ČESKOSASKÉ ŠVÝCARSKO

Den první – Tolštejn
Jak už bylo zmiňováno v předešlém článku, odjezd byl kvůli narozeninám o den posunutý, i ráno jsem odjezd trochu posunula a po krátké konzultaci s alkoholtesterem jsem vyrazila kolem desáté hodiny. Nejkratší cestou jsem se dostala k nejbližšímu McDonaldovi – což je v mém případě jediný lék opičky a i tentokrát zafungoval skvěle. Celou cestu jsem jela opatrně, tentokrát jsem chtěla dojet bez ztrát na životech (viz z Káji svatby sražená srnka). Cesta byla pohodová a zasekly jsme se až kousek od penzionku v Horní Chřibské, kde hasiči s plním nasazením hasili roubenku (později jsme se dozvěděli, že hosté v roubence zapálili krb a odjeli, údajně chaloupka blafla od střechy). V duchu jsem si říkala, že to to pěkně začíná. Vesničkou se mi podařilo promotat až k penzionu Mencl, kde jsme byly ubytované. Nikde nikdo, měla jsem info, že ostatní jeli na nákupy do Německa. Číhla jsem tedy do mapy a pro náš první samostatný výlet jsem vybrala zříceninu hradu Tolštejn. Zaparkovala jsem na první parkovišti za Jedlovou a vyrazily jsme po cyklostezce vstříc zřícenině, která se zdála strááášně daleko a hlavně vysoko. Když jsem cestou minula další dvě parkoviště a neustále uhýbala projíždějícím autům, měla jsem na sebe vztek, že jsem nejela dál, ale nakonec jsem zjistila, že takto to byla výborná volba. Na Tolštejně bylo celkem prázdno – většina lidí seděla v Tolštejnské hospůdce, kde se kupoval i kupón do vstupního turniketu 😀 a pak už byla zřícenina a krásné výhledy naše. Některé schůdky byly hodně vysoké, ale holčičky se s nimi popraly statečně (jen jednou jsem jim musela pomoct, a to spíš proto, aby jedna nestrhla druhou). Bailinka se z nás tří nejvíc kochala výhledy – neustále totiž číhala, kde se co pohne, aby mohla vyrazit na lov, jenže byla na šňůře, takže smolík pacholík. Zpět k parkovišti jsme už šly jen po turistické žluté a červené značce, která nás vedla krásnou osadou Lesné (jedna chaloupka krásnější než druhá). Cesta nás vyvedla prakticky přímo u auta, měly jsme štěstí – akorát začínalo pršet. V penzionku už bylo živo – nákupčí byli zpět, proběhla rychlá sprška a pak večeře. K jídlu tu bývá výběr ze tří jídel, jenže ostatní na mě zapomněli, tak jsem dostala „jen“ řízek a fazolovou polívku – fazole nejím, ale tuhle polívčičku jsem si přidala. Pan Mencl je totiž velmistr kuchařský – tady by si Pohlreich ani neškrtl. Holčičky zatím odpočívaly v pokojíčku – byly moc hodné a vydržely tam v tichosti (a bez průšvihů). Večer jsme poseděli v klubovně – já tentokrát o vodě, na alkohol jsem ještě neměla pomyšlení, a to jsem tu od Káji s Háňou dostala další dáreček k narozkám – Jagříka na OKy a něco dobrého na zub (díky moc, holky ;)). Po venčení jsem do klubovny vzala i holčičky – i tady byly vzorné. Branduška ani moc nešmejdila kolem stolů, no a Bailinka ta šla z náručí do náručí – brzy všichni pochopili, že nesnáší, když ji chová někdo cizí. Každé pomazlení sice přežila, ale jakmile se vymanila ze zajetí, hned běžela k paničce postěžovat si, jak ji, nebožátko moje zlaté, týrali. 😀 😀 😀

