KUNČICE 2016

Když jsme vloni rezervovali ubytování do Kunčic, nebyl nikdo z nás moc nadšený z toho, že volný termín je jen v lednu. Nakonec to byla ta nejlepší volba. Dá se říct, že jsme jako jedni z mála měli letošní zimu sníh, navíc sjezdovky byly téměř pusté. Jediné, co se úplně nevyvedlo, byli odpadlíci – nejdřív vypadla Mirjam s Lindou, necelý týden před odjezdem i Jana s Pepou. Narychlo jsme tedy sháněli někoho pohodového buď se slušně vychovanými pejsky nebo dítky. Volba ve finále padla na Martinu s Baruškou a teriérkami Jackie a Foxou. Ta ale mohla jen do čtvrtka. Naštěstí se ale termín od středy hodil sestřičce s dvojčátkama. Chaloupka sice nebyla plně obsazená, ale nakonec byli snad všichni spokojeni. Po těchhle peripetiích se sháněním spolubydlících to vypadá, že příští rok bude asi poslední, kdy takto pojedeme, protože nikoho ze zdravého jádra, už moc nebaví za nespolehlivce pořád někoho shánět. No uvidíme, třeba si to ještě rozmyslíme.

SOBOTA – příjezd

Sobotní příjezd jsme tentokrát naplánovali o něco dřív, protože jsme dostali informaci, že chaloupka už bude volná. Bylo moc fajn dojet za světla a rovnou zaskočit na pivečko k Rumařům a udělat obhlídku sjezdovek za vydatného řádění hafušáků. Na jednu noc se zastavili i staří známí Hanka s Karlem, které tentokrát doplnil i synek Karel. Večer pak byl věnovaný popíjení a společenským hrám – počínaje kostkami a konče logikem. Určitě si z dětství pamatujete tuhle hru. S Markétou jsme se postavily proti Hance a v pátém kole se kupodivu zadařilo, i když Markétě nešlo do hlavy, proč Hanka zvolila zrovna takovou barevnou kombinaci – netipovala ji na to. 😀 V první večer se také nadělovaly dárečky – Agátka s Nikolkou všem pejskům vlastnoručně vyrobily hračky. Byly moc hezké – Bailinka si vylosovala pejska a Branduška rybičku, moc děkujeme.

NEDĚLE – setkání s Aiminkou

V neděli se většina natěšenců vypravila na sjezdovky – bylo krásné, slunečné počasí. Já si s holčičkami trochu pospala a pokusila se včas vyrazit na setkání s Aiminkou – článek ze setkání najdete zde. Bohužel jsem tak ujela sluníčku – kolem Karlovy Studánky rozhodně nebylo takové azuro jako v Kunčicích. Vrátila jsem se už bohatě za tmy. Chvilku před námi dorazila i Martina s Barčou a holčičkami. Foxinka si okamžitě získala přízeň holčiček – líbilo se jim, jaká je to divoška (večerní přízeň ale skoro pravidelně patřila mým malým přísavkám). Já s Martinou jsme z mladých teriérek byly zpočátku trochu nervózní při hrátkách, ale úplně zbytečně. Berušky byly naprosto v pohodě, občas došlo i na nějaké hrátky a rozhodně žádný teriér na nikoho nehartusil. Martina též dovezla několik her – největší úspěch mělo asi stavění železnice (musím se Marti zeptat, jak se to přesně jmenuje, asi pořídíme…) a po pár pivech, panácích, ginů s tonikem byla náramně zajímavá i hra Tik Tak Bum, kdy vymýšlíte slova určená slabikami na kartičce (podle hodu kostky musí být obsažena slabika buď na začátku, uprostřed nebo na konci slova) a do toho všeho vám tiká bomba, která v různých časových intervalech vybuchuje. To bylo tedy něco – neuvěřitelně jsem plavala v koncovkách. 😀

