BOBOVÁ DRÁHA A VENČENÍ HOLČIČEK S DVOJČÁTKY

Chlapečci stráví u babičky a dědečka Jessinkovic celý týden. No a protože tetička má celý týden nabitý, vyhradila asi aspoň kousek soboty (po závodech) a nedělní odpoledne. Varianty byly dvě buď bobová dráha (za hezkého počasí) anebo kino (za ošklivého počasí). Babička s dědou trochu protestovali proti kinu kvůli chřipkovým epidemiím, proti bobovce zase maminka kluků (že prý jsou na to malí). Smůla, přece nebudou kluci celý týden smrdět doma. Vyrazilo se tedy na bobovou dráhu. Kluci ještě (naštěstí) nemůžou jezdit sami – prý až od osmi let. Poctivě jsme se tedy střídali. Vzhledem k mému sportovnímu duchu a trhání rekordu dráhy, pak chtěli oba kluci jezdit se mnou. Oběma týmům (s Kubou i Daníkem) se nám podařil rekord 48 km/h. Mohlo to být o něco lepší, ale měla jsem s nima trochu strach, co kdybych nás náhodou vyklopila. Předposlední jízdu se mi vyklopení povedlo, ale jen částečné. Při brždění před cílem se Kuba škubnul jinak, prvotně jsem chránila samozřejmě jeho a odneslo to trochu moje rameno. S Kubou jsme se dohodli, že to radši nikomu říkat nebudeme – co myslíte, jak jsme vyjeli nahoru hned to hlásil babičce, dědečkovi i mamce. A pak že ženský jsou slepičí prdelky… Poslední jízdu s Daníčkem jsem po téhle zkušenosti raději už rekordy netrhala. Dědeček i babička si jízdy také vyzkoušely – babička moc rekordy netrhala (22 km/h), děda měl o něco lepší skóre, k tomu trochu krve… 😀 Ale hlavně, že byli kluci spokojení.

Ještě zbývalo uspokojit holčičky, které zatím čekaly v autě. Když už jsme na Proseku, omrkla jsem aspoň naši tréninkovou plochu flyballu a vydali se lesíkem na procházku. Berušky byly nejdřív trochu zklamané, že se nejde flyballit, ale situaci zachránili kluci, kteří jim neúnavně házeli klacíky, tedy hlavně Bailince. Branduška už na takové dětské hrátky moc není, takže ta lovila jen Bailinku anebo myšky, případě se snažila ulovit něco kolem odpadkových košů. 😀 Chlapci na Bailinku vyzráli dvěma klacíky – házet a brát jí jen jeden je totiž prakticky nemožné (panička to zmákne, ale taky musím někdy bojovat fest). Takže klacíky průběžně měnili. Myslím, že domů jsme odjížděli všichni relativně spokojeni – vyvenčená Branduška, Bailinka, chlapečci a dokonce i babička s dědečkem. Nás pak ještě čekal flyballový trénink a po návratu jsem o holčičkách nevěděla až do rána, jak byly utahané. 😀