Den druhý – malování na hedvábí
Po výborné snídani a krátkém venčení nás čekala škola malování na hedvábí. Úplně jsem na tuhle akci zapomněla. Když jsme si po Kájiný svatbě rezervovali ubytování, dostaly dámy tuto nabídku, já se zpočátku bránila, protože na jakékoliv ruční práce jsem hrozný levák, ale Kája mě nakonec ukecala, že prý mi tam se vším paní pomůže a určitě to nebude problém. Na výběr jsme měly buď vymalovat si polštářek anebo šátek. Některé polštářky doma mám bez povlaků, zvolila jsem tedy béžový povlak, aby mi hezky ladil s obývákem. Původně jsem chtěla zkusit nakreslit naše logo, ale to by prý bylo moc těžké. Kája, Kristýnka i Hanka už makaly a já tam seděla jak tydýt a přemýšlela, co bych tak mohla nakreslit. Zaujaly mě pak na stěně ptáčkové – vypadali snadno. Když jsem ho konturkou nakreslila, zjistila jsem, že vypadá spíš jako kuře – Kuře je i moje přezdívka, přidělala jsem tedy tlapičky a zvěčnila jsem nás tak všechny na jeden obrázek. Další nápady přicházely pomalu, ale napadlo mě udělat ještě do růžků všechna roční období – kytička, jahůdka, houba a vločka (vločku jsem si musela vygooglit :-D) a pár listů, když je ten podzim a povlak je béžový. Když konturka schla, dostaly jsme medovníček a kávičku – to bylo na celém malování asi to nejpříjemnější. Pak už se jen vybarvovalo, málem mě šlehlo, když jsem zmršila houbičku – místo zelené na travičku jsem sáhla do hnědé, takže jsem tomu mému obrázku na úrovni 5letého děťátka nasadila definitivně korunu. Ale co, je to můj výtvor a mám z něho radost – jen Brandušce se asi moc nezdá, protože ho ze sedačky pravidelně shazuje… Po zaschnutí barev jsme obrázky už jen zažehlily, namočily a znovu přežehlily (fujtajbl, ani doma nežehlím a tady hned 2x). Holky měly své výtvory nádherné – Kája duhový šátek, Kristýnka šátek s jednoduchými kytičkami a nejkrásnější měla asi Hanka polštářek, té je u hasičů škoda, měla být nějaká výtvarnice. Nakonec jsem byla asi ráda, že jsem se nechala ukecat. Stejně totiž nevím, co bych dělala, venku bylo pořádně hnusně – bud mrholilo, pršelo anebo chcalo. No a protože nás večer čekala večeře o dvou chodech 😀 – to se prostě nedalo vybrat si z takové nabídky jen jedno jídlo, vyrazily jsme s holčičkami a s Hankou (Káje nebylo dobře, pokoušela se o ni nějaká chřipajzna) na krátký okruh od penzionu kolem potůčku, přes hřbitov do Chřibské a pak po žluté zpátky. Hlavní téma během procházky bylo jediné – jídlo. Zpátky jsme se vrátily akorát před večeří promočené. Tentokrát byl k večeři vývárek s domácími celestýnskými nudličkami, svíčková (jsem si dala dětskou naštěstí), plněné palačinky naslano a na závěr medovníček (ten přišel na řadu až v den odjezdu). Večer opět posezení v klubovničce u pivečka v příjemné společnosti všech účastníků, kde jsme rovnou naplánovali výlet na další den.

