ZIMNÍ DOVOLENÁ V KUNČICÍCH 2015

S Markétou jsme si letos daly odjezd kolem půl dvanácté a pravidelný čtenář našich webovek jistě ví, kde jsme si daly sraz – pochopitelně v Čestické hospůdce. Bohužel jsme letos jely v dřívějším termínu, takže jsme se musely spokojit s běžným jídelníčkem a na zvěřinové hody jen vzpomínat. Odsud už Markéta frčela rovnou do chaloupky, já opět ještě na nákup v Králíkách (tentokrát jsem si zásoby koupila dopředu, jenže jsem je zapomněla doma v lednici). Po našem dojezdu do roubenky už byli všichni na svých stanovištích, ale zrovna vypukl poplach kvůli Flipíkovi, který dostal nějaký podivný záchvat (někdo myslí, že epileptický, někdo že se jen narazil na schodech, naštěstí to rychle přešlo a nic už se pak neopakovalo). Teprve pak jsme se se všemi přivítali. Pepa s Janou letos zůstali doma, protože Pepa je po operaci, ale nahradila je Mirjam s Lindou a jorkšírkami Daisy, Berry a Madlou. Do druhého dne ještě zůstávala Hanka s Karlem, pak už se bohužel museli zařadit do pracovního procesu. S Markétou a pejsky jsme letos poprvé bydleli v jiném pokojíčku – nejen já, ale i holčičky jsme si pokojíčky docela pravidelně pletly. Bailinka měla ohromnou chuť splést si i pokojíček u Nikolky a Agátky. Celý večer stepovala před dveřmi s dlouhou slinou u huby. Vůbec jsem nechápala, co blbne – byla úplně bez sebe, taky jak v nějakém záchvatu. Nedalo mi to a holčiček jsem se pak zeptala, co v pokojíčku mají, že to tam Bailinku tak láká. Odpověď byla: „Pufíka, Pufík je křeček“. Polilo mě horko a v duchu jsem se s milým křečkem rozloučila… Holčičkám jsem tedy dala pořádné školení, jak mají být opatrné při vycházení z pokojíčku, hlavně ať pořádně zavírají dveře atd. atd. Hned na úvod musím říct, že Pufík celou dovču nakonec přežil ve zdraví, Bailinka též, i když s občasným zatemněním mozečku.

V neděli jsme se dopoledne vydali na lyžovačku. Markéta ještě stihla manšestr, já už moc ne, ale pořád to byla paráda. Sluníčko svítilo, horní i dolní báreček vyloženě lákaly na opalovačku, lidi skoro žádní a z lanovky jsem viděla skoro až do pokojíčku – celé dopoledne v tom okně svítila jedna (občas i dvě) trikolorní makovička. Hotový ráj na zemi, leč nožičky zase po roce v přezkáčích trochu protestovaly. Po tříhodinové lyžovačce jsem vypustila malé tygřice na zahrádku a odpoledne jsem s holčičkami vyrazila na setkání s naší Aiminkou – tentokrát jsem dala včas vědět, takže se podařilo domluvit setkání, ale o tom více v dalším článečku. Doufala jsem, že do šesti budu zpátky v chaloupce, jenže po zkušenostech cestou za Aiminkou, jsem se neodvazovala projíždět místními vesničkami (hlavně kde byla značka „cesta se v zimě neudržuje“) a raději jsme se tedy vracely oklikou, ale zato krásnou cestou přes Šumperk. Zpátky v chaloupce jsme byly až kolem půl deváté a kvůli našemu pozdnímu příjezdu muselo být přesunuto vystoupení Agátky na jiný den. Večer se posedělo, pokecalo. Holčičkám jsem se pokusila zakázat válení se po sedačkách a přesvědčit je, že v boudičce je líp než právě na sedačce. Bailinka se s tím docela rychle smířila, ale Branduška se mě snažila oblafnout tím, že když bude přece sedět na někom, nesedí vůbec na sedačce, protože sedí na člověkovi. K velké radosti Verči (má alergii na psí chlupy) si vybrala zrovna rodinku Urbanovic – správně vytušila, že Nikolka ji ochrání.