PONDĚLÍ – lyžovačka a výlet do trubičkárny

V pondělí jsem se konečně dočkala lyžování. První brázda to sice nebyla, dorazila jsem až po deváté hodině, ale stejně jsem měla pocit, že jsem v ráji. Všude hromady sněhu, sluníčko, zasněžování, téměř žádní lidé. Naprostá bomba. Jen na vrchu lanovky jsem to vůbec nepoznala – les nikde. Vloni tu totiž byly veliké polomy a s kunčickým kopcem pořádně zamávaly. Byl to smutný pohled, ale všechno zlé je k něčemu dobré, zas tu bylo o něco víc sluníčka. Z lanovky jsem sledovala neustále obsazené okno v našem pokojíčku – holky opět držely pravidelné hlídky. 😀 Nahoru se za námi přišla podívat i Martina se zapřaženým teriérstvem a sáňkami. Výlet jsem jí po loňské zkušenosti doporučila já, jenže mě nenapadlo, že stezka nebude vůbec upravená, takže si se sáňkami pořádně mákla. Cesta dolů pro ni byla možná ještě horší, vůbec jsem jí z lanovky nezáviděla hlavně ty sáňky. Nakonec se ale zdárně dostala k Rumařům, kde jsme chviličku poseděli, pak ještě chvilku zalyžovali. Po vydatném obídku jsme vyrazili na tradiční návštěvu kunčické výrobny trubiček – objednávka byla opět obrovská, ale ne tak jako předchozí léta, protože chyběla Jana. Ta pak těžce záviděla, když viděla fotky na Facebooku. Dobře jí tak, neměla se vymlouvat, taky si mohl nacpat pupek. 😀 Na cestu k trubičkárně jsem samozřejmě musela zapřáhnout Brandušku Nikolce – celý rok se na to prý těšila. Bailinku jsem si raději ošéfovala sama. Večer byl opět věnovaný společenským hrám – hlavně železnici, ale tentokrát jsme odpadli, na můj vkus, moc brzy.

ÚTERÝ – lyžovačka a Stezka v oblacích

Nástup na lyže krátce po deváté hodině ranní – stav nezměněn, jen sluníčko už tolik nebylo a trochu přituhlo. Po obědě jsme řešili, jestli vyrazíme na Dolní Moravu anebo do Lesního baru. Nakonec zvítězila Morava, protože podle předpovědí mělo být další den špatné počasí, takže jediná šance, kdy bude snad hezký výhled. Vyrazilo se tedy na Stezku v oblacích. Dole pod lanovkou došlo k pořádnému zabalení Barušky, pejsky jsme nechali prozatím v autě s tím, že se pak s nimi někam projdeme. Nahoře sice nabízejí, že je v kotcích možné pejsky nechat (na stezku totiž nesmí), ale to ani náhodou – kotce venku úplně omrzlé (to by nám ti naši gaučáci asi pěkně poděkovali). Už na lanovce jsem cítili, že zima o sobě dává pořádně vědět – na vše jsme byli ale připraveni. Nahoře to byla nádhera – omrzlé stromy, omrzlá stezka, prostě paráda. Byla jsem moc ráda, že tobogán je zavřený – původně jsem totiž plánovala sjezd dolů, ale když jsem viděla ten sklon, došel mi humor a těžko bych se z toho vykecávala, protože jsem do tobogánu zblbla i neohroženou Nikolku. Cesta nahoru je příjemná – zvládne ji každý důchodce a snad i invalida (ten tedy nevím, jak zvládne lanovku…). Nejúžasnější místo byl asi tunel, kde bylo krásné teplíčko a nejhorší místo bylo až nahoře, kdy nad propastí cca 50 m byla ocelová síť, po které se dalo chodit. Musím říct, že nic moc pocit v takové výšce, ale všichni jsme to nakonec ozkoušeli. Jen Tomáš měl pak trochu blbou připomínku, jestli jsme si prý zjišťovali, jaká je nosnost těch přemrzlých lan. 😀 Cestou dolů jsem se nemohla vykroutit ze slíbeného projití tunelové sítě (takový pidi tobogánek, spíš zkratka mezi patry). Problém byl ovšem v tom, že Nikolka s Agátkou se musely šoupat, já jen jsem tam vlezla, tak už jsem jela (hold trochu jiná váhová kategorie). Ty šrouby, které tam ve spojích trčely cítím ještě teď na zadnici, ale přežila jsem a přežily i holčičky, které jsem se obávala, že dole smetu. Tak aspoň malá kompenzace za ten zavřený tobogán. Zpět k autům jsme se už nespouštěli pěšky – spěchali jsme za pejsky. Jízda dolů nic moc – omrzlice ze sněžných děl nás slušně zasypala, do toho vítr, takže dole jsme si museli pořádně rozmrazit tváře. Chudákovi Martině průběžně „volalo auto“, že se do něho někdo vloupal – nebojte, nikdo se nevloupal, moje holčičky se vydrásaly z boudiček a v autě si udělaly mejdan. Výlet jsme zjistili, že se tady žádný nedá moc vymyslet. Takže jsme spíš jen vyvenčili a frčelo se zpět do teplíčka naší roubenky. Večer klasicky posezení, ale atmosféra byla dost unavená.

