LOMY MOŘINA – Z AMERIKY VELKÉ DO AMERIKY MALÉ

S holkami agiliťáckými jsme letos změnily lokalitu – všude probíhají hony, nechtělo se nám tedy chodit po lesích a potkávat myslivce a divočáky. Markéta vymyslela náhradní plán – Lomy Mořina.  Byla jsem tu po hodně dlouhé době, předtím vždy jako takový ten výletník, co zastaví autem, koukne, vyfotí a jede dál, byla jsem tedy moc ráda za skvělý nápad. Sraz jsme měly ve 14,00 hod na parkovišti u Velké Ameriky. Konečně jsme se mohly s holčičkama pořádně vyspat, na místo jsme dorazily dokonce i včas. Na místě už byla Mirjam s holčičkama a Jitka s Ládou a svými pejsky, Markéta s pudlíkama dorazila akorát se mnou. Vyrazili jsme po žluté značce – cesta byla dost rozbahněná, takže jsme pak raději kopírovali cestu z louky (a prošvihli tak některé parádní vyhlídky, ale nevadí). Byla jsem tak moc dorůžova vyspinkaná, že mi přišlo líto Bailinky, která jediná kráčela na šňůře, po chvilce jsem tedy i ji vypustila na volno (samozřejmě s jištěním kolem krku). Bailinka mě nezklamala, byla zlatá, vzorně poslouchala, když někde intenzivněji čmuchala a rozhlížela se, radši jsem si ji zavolala a zase na chvilku připoutala, ale většinu procházky (tedy první půlku) šla na volno. Průšvih měla málem za Malou Amerikou – společně s Branduškou se vydaly úprkem do lesa, naštěstí stačilo jen pípnutí a začala se vracet (po očku ale sledovala, že mamina mizí dál, ale i ta si to rozmyslela, když ji dcerka nenásledovala). Byla jsem moc ráda, že jsem nemusela použít ani jednou ránu a fakt stačilo jen pípnutí. Ale je mi úplně jasné, že jakmile bych vyrazila bez obojku, byla by dávno v čudu. Největší průserářkou výletu se stala Berča – ta nejmenší, neprinceznovatější, když se vrhala ke každému hnusu, koši apod. probírat odpadky. Ona je neskutečná, hlavně že má růžovou mašličku na makovičce (na tu Mirjam nikdy nezapomene už kvůli mě, abych si mohla rýpnout :-D). Nesík ten tu měl svou lásku kníračí lásku – chvilkami se od sebe nechtěli ani odtrhnout a i při cestě po silnici se otáčeli jeden na druhého.

U Malé Ameriky jsme se po žluté začali stáčet zpět. Původně jsme chtěli podél modré najít lesní cestičku, která vedla podél silnice, jenže začátek jsme netrefili a štrachat se k bahnité cestě se nám nechtělo. Provoz naštěstí moc velký nebyl, takže do Mořiny jsme došli po silnici. Láďa nám cestou povídal o chaloupce, kam v mládí chodíval nakukovat – říkali jí U mrtvoly. Zvenku i uvnitř vypadala v dezolátním stavu, ale vždycky byly na stole stole talíře, hrnky, ale živou duši tam v životě neviděli. Byl zvědavý, co je tam dnes. Chaloupku jsme našli, jen už to není chaloupka, ale honosný dům (statek) ve výstavbě – zřejmě z něho bude penzion. Pro Láďu možná trochu zklamání, už to byl nebyl tajemný dům – dokonce i nějaká dítka jsme zahlédli ze silnice. V Mořině jsme se už zase napojili na polní cestu – jasně, když už jsou botky čisté, je potřeba je do auta zase pořádně zabahnit. Poslední kopeček nám dal pořádně zabrat, Bailinka mi moc nepomáhala na šňůře, tak se aspoň naposledy proběhla na volno. U aut jsme naložili pejsky, Mirjam vytáhla báječné cukroví, předali jsme si dary, pokecali jsme o čem jsme ještě pokecat nestihli a vyrazilo se domů. Domů už jsem jela za tmy, takže zase dost s respektem kvůli zvířátkům – jeden zajoch nám přes cestu přeběhl, ale v dostatečné vzdálenosti od auta.

Cca 7km výlet byl moc fajn – příště zkusíme prozkoumat cestičky, které vedou přímo kolem lomů, ale bojím se, že některé budou zavřené jen pro stavební stroje, uvidíme. Holkám děkuji za krásné dárečky – samé praktické, které se budou hodit. Pejskaři prostě ví, co si darovat. Už se těším na společný Silvestr – jen Mirjam nahradí Ingrid, která na dnešní výlet bohužel nemohla. Doma holčičky odpadly téměř okamžitě – probralo je jen žrádlo a podávání tabletek v paštičce, jinak byly totálně KO.