 
V úterý jsem tentokrát 4hodinové lyžování zakončila ve skiservisu – lyžky si už říkaly o pořádnou renovaci. Páni vlekaři jsou naštěstí hodní, takže zpátky jsem nemusela šlapat pěšky, ale nechali mě vyvézt se nahoru, kde jsem hodila chvilkovou opalovačku a pelášila za breberkama domů – opět už mě vyhlížely z okna. Většinou tam vysedávala Bailinka, ale jak jsem se blížila, tak dala zprávu Brandušce, která pak vyskočila taky na rychlou kontrolu, jestli Baila nekecá a pak hurá za dveře, kde jsem je vypouštěla buď já anebo někdo z domácích (to pak bylo vždycky vítando grando). Po obědě jsme si kromě zahradní siesty na sluníčku, kdy Pejsek Robin se nechal prznit Flipíkem, jorkšírky a paničky chytaly bronz a teriérstvo řádilo, udělali krátký výlet za kremrolkami, tedy trubičkami. Jen takový krátký výletík, protože odvážná skupinka spolubydlících (Markéta, Linda a Mirjam) konečně vytáhla běžky (poprvé v životě) a vydaly se na trasu, kterou den předtím podrobily podrobnému zkoumání – zážitků i modřin měly hromadu, ale nejhorší katastrofický scénář se nenaplnil – stopa končila v kupce s hnojem (nikdo tam nezahučel). Ale zpět ke kremrolkám. Nikolka si přála zapřáhnout Brandušku, Agátka si pyšně vykračovala s Flipíkem, ale stíhala sledovat i dění na druhé šňůře, protože mi najednou říká: „Teto, Brandy je ptáček“. Moc jsem nechápala to sdělení (pěkný ptáček filuta je spíš Bailinka), ale Agátka vše za chvíli vysvětlila  – Brandušky neposlušná ouška (po štěňátkách už jdou málokdy srovnat tak, jak mají být) totiž při chůzi tak zvláštně plandají a Agátce to připomínalo mávání křidýlek, takže proto Branďulku nazvala ptáčkem. Není úžasná?! V kremrolárně jsme koupili trubičky do chajdy a rovnou udělali i objednávku na pátek (tentokrát se objednávka vešla do 100 ks). Večer byl čistě společenský – nejdřív jorkšíří módní přehlídka včetně kadeřnické přehlídky. Ze všech těch sarapatiček – mašliček, korunek, šatiček, gumiček, berušek atd. atd. jsem byla úplně vedle. Ještěže já tohle s holčičkami nemusím absolvovat. No a později došlo i na společenskou Věž – musím říct, že při téhle hře nejvíc chyběl Pepa s kibicem Janou. Branduška pro tento večer konečně pochopila, že na sedačku nemá přístup.

 
Úterní ráno bylo pořádně krušné pro Markétu – půl noci jí bylo zle a ani ráno to nebylo o moc lepší. Zůstala tedy v posteli s nějakou zatracenou střevní virózou. Já jsem tedy trochu podezřívala trubičky, ale nikomu jinému nic nebylo. Markétu jsem tedy zanechala se svými potvůrkami na pokoji – Brandy se jí to prý snažila zpestřit zpěvem a fňukáním, Bailinka zase z parapetu okna dělala větrák. Trochu se nám ten den pokazilo počasí – už nebylo takové azuro a i pěkně přituhlo. To nás ale s Mirjam a Lindou neodradilo od průzkumu běžeckých tras na Paprsku. Byla jsem docela ráda, že holky měly čtyřkolku, protože můj Golfík mě cestou na Paprsek vypekl už vloni. I se čtyřkolkou to byla napínavá cesta, ale zdárně jsme ten krpál zdolaly a vyjely jsme až nahoru do pohádkové krajiny s metrovými závějemi sněhu. Na Paprsku jsme nabraly běžecké mapky a vydaly se po jedné z nich pěšky – jorkšírky aspoň předvedly nové oblečky a PRTky byly průběžně vypouštěny. Na volno byly holčičky do té chvíle, než se Bailinka připletla jednomu běžkaři málem pod lyže (ani se nedivím, že byl pán docela sprostý, mě by šlehlo). Holkám jsme na další běžkařský kurz vybraly trasu Pohádka (a prý to pohádka opravdu byla). Večer jsme se konečně dočkali Agátčina představení – mažoretka nám předvedla nejen vystoupení naživo, ale i několik videí z představení. Stejně jako vloni, i letos se nás pokusila naučit točení hůlkou, ale já byla rovnou ztracený případ vzhledem k mé ochrnuté ruce (i lyžovat jsem musela celý týden bez hůlek). Chudák Markéta, té bylo pořád zle – prakticky celý den prospala, ale večerní posezení si nemohla nechat ujít.