STŘEDA – lyžovačka a Lesní bar

Ve středu si většina dala odpočinkový den – já byla o jeden den v mínusu, takže jsem na lyžky na chvilku vyrazila. Zima byla pořádná, ale počasí pořád nebylo tak hrozné, jak slibovali. Po návratu do roubenky jsme se rychle pobalili a vyrazili do našeho oblíbeného Lesního baru. Nikolka s Agátkou se dožadovaly Bailinky na tahání do kopečka. Škoda, že Martina nepropůjčila Foxu k tahání – to by byl panečku závod, která teriérka by tam dítko dotáhla jako první. 😀 Po příchodu nás čekalo veliké zklamání – kde nic tu nic, všechno vypito, všechno snědeno. Naštěstí se ale během chvilky přiřítil pan šéf se zásobami. Pomohli jsme mu tedy vše vynositz auta, jenže mezitím dorazila partička, která se rychle chopila lahvinky rumu a během chvilky bylo po něm. A já se tak těšila na mošt s rumem na zahřátí, když jsem tu konečně nebyla za řidiče. Došlo i na opékání buřtíků, pejskové na zemi zatím pořádně uklidili všechny drobečky a Markétě se konečně podařilo vyfotit s pudlíky (když ti černoušci se tak blbě fotí) a vyrazilo se dolů. Tentokrát jsem byla vybavena lopatou. Od mého úrazu před léty jsem na tom neseděla, takže mi otrnulo a místo abych samovolně sjížděla, zapřáhla jsem Bailinku, vydala povel vpřed a frčelo se. Na videu to ani tak hrozně nevypadá, ale fofry to byly šílené, Bailinka neřiditelná a do toho občas přiběhla Branduška, která se mi zakousla do boty. Chvilkama jsem tedy musela přibržďovat a když jsme se řítily někam úplně do háje, stavěla jsem výsadkem do sněhu, protože Bailinka „stop“ fakt nevnímala. Markéta si frčela sice samovolně, ale ne dostatečně rychle, takže musela neustále odolávat útokům šílených pudlíků, tedy hlavně jednoho mladého pána – druhý den měla taky parádní modřiny. 😀 Občas došlo k malým karambolům, ale všichni ve zdraví přežili. Horší to bylo s cestou do roubenky… Martina správně tipovala, že Baruška bude mít hlad a měla… Odskákala jsem to já, protože jsem s ní seděla vzadu. Zpočátku trochu zabíralo pitvoření se, indiáni, maňásci z rukavic, ale hlad je hlad, takže pak už byla k neutišení. Cesta k hanušovické pekárně se tedy zdála nekonečná. Svou chvíli slávy si opět vybrala Markéta, která si přesedla dozadu, jenže to už měla Barča rohlík, takže naprostá pohodička. Ale musím říct, že Barča byla jinak celou dobu zlatá – hrozně hodná. Když jsme dorazili zpátky, tak akorát Péťa vyndavala věci z auta – dorazila chvilku před námi, našla klíč. Kluci tentokrát nespustili povyk, že chtějí domů – naopak vypadali docela spokojeně a nadšeně. O to větší nadšení nastalo, když u Rumařů večer zjistili, že Agátka je jejich krevní skupina, tedy pěkná divoška. Dospěláci jsme nestačili zírat, jak se z roztomilé Agátky během okamžiku stala malá koketka a z chlapečků lamači dívčích srdcí. Po chvilce jim byla hospůdka malá, chlapci se předháněli v tom, kdo víc krkne a do toho všeho se tam ladně jak modelka vlnila Agátka, která během okamžiku dokázala dvojčátka rozlišovat (já s tím mám občas problém dodneška). Nikolka mezitím vytuhla na sedačce. Všem nám bylo jasné, že právě nastaly krušné časy – je po klidu v chalupě.

