ŠVÝCARSKO 2016

Po sedmi letech opět na místě činu (tehdy byla jen Branduška v pupíčku s vrhem A 😀 a hlavní náplní bylo lyžování). Tentokrát jsem vyrazila jen já s holčičkami a sestřičkou s náplní pořádně si zavýletovat. V práci jsem dostala podrobný návod na cestu pro blbce (nebo blondýny, jak chcete). Z Prahy jsme vyrážely ve středu kolem 18. hodiny večer. Cesta relativně v pohodě, sveřepě jsme se držely návodu. Když jsem kupovala rakouskou dálniční známku (kvůli těm 15 km dálnice), všimla jsem si, že prodávají i švýcarskou dálniční známku, ale pouze roční. V návodu ovšem bylo, že existuje roční i půlroční. V rámci šetřícího programu jsem si tedy řekla, že ji koupím až na švýcarských hranicích – CHYBA! Na hranicích sice vignetty prodávali, ale zavírali ve 22 hod. Stejná situace i o pár kilometrů dál, ale to už jsme se blížily k dálnici. Co čert nechtěl, před jedním kruháčem najednou policejní hlídka – sestřička, se kterou jsem se na hranicích prohodila v řízení, se málem sesypala. 😀 Já byla o něco pohotovější, takže než si páni policajti stihli říct o doklady, už jsem na ně česko-anglicko-německy chrlila, že máme problém s dálniční známkou. Chudáky jsem trochu zaskočila, nicméně nám poradili. Poradili sice hezky, ale blbě. Najezdily jsme navíc snad dalších 100 km a hranice mezi Švýcarskem a Německem na různých místech překročily zhruba 10x, než jsme na hraničním mostě narazily na celníky tentokrát dost nepříjemné, ale konečně informované, kteří nás poslali do nedalekého Lustenu. Konečně otevřená pumpa! Paní jsem samou radostí málem objala a ze samé radosti jí udělala pořádný kšeft (mimochodem švýcarská dálniční známka je jen roční). Uff, konečně jsme bez obav mohly najet na švýcarskou dálnici – návod pro blondýny v tu chvíli ztratil cenu, absolutně jsme netušily odkud jsme se tu vynořily, ale zbytek cesty až do Lenzerheide jsme (tedy Péťa) zvládly bez problémů. Rychle jsme vynosily věci nahoru, já konečně pořádně vyvenčila holčičky, rozeslala SMSky na všechny světové strany, že „sláva nazdar výletu, nikde neměli vinětu“ a šlo se konečně chrupat (v cca 3 hodiny ráno).

ČTVRTEK – Lenzerheide a okolí

Jen co jsme se ráno (čti kolem poledního) probraly, myslely jsem, že nás zraky šálí – venku pekelná sněhová vánice! Nevěřily jsme vlastním očím, ale co naplat – dovolená se nesmí proflákat, zvlášť první den, kdy jsme ještě strašně natěšené. Doufala jsem, že vánice brzy přejde, holčičkám jsem tedy ani nevzala oblečky. Dost jsem se spletla. Původně jsem měla plán dojít k „naší“ lanovce Pedra Grossa, vyvézt se nahoru k hospůdce Alp Nova a pak buď