Branďulka šlapala jako hodinky (docela jsem zírala), když tu se nám nad hlavou ozvalo něco jako ohňostroj. Branďolita sice rány postřehla, ale byla schopna dokončit, co začala. Pak začala trošku jevit známky stresování, ale podařilo se mi ji udržet celkem v normě. Jen to odložení – vždy tak perfektní – se nám díky těm ranám moc nepovedlo. Vlastně jak se to vezme. Branďulka odložení pojala po svém a ve chvíli, kdy jsem protějšímu pejskovi kontrolovala zoubky, ouška a další „příslušenství“, tak se všichni přítomní začali hrozně řechtat. Brandy se totiž celou uličkou perfektně propížila až mně za záda – kdejaký profík by jí plížení a na takovou dálku mohl závidět. V tu chvíli jsem se nedokázala ani zlobit, ale musela jsem se smát, vypadala strašně komicky a přitom trénování plížení nám zrovna moc nejde a pak vyšvihne takový kousek.
Po naší hodině jsme se na chviličku potkali s Archounkem jr. Mimochodem toho zítra v pátek ráno přebíráme na dvoudenní hlídání. To zas bude doma veselo!!!