ČTVRTEK – dvojčátka poprvé v lyžařské školičce

Ráno jsem docela rychle vysmahla na lyže – ne proto, že bych utíkala před synovečky, ale chtěla jsem si užít lyžování, dokud oni nedorazí do lyžařské školičky. K lanovce se za námi přišla podívat i Martina, které Verča půjčila svoji lyžařskou výbavu, takže i matka se trochu povozila – byla nadšená. Večer už se bohužel vracela domů, ale snad si to s námi dobře užila. Se mnou většinou jezdila Nikolka – z té padaly neuvěřitelné hlášky. Za prvé mi bylo prozrazeno, že Agátka je zatím zamilovaná do Kubíka, ale možná se zamiluje i do Daníčka a pak z ní vypadlo „jak je možný, že tobě a tetě Pétě, které jste tak hodné, přinesl čáp takové dva raubíře“. 😀 Málem jsem smíchy spadla z lanovky. Verča mi večer osvětlila, že Nikolka už o rození dětí ví co a jak, takže se to zřejmě snažila trochu decentně zašmoulit, ale stejně pobavila. Kluky jsem do školičky nahlásila už v týdnu. Musím říct, že ceny jsou pekelné, ale věděla jsem, že ani já ani Péťa jim nedokážeme dát dobré základy, takže ať se pěkně učí od zkušených. Trochu jsem se bála, jestli kluci nebudou bulet, ale kdepak, oni už nejsou takoví ufňukánci jako dřív a jeden před druhým se nemůžou nechat zahanbit. První jízdy byly trochu rozklepané a nejisté, ale za chviličku na svahu ve školičce drandili o sto šest, nikdo ani z vleku nepadal. Když nám je Mára s Verčou za hoďku předávali zpět, řekli, že jsou to kluci šikovní a druhý den s nimi zkusí pomu a svah. Spadla mi čelist. Pak jsem se s nimi ve školičce plácala jen já (Péťa si šla zajezdit), snažila se je buzerovat, aby dávali ručičky na kolínka, ale už to nefungovalo tolik jako od profíků. Na tahacím vleku jsem si nakonec sama dala málem na tlamu – trochu mě zaskočilo, jakou silou se musí člověk držet, vůbec nechápu, jak to můžou zvládnout ti prckové. Vydrželi jsme na svahu docela dlouho, ráda jsem se tedy pak svezla s Péťou a klukama, kteří byli plní zážitků zpátky do roubenky, kde už čekaly natěšené holčičky (ty čtyřnohé). Rychle jsem tedy vyvenčila, nabaštili jsme se a vyrazili ven s podprdelníkama (lopatama). Kluci drandili jak o závod, holčičky je honily. Prošli jsme se až ke spodnímu vleku a pak zpátky. Měla jsem trochu výčitky, že jsem ten den berušky moje trochu zazdila. Večer dospěláci krotili mládež, protože bujará zábava se tu rozjížděla. I na pohled bylo jasné, že Agátky favorit je stále ještě Kuba, každou chvíli mu něco špitala do ouška a chudák Daníček z toho byl nesvůj, že chce prý taky něco pošpitat. 😀 Mládežníci se trochu zklidnili až u dětských her, které si navzájem vysvětlovali a tvořili si vlastní pravidla. My jsme se trochu distancovali a seděli v obýváku – po očku jsme ale raději sledovali, cože se tam děje.