ještě kousek vystoupat nahoru anebo se po vrstevnicích sešoupat jen dolů a kolem jezera. Jenže u Pedra Grossy chcípl pes (vlastně málem dva – holčičky už v tuhle chvíli byly promáčené skoro na kost). Vyrazily jsme tedy pěšky po cestičce. Připadala jsem si jak ve Forrestu Gumpovi – chvilku pršelo seshora, ze strany, zdola, za chvilku to samé ale jen s další sněhovou vánicí a vichrem, občas se to střídalo všechno najednou. Péťa propadala depresi, holčičky se třásly jak osiky. Cíl byl tedy změněn, že se dostaneme alespoň k horskému jezírku u lanovky Tgantieni. To jsme kupodivu zvládly. Jezírko je nádherné, ale jak jsme později vykoumaly, tohle uměle vytvořené jezírko slouží v zimě k zasněžování sjezdovek. Chvilku jsme se tu pokochaly, holčičky se proběhly – na chviličku byla na volno vypuštěna i Bailinka, zajímala ji totiž jedna ďoura, která se jejím zásahem nebezpečně zvětšovala. Nevyvedl se nám ani pokus o společné foto, ale aspoň potvůrky se mi podařilo vyfotit. Kdyby bylo na mně, asi bych přece jen zkusila dojít do původního cíle, ale počasí se moc nelepšilo a Péťa chtěla zpátky do civilizace. Stejnou cestou (jak já nesnáším vracení se stejnou cestou) jsme tedy došly zpět k jezeru Heidsee u apartmánu Dole naštěstí nebyla taková čina, takže jsme si jezero obešly, v půlce odskočily do Valbelly do infocentra, jestli tu náhodou nebudou mít nějakou mapku okolí nebo aspoň tipy na výlety. Jenže zase špatná doba – infocentrum zavřené, otevírá se až začátkem června. Hold jsme přijely ve špatnou dobu – mimo sezonu a je fakt, že prakticky za celý den jsme nepotkaly živáčka, až tady u Heidsee se objevil občas nějaký zbloudilec. Mezitím se začalo trochu vyjasňovat, už bylo vidět i na 5 metrů. Nakonec jsme to zapíchly v místní vyhlášené restauraci Seerestaurant Forellenstube. Já si dala pstroužka, Péťa zvěřinové ragú, pak jsme si to prohodily. Venku to mezitím vypadalo, že se blíží konec světa, tak jsme si ještě ke kávičce objednaly „zákusek“, tedy domnívaly jsme se, že si objednáváme zákusek, takže nás pak dost překvapilo, když přinesly zmrzlinu 😀 Z výletu jsme byly ještě skoro omrzlé a frajerky si teď objednají zmrzku. Ale neměla chybu – obrovská, ale naprosto výjimečná (ještěže jsem si ji daly taky napůl). Pupky jsme si tedy nacpaly pořádně (i holčičky samozřejmě ochutnaly). Pak už nás čekal jen kousek cesty zpět do apartmánu. Tady jsme odpadly k počítači a pustily si film Nejvyšší nabídka, o kterém jsem Pétě básnila cestou do Švýcar. Napjatě jsem čekala, co Péťa řekne na hlavní rozuzlení filmu – nebyla sice tak nadšená jako já, ale líbilo se prý moc.