 
Na středu jsme měli naplánovaný výlet k Lesnímu baru a protože ráno počasí nevypadalo vůbec lákavě na lyžky, navíc třetí den bývá krizový, tak jsem to k velké radosti holčiček zalomila v posteli, pustily jsme si film, občas schruply a dobře jsme udělaly, protože na výstup k Lesnímu baru jsme byly aspoň plné sil. Do Lipové jsme tentokrát zmákli dorazit i bez navigace, cestu už známe prakticky nazpaměť. Parkovišťátko bylo ještě poloprázdné, zato na parkovišti bob a sání bylo plno, takže si Agátka vybrala sáňky. Tomáš z toho moc velkou radost neměl při představě, že sáně bude muset táhnout až nahoru, tak jsem se rozhodla na chvilku pomoct a zapřáhla jsem Bailinku. Je tedy pravda, že jsem si nebyla jistá, jestli zmákne těžké dřevěné sáně i s náloží, ale zmákla to levou zadní (za obdivu ostatních), jen tedy Agátka byla asi docela vystrašená. Nakonec sáňky stejně táhl Tomáš, odpočinuli jsme si až u Šiškožrouta a pak na chvilku vydechli v Dolním baru. Jenže mně (chytrákovi!) na mysli vytanulo doporučení od nějakého vtipálka z loňského roku, že Horní bar je ještě hezčí než ten Dolní – návrh výstupu k Hornímu baru, jehož směrem ukazovala cedulka 900 m, byl okamžitě přijat. Nic netušíc jsme se vydali cestou necestou, hlubokým sněhem, cestičkou skoro nevyšlapanou vzhůru. Mirjam s Lindou nasadily pekelné tempo, za nimi chviličku cupitala Nikolka se zapřaženou Branduškou, jenže i jim síly docházely, tak jsem brzy převzala tažné zařízení a ujala se třetí pozice. Byl to šílený krpál, zpocení jsme byli až…. (ano, až tam) a myslím, že i taková neúnavná Bailinka toho měla docela plné kecky, protože jsem vysíleně obě pak vypustila na volno a vůbec neměly tendenci zdrhat. Když jsem konečně dorazila k Hornímu baru, myslela jsem, že mám vlčí mlhu – nic tam nebylo, jen zamrzlý potůček a cedule Horní bar. Chudák Linda tam mezitím zapadla do pořádné závěje a Mirjam se šla podívat a vyhlídku (ukázala nám pak aspoň fotku). Tipovala jsem, že Markéta cestu vzdá kvůli starouškovi Robinovi, ale kdepak dorazila v plném pudlím počtu a dokonce přiznala, že pomalé tempo nebylo ani tak kvůli panu Pejskovi jako spíš kvůli ní. Krátce po ní dorazila i Verča s Agátkou, která vtipně a za souhlasu všech prohlásila „Tohle nebyl žádný výlet!!!“ a dál se nic nedělo. Přišlo nám divné, kde je Tomáš s Nikolkou – chudáci sešli z cesty, takže jim Verča běžela rychle naproti, aby vyžehlila, co se dá. My se zatím spustili zpátky k Dolnímu baru. Holčičky byly opět na volno, takže když jsem se doklouzala i já, berušky už měly perfektně zmáknuté, kdo má u kterého stolu buřta apod. Jednoho buřtíka jsem jim slíbila už cestou a chtěla se podělit se všemi pejsky. Holky jorkšíří byly ovšem jiného názoru, a tak na pudlíky a prtíky moc nezbylo. Tentokrát jsem si tu dala i výborný svařáček – po letech jsem měla zajištěný odvoz, to se to dolů šlapalo o moc lépe s teplý svářem v sobě. Škoda, že cestou na parkoviště jsem nebyla připravená na focení nebo natáčení, protože Tomáš s holčičkami prosvištěl jako drak. Cestou do roubenky jsme se ještě zastavily v hanušovické pekárničce. Každý rok tu ujíždím na škvarkových bulkách, tak jsem si jich vzala zase dost do zásoby a jednu zbaštila rovnou v autě. Jenže po škvarkách bývá žízeň, takže u roubenky jsme to zalomili ještě k Rumařům. I Markéta konečně riskla dát si pivečko – pivo je totiž lék!