PÁTEK – lyžování, lyžařská školička a bunkry

Pro mě poslední den lyžování, ráno ukrutná zima, ale ta řádila asi v celé ČR podle toho, co jsme se doslechli – pan šéf mi večer volal s obavami, abych jela opatrně a kdyby něco, přijede si pro nás 😀 . Nicméně tady bylo krásně, takže i když ráno začínalo s -15 stupni, tak na sluníčko bylo skvěle (dokonce mi i na autě z jedné strany roztál sníh). Lyžování jsem si užila tentokrát i s opalováním a pak hurá za klukama do školičky. Mára se zmiňoval, že kluky vytáhnou nahoru na pomě a přijedou okolo lesa zpět. Chybička se vloudila – zřejmě se s nimi na pomě trochu zapotili, takže pak nesjeli kolem lesa zpět k pomě, kde jsem já jak trubka čekala, ale jeli rovnou na lanovku. Přijela mi to říct Péťa, která je potkala. Kubíčkovi to šlo skvěle, Daníkovi malinkato hůř. V duchu jsem si ale říkala, že to bude spíš učitelem. Když kluci dojezdili, Mára s Verčou mně a Pétě dali instrukce co a jak na pomě. Návod sice fajn, jenže to bych nesměla být kopyto. První problém u turniketu. Zasekla jsem se jednou nohou venku z turniketu a protože jsem nebyla schopná se ohnout a vypnout lyži, rozhodla jsem se nohu přehodit přes turniket – nebýt jednoho dobrého pána za mnou, jsem tam šprajclá dodnes. Vlekař se docela pobavil a měl nějaké poznámky o labutím jezeře. 😀 Pomičku nám ale zpomalil. Jak jsem mrňavá, nemohla jsem si Daníčka opřít o koleno, trochu jsme tedy cestou bojovali, ujížděl mi do strany, takže jsem pak chudáka držela skoro pod krkem – zhruba ve třičtvrtě kopce jsme vypadli. Dolů jsme sjeli bez problémů, chvilku po nás dorazila i Péťa s Kubou, kluky jsme si tedy prohodily. S Kubíčkem se mi jelo o dost líp, tentokrát jsem to zvládla až nahoru a další jízdy už bez problémů. Klukům jsme dělali vodiče, já pak natáčela. Bylo to hrozně fajn, ti dva raubíři jsou neúnavní. Když mi došla permice, jezdila už jen Péťa, zatímco já se dole občerstvovala. V roubence bylo pusto prázdno, když jsme dorazili – Urbanovi ještě jezdili, Markéta se rozhodla vyrazit na běžky. Z chalupy jsme ji pak viděli na protějším kopci – na fotce ta tyrkysová tečka s menšími černými tečkami. Nebýt Nesíka, který jí cestou okusoval běžky 😀 asi by se jelo o něco líp, ale i tak vypadala spokojeně. Já jsem vymyslela výlet k bunkrům, tedy spíš na stezku Staroměstského opevnění. Jak zalezlo sluníčko, byla strašná zima, rychle se stmívalo, nakonec jsme tedy nestihli projít vše, co jsme zamýšleli, protože klukům byla zima. Ale jeden bunkřík jsme zvládli a k tomu nádherný měsíc. Trochu nás mrzelo, že jsme tentokrát nevzali podprdelníky, protože cestou dolů by byla dokonalá. Holčičky se pořádně vyřádily ve sněhu a ve chvíli, kdy jsem je chtěla pustit najednou, všimla jsem si srnky, takže smolík pacholík. Večer probíhalo balení, likvidace zásob jídla a pokec. Mládežníci se pořád někam ztráceli – vždycky jsme je našli někde v koutě schovaný (za postelí, ve sprcháči apod.) – naštěstí jen s mobilem, který měli zakázaný.

