PSÍ CHŮVA NA SVATBĚ A ADRENALIN S BAILINKOU

[Ukázat prezentaci]

Ráda bych o svatbě, na které jsem dostala na starosti pejsky a prstýnky, napsala víc, ale nesmím, takže napíšu jen o sobě, pejskách a holčičkách. Tak jen ve zkratce, že svatba se konala v krásném regionu Českosaského Švýcarska, kde to miluju, takže jsem se sem moc těšila. Na starosti jsem dostala péči o pejsky, původně jsem myslela, že jen během obřadu, ale nakonec se to trochu protáhlo. Prstýnky jsme doručili ve správný okamžik, i když mě to stálo pekelné nervy. Pak se dost protáhlo focení – většinou se na svatbách fotí nejdřív se svatebčany, teprve pak novomanželé, tady to bylo naopak, takže už jsem chvílema nevěděla roupama co dělat. S pejskama mě to táhlo už na výlet, ale museli jsme vyčkat na pár cvaků novomanželů s pejsky. Hned jak to šlo, uháněla jsem tedy do penzionku, kde jsem našla pohromu – jak jsem ráno přijela a holčičky hned zavřela, tak zřejmě Brandy z toho stresu dostala průjem. Čekal mě tedy úklid pokojíčku a pak hurá na výlet se čtyřmi čtyřnožkami. Na začátku výletu jsem trochu bojovala s tím, jestli to nevzít přes hospůdku – hlad a žízeň pekelná, ale bylo mi líto těch nebožátek, že bych je zase pro změnu musela držet v hospodě v klidu. Cestu, kterou jsem si vybrala, nebylo vůbec lehké najít, jen byla jinak barevně značená. Nebyla jsem si tedy jistá, jestli jdu správně. Na volno pobíhala jen Branduška, Bailinku bych v takové divočině nevypustila a kluky jsem se bála, co kdyby se náhodou něco stalo. Cestička byla chvilkama pořádně rozblácená, Dastík nevynechal téměř žádnou louži, aby se jí neprošel, do toho nás pěkně pobodaly komáři. Do penzionku jsme se ale mohli vrátit až kolem šesté večer, kdy už platilo pozvání i pro ostatní hosty než rodinu. Snažila jsem se to tedy tak načasovat a vyšlo to úplně přesně i s krátkým blouděním a zacházkou k vodní nádrži Chřibská. Jenže jsem ještě musela do sprchy, z výletíku jsem byla celá zablácená a vyřízená. Hupla jsem tedy do spršky a pak se chtěla vrhnout do víru svatebního veselí. Leč svatební veselí žádné, jen pár skupinek, prošvihla jsem krájení dortu. Aspoň jsem rychle propašovala svůj svatební doar – tzv. hajzdort (v souvislosti s loňským Lukášovským drakem přišel tento nápad – hajzlpapír instalovaný jako dort, ale zároveň skrývající hlavní svatební dar, a to psí pisoár :-D). Doufám, že se dárek líbil. Pak jsem se snažila hlad přepít aspoň vodou. Byla jsem šťastná jak blecha, když se ke mně konečně dostalo vínko a pár jednohubek. Hold jsem se trefila akorát do mezifáze, kdy už všichni měli nacpané pupky a čekalo se na pozdější čas s rautem a já od rána v sobě měla jen jediné kafe a jednu jednohubku, kterou jsem na zámku ukořistila Hance z talířku. Rautík byl báječný, všechno výborné a já s Hankou jsme si asi nejvíc pochutnaly na křidýlkách (ještě ve 3 v noci jsme je do sebe hrnuly na dobrou noc :-D). Zábava se tu rozproudila až při tombole (zvláštní, že se ani za tombolu nevybíraly penízky na novomanžele), která neměla chybu. Já jsem například vyhrála „perličkovou lázeň“, což byly nakládané fazolky. 😀 😀 😀 Ještě jsem je nevyužila. Nejvíc se mi líbila cena „scrabble pro pokročilé“, což byla písmenková polívka. 😀 Večer byl docela fajn, ač jsem tu znala vlastně jen Hanku a novomanžele, padla jsem si do oka s nevěstinými spolužáky ze základy. S těmi se moc fajn sedělo, spát jsme šli kolem půl čtvrté ráno.

