SVATÝ JAN POD SKALOU

Holky stejný výlet naplánovaly už na předešlý víkend, jenže počasí výletování moc nepřálo. Týdenním posunem jsme si náramně polepšily, před námi byla parádní slunečná sobota. Ingrid měla výlet dokonale naplánovaný. Sraz jsme si dali u berounské nemocnice – krásný areál – odsud se vyrazilo po červené značce. Zatímco paničky funěly do kopečka, na Nesíka přišlo jaro – byl celý říčný z Cherrynky. Obě paničky z toho samozřejmě šílely, ale ta potvůrka ho dál a dál chodila dráždit a provokovat (typická ženská). Moje holčičky byly téměř celou cestu na volno – Branduška řešila všechny pamlskovníky a Bailinka se snažila zachytit všechny zvuky a pachy lesa (přiznávám, párkrát jsem musela i pípnout, ale i tak cca třičtvrtě procházky zvládla na volno). Ostatní pejskové si vesele vyšlapovali většinou vedle svých paniček. Cestou jsme několikrát míjeli úseky s fialovými kvítky – chvilkami hotový koberec. Až po zveřejnění fotky na Facebooku jsme se dozvěděly, že se jedná o jaterník podléška.U památného dubu na Herinkách všichni pejskové pořádně ožili a okamžitě se vrhli na další výletníky žebrat dobroty. Nejintenzivnější byla samozřejmě Berča – nejmenší potvůrka výpravy. Mirjam samozřejmě hned volala, že je to pes canisterapeutický, ale myslím, že všem bylo okamžitě jasné, že je spíš pes žebravý. Jeden týpek, když viděl celou naši smečku, vznesl fakt vtipný dotaz, a to jestli jsme profesionální venčiči pejsků anebo jsou všichni naši. 😀 Dlouho jsem se tak nepobavila!

Když jsme vylezli z lesa na silnici Svatý Jan pod Skalou se už tyčil před námi – kouzelné místo, určitě se sem chci ještě někdy vypravit, protože jsem byla fakt okouzlená. U kostela bylo celkem plno. Dovnitř jsem se šla podívat jen já s Jitkou, prolezly jsme si i jeskyni poustevníka sv. Ivana. Holčičky jsem samozřejmě dovnitř nebrala, takže pak následovalo velikánské vítání – všichni v okolí v tu chvíli zbystřili, ježto ty potvůrky vyrazily na vítačku s paničkou (kterou neviděly cca 10 min) i se stojanem na kola, ke kterému byly přivázané. Nějak mě nenapadlo, že by ho dokázaly odtáhnout. 😀 V tu chvíli nám už bylo pořádně teplíčko, ale marně jsme tu hledaly nějaký stánek se zmrzlinou – za pěkného počasí by se tu určitě šikl. Zpáteční cestu jsme tentokrát vzali po žluté. Po krásné vrstevnici lesem nás nemile překvapila silnice, ale za celou dobu projelo snad jedno jediné auto (to nebylo jako v Českém ráji, kde tehdy projíždělo milion motorek) a pak dva klučinové na kolech – ten starší mě skoro dojal, když svému mladšímu bráškovi říkal, ať projíždí kolem těch krásných pejsků dál, aby se nepolekali (to se jen tak nevidí tak ohleduplné dítko). Tady už vyměkla i Markéta, dostatečně vyvztekaná z vláčení Nesíka, který se snažil vyhlížet Cherrynku, takže ten si konečně užil se svou milou na volno (ne doslova, však ani nehárala). Ke konci procházky jsme se ještě pokusily o foto všech pejsků – jedna nic moc fotka se celkem povedla těsně před hromadným úprkem. Na nové fotečce už bohužel chybí kluci pudlí. 

Zpátky k autům jsme dorazili po nějakých třech hodinkách. Znavení pejskové si zalezli do pelíšků v autech, no a paničky si tu ještě chtěly chvilku pokecat. Jenže poslední debata probíhala asi takto: „Hrozně mě bolí záda, mně zase bolí kyčle a mně koleno…“ 😀 Připadala jsem si jak na srazu důchodců a mám tajný typ, že v berounském rehabilitačním ústavu se jednoho dne všechny potkáme. 😀 Díky moc, holky, za fajn výlet – až na ta záda, to bylo fakt super a moc se těšíme na další společnou vycházku. 😉