Den třetí – Kyjovské údolí (podél Křinice)
Výletu se zúčastnila celá banda ubytovaná u Menclů – čítala dohromady 12 lidí a 5 pejsků. Nechtěli jsme trhat žádné dálkové rekordy, protože s námi byly holčičky a hlavně štěňátko Matthew. Cesta podél Křinického potoka byla pohodová rovinka. Podobný nápad dostalo asi víc lidí, protože jsme si chvilku připadali jak na Václaváku, Hanka vtipně poznamenala, že je ty lidi na začátku snad vypouštějí co minutu. 😀 Brandušku jsem se odvážila vypustit na volno, Bailinka byla převážně na šprcce. Pozvolným tempem jsme prošli kolem Jeskyně víl až k Turistickému mostu, kde jsme se rozhodovali kudy dál. Dušan měl ale hroznou chuť na polívku, tak jsme to otočili s tím, že zvolíme kratší trasu zpátky po zelené značce kolem vrchu Medvědice. U mostu proběhla operace nacpat bordeří štěňátko do batůžku – na prcka Matta by to už byla dlouhá štreka, tak si ho Kája s naší pomocí nacpala do batůžku a on spokojeně spinkal, asi toho měl tak akorát. Po společné fotce byla Bailinka konečně vypuštěna na volno, samozřejmě ne úplně na volno, ale na stopovačce, která se úspěšně všem motala pod nohama anebo ji ostatní přišlapávali. Bailinka zkoušela stopovačku protáhnout každou louží i bažinou – zřejmě doufala, že se jí pak budu štítit a uvolním ji z té zatracené šňůry, aby nebyla pod kontrolou – to se ale beruška spletla. Naopak jsem ji na začátku zelené připoutala zase na šprcku, protože v lese se s ní na stopovačce už fakt jít nedalo, aspoň pomohla paničku vytáhnout do krpálu. Na vrcholu jsme si dali svačinovou pauzičku a vyčkávali na opozdilce. Bailinka mě tu málem vymáchala v bažině, protože kousek od nás poletovali cizí psi a ona si asi myslela, že se jedná o lesní divou zvěř a já nebyla připravena na silný záškub. Konec cesty byl nejhorší – museli jsme ťapat kus po silnici, takže nuda, ale na konci čekala Dušanova vysněná polévka (málem nás odrovnal, když na polívku najednou málem nešel). Zvenku to vypadalo jako šílená ruina, ale uvnitř bylo místečko akorát tak pro nás a moc příjemná domácí atmosféra. Prostě úžasná horská bouda. Dala jsem si výtečnou dršťkovou, co jsem ochutnala, tak ani ostatní polívky neměly chybu. Vůbec se nám odsud nechtělo. Zpátky v penzionu jsme byli navečer. Měla jsem v plánu pracovat na stránkách, konkrétně tomto článku, ale nevyšlo to – s holčičkami jsme si po tom skoro 12km výletu pěkně zchruply před večeří. Večerní obžerství bylo opět o několika chodech – dýňový krém, vepřová panenka plněná sušenými švestkami s celerovou omáčkou a šťouchanými brambory a k tomu čokoládový fondant se šlehačkou (od 17.30 hod). Druhá večeře byl od 20 hod hromadně (snad všichni si dali) tataráček s topinkama. Do pokojíčku jsem se tedy v noci sotva dovalila. 😀 (ani nemluvím o tom, že lužickou kapsu, kterou všichni doporučovali, jsem si nechala zabalit na druhý den do Prahy…).

Den poslední – už jen míčkujeme a houbaříme
Strašně rychle to uteklo, najednou jsme tu poslední den. Po snídani jsme všichni zabalili a předali pokojíčky. Měla jsem sbaleno mezi prvními, chtěla jsem vyběhat Bailinku na zahrádce za míčkem, ale dorazily holčičky Kristýny, rázem jsem byla bez práce – jen na začátku jsem pomáhala Bailince odebírat míček (to chce cvik), ale holky to během chvíle zvládly samy. Bailuška si pečlivě hlídala, aby jí míček neuzmul někdo jiný, hlavně prcek Matt. Když byli i ostatní ready, šlo se na houby k vodní nádrži Chřibská (tady už to známe ze svatby). Pár houbiček jsme našli a pokusili jsme se i o společné psí foto. Bailinka pomáhala paničce hledat houby a Branduška ta měla na krku malého Matese – doslova a do písmene. Když prcek pochopil, že tahle teriérka je anděl, terorizoval ji taháním za krk, uši i postroj, zkusil to i na Bailinku, ale s tou taková sranda nebyla, protože byla hlídaná na kšírkách. Když jsme nasbírali dostatek hub – i na omáčku nebo maso na houbách by bylo, ale nakonec část skončila v mrazáku a část v bramboračce holkám na promítání – rozjeli jsme se zpět do svých domovů. Prodloužený víkend v ráji skončil. Nám do Prahy dělala společnost Hanka – trochu jsem se divila, že po minulé zkušenosti už se mnou nemá strach (malý asi měla, celou cestu totiž nespala….).

Tak toť snad vše z krásného víkendu v milé společnosti – fakt bezva partička se sešla. I na závěr musím ještě jednou vychválit nebeskou kuchyni pana Mencla, skvělou a úžasně rozmilou paní Menclovou, která se o nás starala jak o vlastní. Příští rok se sem zase moc a moc těším – stále je tu co objevovat (nejen na výletech, ale především v kuchyni :-D)