Kdo mě zná, ví, že jsem spáč, na snídani jsem tedy přišla až poslední ve chvíli, když hosté balili ze švédských stolů zásoby na výlety. Holčičky jsem tentokrát už mohla vypustit ven – nejdřív tedy krátká procházka, pak se jich ujaly holčičky, tedy hlavně Bailinky, která si získala jejich srdíčko neúnavným aportováním míčku. Běhala za míčkem snad hodinu v kuse. Chvilkama už vypadala, že ji raní mrtvice. Branduška ta šmejdila, sháněla slabý článek, který by ji nakrmil, ale naštěstí tam nikdo takový nebyl. Nedlouho po snídani přišla na stůl svatební, vyprošťovací polívka – neměla chybu. Oblizovala jsem se až za ušima. Hosté se postupně rozjížděli na výlety anebo domů. Když odjeli poslední, vydali jsme se konečně na výlet i my. Z Jetřichovic jsme se vydali po červené značce do Pavlina údolí. Kluci a Branduška na volno, Bailinka opět na šprcce, bylo mi jasné, že tu pobíhá spousta zvěře. Když jsme došli do místa, kde z jedné strany voda, z druhé skála, v nohách pár kilometrů, odvážila jsem se pustit konečně Bailinku v domnění, že tady nic nehrozí. Po chvilce jsme dorazili k místu, kde byl stržený můstek a muselo se brodit na druhou stranu. Jakmile jsem přebrodila, vidím jak Bailinka se zběsilým výrazem skáče do vody, domnívala jsem se, že na druhém břehu viděla nějakou myšku nebo něco a jde lovit. Jaké bylo moje překvapení, když přeplavala a škrabala se do pekelného krpálu nahoru ke skále. Čučím nahoru a vidím tam nějaké zvířátko na skále. Nejdřív jsem myslela, že srnka, pak jelen, vyklubal se z toho kamzík. Bailinka byla smyslů zbavená, nereagovala na volání ani na pískání. Když dorazila ke skále (já zatím brodila zpátky na druhý břeh), chviličku na ni vyskakovala, doufala jsem, že to tedy vzdá a vrátí se. Kdepak. Její čumáček si našel cestičku, kudy chodí zvířátka k vodě a za chvíli vidím, jak se po skále řítí kamzík a můj bílý skřet. Co zbývalo, čekat. Volala jsem na Káju s Dušanem, ať jdou dál, že netuším, kdy se ta potvůrka vrátí. Netrvalo dlouho a vidím, že se Bailinka vrací, volám tedy na Káju, že už se vrací. Jakmile jsem se pohledem vrátila zpět, ztuhla mi krev v žilách. Bailinka letěla ze skály dolů – vypadala jako takový ten paragán v netopýřím oblečku. Když dopadla, odpérovalo ji to znovu do vzduchu a letěla dál, tentokrát dopadla do míst, kam jsem neviděla. Hystericky jsem se začala škrábat tím směrem, když na mě Kája najednou volá, že Bailinka běží.. Nevěřila jsem vlastním uším, hned na to na mě volala, že Bailinka kadí. To už mi přišlo, že se Kája definitivně zbláznila. Najednou koukám, Bailinka opět skáče do vody a řítí se ke Káje, která ji hned drapla a držela, to už Bailinka s blaženým pohledem vyhlížela paničku. Hupla jsem do vody a mazala za ní. Byla jsem tak strašně šťastná!!! Když jsem viděla, jak letí, vůbec jsem nepočítala s tím, že by tohle mohla přežít, myslela jsem, že si posbírám jen hromádku kostiček. Odskákala to nožička, někde se napíchla na klacek, ale tvářila se naprosto v pohodě, ani nepajdala, tvářila se šťastně. Vyráchala jsem ji v potoce, omrkly jsem díru v nožce. Trochu jsem zvažovala, jestli vyrazit nebo nevyrazit na veterinu. Jenže, kde tam koho budu shánět… Zkusili jsme jít tedy dál, ale pořád jsem ji pozorovala, že bychom se kdyžtak vrátily. Byla naprosto v pohodě. Jen z vodítka se už pak nehla, a to ani chudák Branduška. Dušan měl připomínky, proč musí na vodítko i Brandy, ale já už nechtěla nic riskovat. Nakonec jsme prošli celé Pavlino údolí, zaběhli jsme se podívat i k Trpasličí skále a pak zpátky. Cestou zpět jsme viděli opět cosi nevídaného – po strome šplhala myš. Divný to kraj – psi skáčou ze skály, myši běhají po stromech… Zpátky v penzionku jsem jí nožku ošetřila Betadinkou a Alaptidem.