PÁTEK – soutěska Viamala

Tentokrát jsme konečně vstaly včas, tedy dopoledne. V plánu jsme měly výlet k bývalé obchodní cestě do Alp, soutěsce Viamala. Cesty jsme si nastudovaly a původně jsme chtěly vyrazit přímo od soutěsky na okruh cca 15 km přes Zillis na jednom konci a Thusis na druhém konci. Jenže po příjezdu k soutěsce jsme zjistily, že tady je sice parkovacích míst dost, ale je omezené jen na hodinu stání. Na informacích jsme tedy s pánem hodily řeč, která trasa je nejhezčí. Doporučil nám tu z Thusisu k soutěsce, protože je dobrodružnější. Doufala jsem trochu v adrenalínek, hlavně, když jsem cestou viděla ty visuté lanové mosty (lanové nakonec vůbec nebyly), říkala jsem si, že s holčičkama na šprcce to bude asi trochu dráma. Vrátily jsme se tedy zpět do Thusisu, kde jsme na náměstíčku zaparkovaly a vyrazily po žluté stezce. Značení tu mají dokonalé, každá i sebemenší odbočka je okamžitě značena. Zpočátku nebyla cesta nic moc, ale po velikánském výšlapu se před námi otevřel kouzelný kraj. Počasí se v ten den dost umoudřilo, takže hned na první vyhlídce jsme shazovaly ošacení (z předešlého dne jsme to s nabalením se trochu přepískly). Cesta byla nádherná, ale chvilkami opravdu dost náročná, když jsme se brodily přes vyschlé potoky, potůčky, chvilkami i po skalkách (pro kočárek cesta zrovna nebyla, ale s prckem by se vše dalo zvládnout). Brandušku jsem nechala prakticky celou dobu na volno – jak už mi babča stárne, tak nemá žádné zdrhací nápady, vedla naši výpravu kupředu a vždycky na nás po chvilce někde počkala. Péťa šlapala pěkně po svých a já se nechávala táhnout zběsilou Bailinkou. Zásoby vody jsme doplňovaly z horských potůčků (vždycky jsem si říkala, že jen doufám, že nahoře si nějaký strejda snad neráchá nohy). K lanovému mostu jsme se dostaly zhruba ve třičtvrtě cesty k soutěsce. Branduška tu sebou plácla a tvářila se, že končí a dál už ji nikdo nedostane. Bailinka neomylně zírala dolů do propasti a vyhlížela, jestli by nebylo někde něco k ulovení. Most vypadal úchvatně, já byla tedy trochu zklamaná, že je naprosto pevný, ale zase jsem se sem nemusela bát jít s holčičkami, protože neviděly žádné díry dolů. Zapózovaly jsme na různých místech – nahoře, dole, v půlce a já pak udělala kaskadérský kousek – Pétě jsem nechala holčičky, seběhla dolů a holčičky si přivolala na volno. Brandy seběhla dolů jako dáma, ale až za Bailinkou, která se tu úplně dobře necítila, takže pekelným fofrem v přikrčení proletěla schůdkami mně rovnou do náručí. 😀 Hned po oblízání celého mého ksichtíku už už vymýšlela, kam by se vrhla za zvířátky – na to jsem ovšem byla připravená, takže hned putovala na vodítko. Zbytek cesty už byl pohodový, převážně klesající. Náramně mě pobavila lavička s hajzlpapírem – bůhví, jestli ji tu někdo zapomněl anebo se jednalo o místní výbavu (kadibouda ovšem v nedohlednu). Po cca 8 km jsme konečně dorazily k soutěsce. Čas se krátil a nám bylo jasné, že do Zillisu už rozhodně nedojdeme a navíc Péťa se děsila parkovacího automatu, protože za chvilku nám parkování končilo. Od soutěsky jezdí ale autobus, měl přijet akorát za půl hoďky. Péťa už do soutěsky nechtěla, ale já ano. Proběhla tedy rychlá domluva, že já vyrazím dolů i s tažnými psíky a buď autobus stihnu nebo nestihnu. Pokud nestihnu, jela by Péťa doplatit parkovací automat do Thusisu, kde by na nás počkala, případně nám vyrazila naproti jinou cestou a potkaly bychom se třeba v půlce. Moc se mi do téhle varianty nechtělo, takže soutěsku jsem prolítla jak vítr – dolů to šlo dobře, nahoru trochu hůř, ale stihla jsem to přesně na čas, akorát, když přijížděl autobus. Musím tedy říct, že i v tom fofru soutěska působila fakt majestátně. Rozčilovala mě tu jen nějaká školní výprava a pak že každý blbec, který sem vlezl, hned jódloval. Ale jinak naprostá bomba. V autobuse jsem byla překvapená, že nikdo nikde neměl problém s holčičkami – žádné náhubky nebo prudy. Vlastně všude jsem se setkaly jen s příznivými ohlasy na pejsky. Po zaplacení parkovného, jsme si prošly městečko. Vedro bylo pekelné, Péťa tedy vyrazila do supermarketu pro zmrzku, já zatím měla počkat venku, jenže při hledání stínu jsem objevila zašitou, kouzelnou cukrárničku. Rychle jsem tedy Péťu odvolala a opět jsme si daly pořádně do nosu zmrzlinové pohárky (i holčičkám jsem dala ochutnat, sestřička se za mě v tu chvíli trochu styděla… :o(). Poté jsme se už autem přesunuly do Zillisu, kde jsme chtěla navštívit kouzelný kostel sv. Martina. Bohužel nám ho zavřeli akorát před nosem (18. hodina odbila). Prošly jsme se tedy alespoň po okolí, ve stánku dokoupily nějaké upomínkové předměty a cestou necestou (horem/dolem) serpentinkami se vrátily zpět do Lenzerheide. U lanovky Rothorn jsme si ještě pro jistotu ověřily, jestli bude další den fungovat lanovka – naštěstí ano, ale funguje jen o víkendu. Večer jsme tedy nad dalšími plány na sobotní výlet  něco málo pojedly (neuvěřitelnou šlichtu jsem připravila – tuňákový kuskus s těstovinami :-D). Pak jsme opět pustily film – Péťa si tentokrát vybrala Snídani u Tiffanyho, měla ovšem požadavek, že ho budeme sledovat z postele. Asi tušíte, jak to dopadlo – já viděla tak třičtvrtě filmu, Péťa asi čtvrtku. 😀

