ZIMNÍ DOVOLENÁ V KUNČICÍCH 2014

Jak jsme se na loňskou akci v Kunčicích rozrostli, tak letos byla účast hodně slabá – bohužel odpadli jen účastníci mnou domluvení (kromě mého rozchodu totiž onemocněla i sestřička zápalem plic a v práci tedy nedostala volno). Ale myslím, že to nakonec vůbec nevadilo, protože zábavy bylo i v menším počtu dost. Co ale chybělo, a to hodně, byl sníh. Sjezdovky byly sice uměle zasněžené, ale zrovna dvakrát nemrzlo, tak jsme brázdili starý technický sníh, dosněžováno nebylo. Mrzelo to nejen nás lyžníky, ale určitě i moje holčičky, obě totiž sníh milují. Ale nebojte, i holčičky se dočkaly radovánek – většinou blátivých, ale došlo i na malé sněhové.

Tentokrát se náš odjezd obešel bez zbytečného zdržování a vyrazilo se relativně včas (logistika není můj koníček, takže autíčko bylo 3x přebalováno). S Markétou jsme si potvrdily čas výjezdu a vyrazilo se směr Kunčice s mezipřistáním v čestické hospůdce na zvěřinových hod (tímto okamžikem vzala má další dietka za své), pak na nákupu v Penny a hurá do Roubenky pod vlekem. Nevím, jestli si malá slečna skřítková pamatovala loňské sněhové závěje, ale každopádně tu během chviličky byla jako doma. Po nějakém základním vybalení nejpotřebnějších věcí (jídlo a alkohol) se vyrazilo k vleku do místní osvěžovny U Rumařů. Pepa vyrážel už notně posilněn, takže nikoho z nás nepřekvapil jeho klavírní koncert mezi půlitry piva a tanečky. První taneček s Janou, druhý se mnou – poté zřejmě usoudil, že větší dřevo s ním ještě netančilo a raději se tedy vlnil kolem místního dřevěného sloupu. Domů byl téměř odtažen třemi silnými ženami a druhý den se od rána kál (ale na kolenou neklečel). Energie měl prostě na rozdávání, narozdíl od naší omladiny, konkrétně Nikolky, která  po chvilce usnula s hlavou na stole obložená pivíčkem.

 
V neděli jsme hned po ránu vyrazili na lyže. Technický sníh byl fajn, plně fungovaly dvě sjezdovky a lidí ještě moc nebylo, takže jsme vydrželi cca tři hoďky. Musím říct, že to byl divný pocit jet na lanovce, pod námi zelená louka s kamením. Při návratu k chaloupce jsem se musela smát – Bailinka stála na parapetu okna (ještěže bylo zavřené) a zbožně zírala na sjezdovku, zřejmě doufajíc, že zahlédne paničku, která na ni už se smíchem už hartusila pod okny. Během chviličky byla nahoře i Branduška. Vítaní bylo obrovské a já měla zase ohromnou radost, že ta malá potvůrka nic nezdemolovala, jen to okno trochu čumáčkem zamatlala (bůhví, jak dlouho tam beruška takhle stepovala). Po obědě následovala opalovací siesta u kávičky, posezení u ohniště a vyzkoušení bruslení na zamrzlém bazénku, zatímco psiska buď řádila nebo se opalovala. Odpoledne jsme se vydali na průzkum okolí, ale bohužel nás čekalo velké zklamání. Louky, kam se dříve chodívalo bobovat a sáňkovat, byly všechny obehnané plotem a že prý soukromý pozemek a pastviny. Večer se příjemně posedělo, pokecalo, probralo vše možné i nemožné. Druhý den se opakovalo prakticky totéž, až na to, že k odpolední siestě přibyly místní, pravé jesenické kremrolky (tady se říká trubičky, furt mi to nejde do hlavy), které Jana vyzvedla a po pár dnech se po nich jen zaprášilo. Odpolední výlet byl naplánovaný od Medvědí boudy po červené k rozcestí a rovnou do chaloupky. Bohužel jsme hned na začátku minuly odbočku na červenou, takže z parádního výletu bylo nakonec jen dvouhodinové bloudění. Silnice byla trochu namrzlá, ale já s Markétou jsem se přesto rozhodla vydat nahoru na Paprsek s tím, že tam si dáme nějaké pěkné výletové kolečko. Ani tenhle plán se nám moc nevyvedl – po nějakém tom kilometříku si autíčko postavilo hlavu a že prý ledovým korytem nahoru už dál nepojede nahoru, ale jen dolů anebo do příkopu. Chviličku jsme bojovaly, pak Markéta začala z lesa snášet větve pod kola (cestou nahoru nám ani nepříšlo zvláštní, že se tam větývky povalují, zřejmě se už víc lidí dostalo do komplikací), ale boj byl marný, navíc ze shora už na nás mířil i Range Rover, který se tvářil, že rozhodne nebude stavět a zřejmě nás převálcuje. Nezbylo tedy než začít couvat a doufat, že se udržíme v ledových kolejích. Povedlo se. Musím přiznat, že jsme se s Markétou sice hodně nasmály, nějak jsme si nepřipouštěly, že skončíme v nějakém rigolu, ale když to vezmu zpětně, asi jsme se trochu měly bát… Chudáci pejskové, kdyby tušili, jaké manévry probíhaly. Cestou zpátky jsme chtěly naložit Janu s Pepou (zřejmě už předem tušily, co nás nahoře může čekat), ale odmítli a raději šlapali pěšky až do chaloupky – Jana si totiž snažela nachodit svých 10.000 kroků podle nového krokoměru. My si s Markétou vysílené daly pořádného panáčka na rozklepaná kolena (mně se totiž dodatečně trochu přece jen rozklepala)!