S Hankou jsme se dohodly, že domů pojedeme až po večeři. Pan domácí vaří úžasně, nemohly jsme se tedy odtrhnout od jídla. Dušan už na nás měl chvílema i nemístné poznámky, že prý nás bude muset do toho auta naložit na kolečku apod. 😀 Ani trochu se nám nechtělo domů, nebýt práce, zůstala bych tam asi navždycky. Někdy kolem půl deváté jsme se konečně sbalily. poplatily a zvolna vyrazily. Kája nám ještě radila, ať zkusíme jet přes Rumburk a Německo. Zkusily jsme to, jenž kousek za Chřibskou nám najednou pod auto skočil malý srneček. S Háňnou jsme zastavily a řešily, co dělat. Auto vypadalo nepoškozeně, volaly jsme tedy zpátky do penzionku co dělat. Dušan radil určitě zavolat policajty, co kdyby náhodou autu bylo něco, co není okem postřehnutelné, to samé radila i paní pojišťovačka. Nebýt toho, že srneček ještě hýbal nožkama, asi bych se na to vybodla, ale prcka mi bylo hrozně líto. Volali jsme tedy policajty, ti poradili ho odtáhnout do roští (prcek už byl mrtvý). Ještěže jsme tak udělaly, protože by nám ho nejspíš někdo ukradl – jedni zájemci zrovna jeli okolo, ale jak slyšeli o policajtech, se slovy „do prdele“ na to šlápli a byli v tahu. 😀 Já zatím s Hankou řešila vesty a hledaly jsme trojúhelník. Šla jsem na jistotu k rezervě, ale tam nebyl. Kufr celý vyndaný projížděla jsem každou skulinku, ale trojúhelník nikde v celém autě. Volala jsem tedy šéfovi našeho vozového parku – radil místa, která už byla 100x prohledána, nakonec dostal spásný nápad, ať se koukneme na dveře kufru zevnitř. Zvedly jsme s Háňou hlavu, byl tam. Sláva. Chvilku poté už dorazili vtipní páni policajti. Skoro nám nevěřili, že se něco stalo, nakonec ale našli chlupy na autě a hodně zvláštně na mě koukali, když objevili na podvozku bílé peří. Nevěřila jsem, ale fakt tam bylo. Bůhví, co si myslí, ale já fakt v životě slepici nezajela, natož abych nějakou slepičí farmou projížděla. Jediné, co mě napadá, že snad nějaká kočka pod mým autem si pochutnala na nějakém holoubkovi nebo já nevím (však Markéta tuhle pod kapotou našla rohlík s máslem :-D, tak proč já bych dole nemohla mít peří). Když páni policajti odjeli, vyrazily jsme zase na cestu. Po těch zážitcích za celý den, jsem byla pořádně vyjukaná, takže jsem jela skoro krokem. Cesta byla nekonečná a chvilkama jsem si při té pomalé jízdě připadala jak na safari – tu běžela kočička, tu lasička, příště zase bachyně s mladýma, srnky, jsem ani nepočítala. Vždycky jsem si oddychla po najetí třeba na most a nejvíc se mi ulevilo na dálnici. S Háňou jsem k ní na Barrandov dorazila někdy kolem půl třetí, doma byla jak na koni asi ve 3 hodiny ráno (na Barrandově mi ještě přes cestu stihl přeběhnout zajíc – přežil). Doma jsem si dala pořádnýho panáka, nějak toho na mě za ten den bylo moc – nejdřív Bailinka, potom srneček. Byla jsem ale hrozně ráda, že jsem na to celé nebyla sama – díky tedy Hance za podporu. Mimochodem, všichni říkají, že Hanka jakmile nastoupí do auta, okamžitě usne – ne tak se mnou. Celou cestu nezamhouřila ani oko. 😀

No a co Bailinka s nožičkou? Nožička se parádně hojila, v úterý jsme šly na doočkování kašle. Jen jsem vlezla do ordinace, doktor se ptal, jak snášela minulou vakcinu. Přerušila jsem ho s tím že máme jiný problém – chudák si chytil hlavu do dlaní a ptal se „co zas?“ Nevěřil vlastním uším. Nožička se mu ale líbila, takže jsme bez problémů naočkovali a já jen musím pravidelně čistit, promazávat a hlavně nenechat udělat stroupek, aby to pod ním nehnisalo. Sám pak říkal, že ten bobek byl ze šoku, že to je normální. Docela se divím, že bobek nepřišel i na mě, protože já byla taky v šoku. Bailinka si touhle akcí podepsala ortel doživotního vodítka v přírodě, málokdy bude asi vypuštěna, když je takový magůrek. Teď už se tomu všemu směju, ale byla to fakt hrůza. Podle Dušana měla skála odhadem tak 20 m. Bailinka hold vymyslela novou psí disciplínu – triatlon – plavání, běh do vrchu a pak volný pád. Víkend byl fajn. Fotky ze svatby se bohužel nesmí publikovat, velká škoda, protože tak šikovné fotografy v akci jsem ještě neviděla (neuvěřitelně milá dvojice). Stejně tak Pension Mencl je dokonalý – určitě se sem ještě někdy podívám.