SOBOTA – Panoramaweg z Rothornu

Od rána krásně slunečno, takže nic nebránilo tomu dojít si k lanovce Rothorn. Musely jsme se proboxovat mezi cyklisty, kteří odsud míří do vyhlášeného Bikeparku, držáky na lyže vystřídaly držáky na kola. Branduška s lanovkou neměla absolutně žádný problém – kdysi se vyvezla otevřenou lanovkou Pedra Grossa, tentokrát se jednalo o lanovku uzavřenou. Brandy pozorně sledovala, co se pod a kolem děje, Bailinka byla trochu nejistá, takže si asi oddychla, když jsme vystoupily v mezistanici. Původně jsme chtěly ještě výš, ale až nahoru na Parpaner Rothorn lanovka nejela – asi naštěstí, protože tam bysme zapadly nejspíš po krk do sněhu. Sněhu jsme si užily až až i na téhle panoramatické výpravě. Putovaly jsme po 751, první delší zastávku jsme udělaly u dalšího horského (uměle vytvořeného) jezírka u Alp Scharmoin. Holčičky byly v tu dobu obě na volno – Bailinka se zdála celkem dobře ovladatelná a všude byl takový výhled, že jsem měla pocit, že uvidím každou myš. Obě  u jezírka náramně zaujal místní gril – bombastický nápad. Na každé mapě jsou vyznačená místa, kde je možno si buď udělat ohníček anebo rozložit masíčko na gril. Okolí grilu tedy holčičky pořádně prošmejdily, jestli tu náhodou někdo něco nezapomněl. Péťa ta si zase chtěla vyráchat nožky v jezírku (těšila se na to od prvního dne, jenže v té sněhové vánici se jí do toho moc nechtělo). a já se kochala výhledy, hlavně tím na naše Heidsee. Během Péti ráchání nožek Bailinka zbystřila ptáčka a mastila pryč. Naštěstí si honění včas rozmyslela, ale i tak si už vysloužila vodítko (náhodou se to její tahání občas docela hodilo). Krátce po téhle zastávce jsme došly k místu, které jsme málem vzdaly – sněhem po kolena jsme se brodily pořádný kus cesty až  lanovce Heimberg. V téhle lokalitě jsem nikdy nebyla, takže až pojedeme příště v zimě, asi se sem podíváme. Vedro úmorné, Branduška to tu zapíchla a tvářila se, že dál už neudělá ani krok, a to jsem obě holky průběžně máčela v horských potůčkách. Nakonec se ale rozešla a ještě mi stihla připravit pořádně horkou chvilku. Po dalších pár kilometrech jsem čekala, že na nás bude čekat zase za kopečkem, jenže nečekala… Volala jsem, pískala jsem, ale po Branďulce ani vidu ani slechu. Dost jsem znervózněla, zdrhání mi k ní moc nešlo (vzhledem k tomu, že se sotva ploužila), ale hlavně jsem byla nervozní z toho, že jsem absolutně netušila, jakým směrem se kam mohla vydat. Mezitím nás předešly dvě turistky, se kterými jsme se pravidelně míjely, hned si všimly, že jsme mínus jeden pejsek. Slíbily, že kdyby ji objevily, dají nám vědět. Naštěstí poodešly jen kousek a už volaly, že Branďulka běží. Vrátila se v hrozném stavu – špinavá, umouněná a úplně vysílená. Netuším, co se stalo, asi možná i lepší to nevědět, ale byla jsem tak šťastná jak blecha, že je zpátky. Tak trochu si myslím, že se možná vydala k vodě napít se a zřejmě někde zapadla… Neumím si představit, kde a jak bysme jí tam hledaly (ona totiž, když má problém, tak si nezavolá/neštěkne o pomoc). Od téhle chvíle si i ona vysloužila vodítko – trochu bič na mě, protože ona na vodítku stávkuje, takže jsem jednu šprcku měla nataženou dopředu, druhou dozadu, musela jsem vypadat jak blázen. I když jsme se každou chvíli brodily sněhovými poli, pomalu jsem cítila, že začínám mít připálený krk a ruce (opalovací krém byl samozřejmě v pokojíčku), i foťák přes rameno už mi začal být nepříjemný. Když jsme se konečně přiblížily k vracečce (prudká zatáčka a konečně směr do Lenzerheide), padly jsme tu a chvilku odpočívaly. Brandy byla totálně KO, odmítala jakoukoliv spolupráci, o nějakém společném focení (na samospoušť) se nedalo mluvit. Bailinka toho měla taky plné kecky, ale očička jí pořád svítila nadšením. Pár kroků od našeho odpočinkového místa jsme ale narazily na neskutečné občerstvení – horská bouda a tady se podával špíček, sýr, prostě rychlé občerstvení a hlavně tu měli PIVO!!! Naprostá pecka. Holčičky jsem uvázala kousek od stolu do stínu, dala jsem jim vodu a ze špíčku ochutnaly kůžičku (i tak se ale tvářily, jak dvě nebožátka – také tu zaujaly všechny hosty). Jídlo nemělo chybu a hlavně sýr byl naprosto božský, takže jsem se paní domácí ptala, kam že na něj chodí. Dostala jsem skvělý tip, ale k tomu až později. Když jsme se dostatečně zrelaxovaly, pokračovaly jsme dál k Lenzerheide přes Parpan a nám už dobře známou Valbellu. Sem tam se ještě někde objevil sníh, ale už jsme se nemusely brodit sněhem po kolena. Nejspokojenější jsme byly, když jsme se dostaly do lesa – konečně stín a ….veverky. 😀 Ještěže byla Bailinka připoutaná. Konec výletu jsme musely opět zakončit v „naší“ jezerní pstruhárničce na zmrzce – chutnala ještě líp než ve zmrzlý čtvrtek. Doma jsme večer dojedly šlichtu z předešlého dne, pořádně jsme namazaly spáleniny a konečně obě v posteli dokoukaly Snídani u Tiffanyho. Holčičky byly tak strašně znavené, že jsem v noci už ani nevenčila, protože byly totálně KO.

