitků z Heididorfu, že jsme si ještě pustily
Heidi, děvčátko z hor. Filmů bylo natočeno několik a my si vybraly asi ten nejblbější, a to jsme si myslely, že když se jedná o německo/švýcarský film, bude to nejvěrněji zpracovaný film. Ale nebyl, největší část se odehrává ve městě, namísto v horách. Budu si muset někdy spravit náladu a pustit lepší verzi.
Den třetí – Heidsee a válendo grando
Bohužel se naplnily předpovědi počasí – hnus fialovej, že by psa nevyhnal. Dopolední venčení jsem zvládla za deště, ale postupně do toho začalo sněžit, až se rozchumelilo úplně. Naplánovaný výlet do soutěsky
Taminaschlucht byl velice rychle zavržen – šplhat se od nás z hor, pak do jiných hor a cesta zpátky se mi fakt nechtěla podnikat (zmrzlé a zasněžené serpentinky nejsou moje hobby). Bylo nám ale líto sedět doma na zadku, tak jsme se vydaly aspoň na výlet kolem jezera
Heidsee. Jen jsme vyrazily, venku se všichni čerti ženili – sněhová vánice, pekelná zima. Nadšené byly zase jen holčičky, nejdřív se sice tvářily, jak tydýtci, ale po vypuštění na volno ožily – Bailinka v jednu chvíli dokonce málem vrhla i do jezera, zaujal ji přítok horského potůčku. 😀 Byly jsme moc rády, když jsme se konečně vrátily zpátky do apartmánku celé promrzlé. Co dál, tak jsme si pustily film
Dokonalý šéf (zase trochu zklamání). Po filmečku jsme se rozhodly, že se předpřipravíme na následující den a pustily se do úklidu. Po úklidu jsme si uvařily báječné tuňákové těstovinky a pustily další film
500 dní se Summer – tentokrát byla zklamaná jen Jitka, mně se film docela líbil. No a takhle jsme proflákaly celý třetí den – venku zatím stále chumelilo, holčičky byly zalezlé ve spacáku, Brandy zahrabaná, že skoro vidět nebyla a Bailinka i ve spacáku ve střehu. Už i Jitka se jí smála, že je hrozný nezmar.
Den čtvrtý – Bad Ragaz
Strašně rychle to uteklo, najednou máme před sebou poslední den, kdy nejvíc času zabere cesta domů. Probuzení pro mě bylo děsivé, cítila jsem, že mám na puse opary – ne jeden nebo dva, ale aspoň 13 oparů přes celý spodní ret a třičtvrtě horního rtu až k nosu – to asi to horské sluníčko a vánice. Počasí se umoudřilo, takže se mi venčilo o dost veseleji, než den předtím. Rozloučily jsme se s našimi oblíbenými místy, odmetla jsem auto a šla pomoct Jítě, která se už pustila do úklidu, pak jsme dobalily a vydaly se na cestu. Prvně jsme provedly nezbytné nákupy – sýry, čokoládky, jogurty atd. atd. Cestou jsme si udělaly zastávku v lázeňském městečku
Bad Ragaz (od Heidi jsme ho totiž míjely a strašně se nám tu líbilo). Chvilku trvalo, než jsme našly místo na zaparkování, ještěže Waze umí i parkování dohledat. Vilovou čtvrtí s krásnými domečky a ještě kouzelnějšími zahrádkami, jsme jsem se dostaly k informacím, kde jsme nabraly mapky. Pořádně jsme si prošly centrum, prošly nejkrásnějším parkem, co jsem kdy viděla a dostaly se k říčce Tamina, podle které vedla z obou stran stezka pro pěší. Ráda bych dorazila až k jejímu ústí do Rýna, ale to si necháme třeba na někdy příště. Pořád před námi byla dlouhá cesta do Prahy, tak jsme se začaly stáčet k parkovišti a doufaly, že cestou potkáme nějakou hospůdku nebo kavárničku. Už to vypadalo marně, byly jsme skoro u parkoviště, když najednou koukám, že téměř u parkování je zarostlá roztomilá restauračka
Adler. Naproti byl domov důchodců, místní štamgasti vypadali, že přišli právě z protějšího domu. 😀 Bylo tu i pár pejsků, moc příjemná obsluha a jak jsme později zjistily, jedná se o poměrně vyhlášenou restauraci. Přitom zvenku působila nenápadně. Byly jsme rády, že nebudeme muset stavět u žádného McDonalda a výborně jsme se tu nabaštily. Jitka si dala sekanou s vajíčkem, já alpské makaróny. Někdy kolem čtvrté odpoledne jsme se konečně nalodily do auta a vyrazily směr Praha – zvolily jsme jinou trasu, nebyla sice tak hezká, ale o něco rychlejší. Cestou jsme se s Jitkou zase 2x vystřídaly, vyvenčily a ve 23 hod jsme byly doma jako na koni. Chvilku sice trvalo vystěhování auta (nabalené bylo jak na týden dovolené), vyvenčení holčiček, které tu za těch pár dní měly spoustu nových vzkazů a hurá do pelíšku (+ léčit opary).
Celé to hrozně rychle uteklo, ale to tak bývá, když je něco moc fajn. Sice jsme měly smůlu s prstruhárnou i výlety byly dost omezené kvůli sněhu (zimní cesty už nefungovaly, letní cesty ještě nefungovaly), ale i tak jsme si to užily – hned bych se sem přestěhovala. Příště asi zvolíme jiný termín – někdy v létě, a to bude nachozených kilometrů, až z toho budeme brečet. Jitce s holčičkami děkujeme za fajn společnost, báječné výlety a doufáme, že se nám podaří ještě někdy společně vyrazit.