 
Ve čtvrtek jsem byla hned ráno v plné polní připravená na lyžích – trochu špatný nápad v bílé mlze, takže jsem nevydržela moc dlouho. Krušné ráno měla tentokrát Linda, kterou zničehonic také přepadla střevní viróza, takže tentokrát prospala ona celý den. Po návratu z lyží jsem se tedy snažila být jako myška, moje holčičky buď na schodech hlídaly Pufíka anebo se mě snažily též nalákat k odpočinku, kdo ví. Ale já se nedala, bohužel jsem ale ani žádného výletníka dobrovolníka pro ten den jsem nenašla (buď lyžovali nebo jim bylo blbě anebo jen odpočívali), tak jsem po obědě vyrazila s holčičkami sama na krátký výlet po žluté okolo Kunčic. Cesta byla příjemná a zrovna, když jsem se chystala hafulky pustit z vodítek, tak mi před nosem prosvištěla srnka. Berušky měly tedy po vypuštění a já po tažném zařízení – obě se mě snažily stáhnout do lesa za zvířátky. Nakonec jsme zdárně zdolaly vrchol a vylezly jsme u horní lanovky. Chtěla jsem překvapit holčičky s Tomášem, ale už jsme je nezastihly, a tak jsme se bavily akorát některými umělci, co neumí vystupovat  z lanovky. Bailinka tu taky trochu vyděsila nějakého lyžníka, co si odskočil do lesa a když se zachumlaný vracel zpět, tvářila se (naštěstí na vodítku), že ho chce sežrat (zase ten její ukrutný pronikavý hlásek). Po návratu se holčičky vrhly na moje holčičky, které si zamilovaly – Bailinku samozřejmě na kravinky jako házení a přetahování, no a u Brandušky objevila Nikolka též její kouzlo – ideální polštářek (to já vím dávno).

 
V pátek bylo ráno opět škaredě, nechtěla jsem tedy odchod na lyže uspěchat a vyřádily jsme se tedy s breberkami na zahradě. Až později začalo sluníčko vystrkovat růžky, tak jsem vyrazila a dobře udělala. Konečně bylo zase parádně, navíc ošklivé počasí zahnalo lidi do chalup a sjezdovka byla skoro volná. Nikolka chtěla jezdit se mnou, jenže od 12 hod měla být v lyžařské školce. S Tomášem se nám nepodařilo se potkat, tak jsem ji na dvanáctou odvezla já. Pan instruktor už čekal a já si připadala jako nějaký pedofil, co láká děti místo na bonbonky na lyže. Chtěli si ji totiž zapsat, jenže jsem si už nepamatovala, jak se Nikolka dál jmenuje, takže bylo asi trochu zvláštní, když se domnělé maminky ptali na jméno dcerky a já věděla jen, že Nikolka. No co, vlastně jsem ji jen odevzdávala, kdybych ji vyzvedávala, asi by to bylo podezřelejší. Po lyžování jsem dojela pro kremrolky a opět do Hanušovické pekárny doplnit zásoby škvarkových bulek, frgálů a jiné (samozřejmě s krátkou procházkou lesem, aby se holčičky taky trochu unavily). Brala jsem toho požehnaně i pro běžkařskou sekci – Linda už byla zregenerovaná, a tak aspoň poslední den vyrazily na vybraný okruh Pohádka. Tentokrát se to obešlo bez modřin, stopa byla krásně upravená, takže se prý ani neozývalo hrůzostrašné „hvíííí, hvíííí, hvííí“ a holky si to moc užily. Jak vyprávěly zážitky, říkala jsem si, že možná bych to příští rok mohla taky zkusit. Navečer se pokojíček holčiček (se stále žijícím Pufíkem) změnil v kosmetický a kadeřnický salon zvaný U Nikol a Agátky a jejich první zákaznicí se stala Berrynka. Za dveřmi se sice tvořila fronta, ale Branduška s Bailinkou byly v salonu odmítnuty (pro nevhodné chování v přítomnosti pana křečka). Nevím, čím to bylo – možná, jak Tomáš s Verčou balili už domů, zřejmě rozvířily křeččí pachy, protože Bailinka se opět celý večer odmítala hnout od jejich dveří (přes týden už to zvládla jakž takž ignorovat). Velkou radost mi udělala Brandy s Daisinkou – konečně si vzpomněly, že jsou velké kamarádky a začaly si hrát (trochu pozdě v poslední den). Brandy se o to pokoušela už dřív, ale bohužel vždycky dostala držkovou, přitom takové to byly vždycky kámošky. Tak příště už si snad vzpomenou dřív.

 
No a sobota – nejsmutnější den, tedy den odjezdu. Po předání chaloupky a rezervaci dalšího termínu (tentokrát nejen roku 2016, ale už i roku 2017) jsme se vydaly směr Čestická hospůdka (opět bez zvěřinových hodů). Už v hospůdce mi bylo trochu těžko. Po příjezdu domů a rychlém vybalení jsem ještě večer mastila na koncert Smokie s rodiči a tady došlo na nejhorší – i mě postihla střevní chřipka. Koncert jsem si sice moc neužila, ale byla jsem hrozně ráda, že to přišlo až doma a ne na horách nebo dokonce cestou. Až na střevní virózu byla akce Kunčice opět luxusní a tentokrát i se spoustou sněhu, takže snad i holčičky byly spokojené a dostatečně vyřáděné. Zase se těšíme na příští rok, kdy už se k nám zase konečně přidají i Jana s Pepou a dokonce přibude i jeden nový pudlíček. Tak zase za rok naviděnou.