SOBOTA – lyžařská školička a odjezd

V sobotu ráno jsme už dobalili jen pár drobností, poklidili roubenku, oškrabali zledovatělá a zasněžená auta a vyčkávali na majitele. Bailinka nám (tedy ségře) zatím připravila malou adrenalinovou chvilku. Tomášovi nestartovalo auto, od vlekařů jsme si tedy půjčili startovací kabely, já nastartovala a bylo to. Když jsem pak přišla do pokojíčku, Péťa mi líčila, co se mezitím odehrálo v pokojíčku. Ségra balila u otevřeného okna a ve chvíli, kdy jsem nastartovala, něco kolem ní prosvištělo z okna. Byla to Bailinka, která se zřejmě obávala, že jí chci odjet 😀 , takže hupla z okna, ale zastavila se na zasněžené římse, kde zpanikařila, když zjistila, že je to moc vysoko a štrachala se zpět do okna. To už naštěstí vykoukla Péťa, cože se to děje a bobinu vytáhla za kůži zpátky, takže to dobře dopadlo. Já jsem byla docela ráda, že jsem to neviděla – vůbec nevím, co bych dělala. Hned po odevzdání domečku jsem vyrazila za Péťou s klukama k lyžařské školičce – Daníčkovi jsme totiž zařídili ještě jednu hodinu s Márou na velké sjezdovce, Péťa zatím jezdila sama s Kubíčkem. Když jsem dorazila, nevěřila jsem vlastním očím – oba kluci už jezdili sami na pomičce. Jsou to prostě borci a velcí siláci. 😀 Chvilku jsem se tedy kochala, jak jim to jde, pak jsem protáhla holčičky na procházku, tedy Brandušku na procházku, zatímco Bailinka se neustále dožadovala házení míčku. Nakonec jsem tenisové aportky musela sama ukončit, protože bobina už sotva lezla, klepala se zimou, snad i z uší jí šel sníh, ale bylo to stále silnější než ona. Hodila jsem tedy holčičky do auta (vyhřátého) a šla se zase na chvilku kochat synovečky. Daneček akorát dojezdil s Márou, takže jsem ho rovnou přebrala s pochvalnými slovy, že prý už se snaží pomalu i carvovat (to ani já dodneška pořádně neumím) a že prý je snad nakonec šikovnější i než Kuba. Za chvilku si ho přebrala Péťa a šli dojezdit permici. Já se vrátila do auta zatopit beruškám. Otevřela jsem dveře a tam Branduška na sedadle spolujezdce obložená sušenými, nakousanými oušky!!! Jsem myslela, že jí přetrhnu. Ta potvora opět vzala dráhu z boudičky a nelenila si ulovit ze spodu tašky, co se nevešla do kufru, pytlík s ušima. Ona je v poslední době fakt kyselina a nic před ní není v bezpečí. Péťa s klukama mezitím dojezdila a konečně jsme vyrazili domů. Cesta se nám dělila až v Králíkách, kde jsme se rozloučili. Celá cesta byl hnus – buď chumelilo nebo pršelo, silnice namrzaly, takže jsem jela fakt opatrně. Leč bylo mi to prd platné. Kousek za Česticema (s Markétou naše oblíbená hospůdka) jsem natankovala, dosedla do auta, připoutala se a najednou „buch buch buch“ a dál se smykem na Hradec řítilo červené auto se zadělanou SPZ, která se nedala přečíst. Musím říct, že mi chvilku docházelo, co se vůbec stalo. Zrcátko bylo rozbité, tedy zadní část, sklopením naštěstí zůstala zrcardlová část v pořádku a šrámy na dveřích. Chvilku jsem přemýšlela, jestli to nějak řešit, ale pomalu se už stmívalo, SPZ stejně vidět nebyla a já se tak těšila domů… Po obhlídce auta jsem tedy nasedla a jela dál s pořádně rozklepanýma nohama (postupně mi docházelo, že nasednout do auta o chvilku později, byla bych na maděru). Počasí i dálnice na Hradec byly čím dál pekelnější, takže chvílema jsem jela po dálnici snad 30 km/h. Z rádia zněly navíc hrůzostrašné zprávy o kolapsu v Praze, ale když jsem dojela, tak Praha byla luxusní. Ani nevíte, jak ráda jsem byla, když jsem konečně přistála v Londýnské před domem. Bolístky na autu jsem nakonec ani u pojišťovny neuplatňovala – zrcátko bychom si stejně zaplatili spoluúčastí, červené šrámy šly rozleštit a nějaká rejha mně v autě fakt nevadí. Horší to bylo s ježděním za tmy na sněhu – dlouho mi trvalo, než jsem se zase přestala bát.

No a jinak. Dovolená byla báječná jako vždy. Ti co nám dali košem, můžou jen závidět. Užili si nejen páníčkové, ale i pejskové (na volno bývaly holčičky často a útěk žádný – jupííí) a teď už nezbývá nic jiného, než se těšit na příští rok – to jsem moc zvědavá, v jaké sestavě to bude tentokrát. Kunčicím zdar a díky!!!