Tak a teď se ještě vrátím ke zmiňované sýrárně, kterou nám v bufáči doporučila  paní domácí. Bylo nám řečeno, že se nachází v Parpanu naproti poště takový malý domeček. Našly jsme to celkem bez problémů a zíraly jsme. V domečku je narvaná lednička sýry a klobáskami, vedle ledničky je kalkulačka a pokladnička – prostě si vyberete, co chcete, spočítáte a rovnou zaplatíte. My musely počkat na paní majitelku, potřebovaly jsme rozměnit, ale hned jak jsem to viděla, vzpomněla jsem si na Lesní bar v Jeseníkách (tam v lese to funguje, ale nedovedu si představit, že by něco podobného fungovalo například v Praze).

NEDĚLE – odjezd

Hned po probuzení mi Péťa říká „asi mi trochu nateklo čelo“. Nenateklo trochu, ale pořádně, a to ještě nic nebylo. V klídku jsme pobalily, nastěhovaly vše do auta a vyrazily na cestu. Původně jsme si chtěly projít Chur, ale Pétě začínalo být dost mizerně. Chur jsme tedy jen projížděly při hledání lékárny. Je jich tam sice dost, ale rozhodně žádná v neděli otevřená. Nakonec jsme dostaly tip v cukrárně, že by mohla být na nástupišti v metru. Konečně se zadařilo. Péťa se mazala celou cestu, přesto furt otékala a otok jí navíc sestupoval. Jednu zastávku jsme měly za Churem v Landquartu (taková pražská Fashion Aréna), ale nic jsme nekoupily. Další zastávku si Péťa přála udělat u Bodamského jezera. Bohužel jsme se k němu ale připletly z té nejfrekventovanější strany, v Bregenzu tu bylo naprosto nemožné zastavit, podařilo se až v Lindau. Po všech těch horách a horských jezírkách jsem byla dost znechucená množstvím lidí, provozem a vůbec vším. Do vody se pořádně nedalo ani vlézt, navíc byla špinavá. Věřím, že Bodamské jezero je nádherné, ale zřejmě v úplně jiných místech, než jsme byly my. Holčičky se nakonec zchladily, ale jen ve fontánce. 😀 Byla jsem ráda, když jsme mizely pryč, na naše parkovací místo už stejně mezitím čekalo dalších snad 10 aut a ještě se hnala pěkná buřina. Jediné štěstí byla navigace, která nás provedla mimo zácpy. Pak už jsme prakticky bez zastávky (až na českých hranicích, kdy jsme dotankovaly a prostřídaly se v řízení) jely domů – tedy Péťa do Lípy (v tu chvíli mou sestřičku moc nepřipomínala, protože jí otok sestoupil pořádně a vypadala, chuděrka, jak nějaký mongolík a já celou cestu kontrolovala, jestli nespí, protože z očiček měla jen škvírky – foto neprošlo cenzurou), no a já pak z Lípy už konečně a opravdu domů. Jen jsem zastavila před domem, hned jsem měla posrané auto od holubů – to na přivítanou. Jen jsem doma otevřela dveře od bytu, Branduška tam nadšeně vlítla a celá radostná, že už je konečně doma a nemusí se trmácet nikde po horách, si štěkala, válela zádíčka. Nepamatuju, že bych jí někdy viděla takhle blaženou. Když jsme šly dva dny na to na veterinu – pan doktor se podivoval, což jsem to s Branduškou vyváděla, že je úplně vyřízená, svalíky ochablé… Až do víkendu pak měla klidový režim, aby se zmátořila. Pořád mi nějak nedochází, že mi stárne.

Tak toť naše povídání ze Švýcarska. Příště si zkusíme vybrat lepší termín – zřejmě přes prázdniny, protože tohle aprílové počasí bylo moc. Ale my si to vlastně i tak moc užily. Díky Pétě za fajn společnost. Jo a ty její otoky byly zřejmě z kombinace sluníčka a prášku na hlavu…