 
V úterý se nám schovalo sluníčko (do konce dovči už nevylezlo, takže bylo po chytání bronzu u roubenky), do světa se už rozkřiklo, že v Kunčicích se dá ještě stále výborně lyžovat, takže se nám na sjezdovku začaly navalovat lyžařské výcviky (údajně bylo ohlášeno až 200 studentíků + další, co přijeli z širokého, dalekého okolí) a lyžování už tak pomalu stálo za houby. No a protože se do lyžařské školičky chystala Agátka, tak jsme s Markétou přejely na sousední sjezdovku (myslím, že Hájovna) – dvě jízdy stály za prd, tak jsme si řekly, že se zase vrátíme k lanovce. Jenže ouha – když jsme byly s pomičkou skoro na vršku, zničehonic začala couvat a ne zrovna pomalu. Nejdřív jsem se smála, dobrý vtípek, jenže jsme couvaly stále dál a dál a mně docházel humor a začala jsem urputně přemýšlet, co budu dělat dole na výstupu (normálně na nástupu). Představila jsem si tam valnou hromadu lidí, které už poma vyklopila. Naštěstí jsme se zastavily kousek nad startocílem a vyčkávaly. Dlouho se nic nedělo, zapálila jsem si, po cca 15 minutách zkusila Markéta „přítele na telefonu“ (vlastně sestru na telefonu), která nám řekla, že to dole vypadá na něco složitějšího a poma asi jen tak nepojede, bude muset dorazit nějaký technik. Poslala jsem tedy informaci dál, sjely jsme dolů a kochaly se nebojácnou Agátkou při jejích sjezdech. Páni vlekaři nám mezitím přislíbili autobus, který by nás odvezl zpět k lanovce, což jsme zajásaly (dalo se jít i pěšky, ale ne že by se mi chtělo brodit v přezkáčích bahnem…). No nic, autobus nakonec nedorazil, a tak pro nás dorazila rychlá spojka Verča a převezla nás vedle -daly jsme už jen jednu jízdu a mazaly domů. Holčičky si nás přes den moc neužily – dopoledne lyžování a odpoledne jsme vyrazili na 2hodinovku bowlingu. Týmy jsme rozdělili výborně – s Markétou jsme excelovaly v naší skupince (já, Markéta, Pepa a Jana), ve druhé skupince (Tomáš, Verča, Nikolka a Agátka) se konečné výsledky pohybovaly od cca 20 do 150 bodíků, Nikolka se nemohla smířit, že mladší sestřička za pomoci rodičů občas hodí více než ona, a tak si občas poplakala na lavici. Po prvním kole se na její lavici zoufalců přidala i Markéta (ta ale bez slziček), jenže Markéta není prohrávací typ, takže pak už kuželky drtila podobně jako drtí rozhodčí na parkuru. Když jsme se dostatečně vybowleli, vzaly jsme s „Makčou“ hafánky na procházku a rovnou pěkně přes sjezdovku (ještě ji nestihli upravit). To bylo radosti a řádění ve sněhu. Po návratu do chaloupky jsme zjistily, že Pepa s Janou mezitím vyrazili do „kostela“ (čti do hospody za hospodskou Janičkou) a Pepa pak zase zlobil (letos drží rekord – kál se 2x v jednom týdnu!!!). Večer jsme se pustili do společenských  her, ale to couvání na pomě, bowlingování a procházka všechny nějak zmohly, takže nakonec jsem zůstala jen já usínající a vyčkávající na 23. hodinu, abych podala Brandušce tabletky – ještěže mě Jana bavila.

 
Ve středu Markéta vyměkla a na lyžky ani nešla, brázdila jsem svahy tedy sama, ale kvalita sněhu čím dál horší, lidí čím dál víc. Odpolední cíl byl jasný – na podruhé  pokořit červenou od Medvědí boudy.Holčičkám jsem připla tahací postroje a už poněkolikáté elektrické obojky. Možná si teď někteří klepou na čelo, ale myslím, že už jsem vyzkoušela všechno a nerada jsem došla k závěru, že elektrické obojky (hlavně pro Bailinku) jsou nutností – moc mě to mrzí, protože ve městě obě chodí na volno a vzorně poslouchají, jenže v přírodě se ta moje zlatíčka mění v lovící monstra a nerada bych je jednou našla někde počochněné od divočáka, zastřelené od myslivce nebo zajeté… Během celého týdne si obě na oboječek zvykaly, aby neměly souvislost s obojkem, takže zatím nebyl použit a musím říct, že se obě dvě chovaly vzorně – jakoby tušily, že na něco chystám. Tahací postroj je zase moje příprava na běhání (jójó, panička se sebou musí začít něco dělat). Bailinka je vzorné tažné zařízení, Branduška často háže zpětný chod (především do kopce, takže je na nás vtipný pohled – vpředu mešuge pittbul v parsoním převleku, která táhne supící, obtloustlou paničku, no a supící panička za sebou táhne jednu netahací dámičku, která se kochá výhledy do kraje a okolním čmucháním). Tentokrát jsme žádnou značku neminuly, takže nás sem tam ledová cestička zdárně dovedla až na rozcestí Kunčické hory. Odsud už se vyráželo po žluté, tam už byla cesta o něco lepší a i v Brandušce se z kopečka projevily tahací vlohy, zatímco já tažena dvěma potvůrkami pištěla a Markéta se smála mému skoro běhu. Na jedné loučce, vysoko v horách, nám s Markétou trochu zatrnulo – nejdřív Branduška objevila kus srnčí nožky s kopýtkem (fujtajbl) a po chvilce se kolem nás prohnal Mercedes (ano nahoře, kde není pořádná cesta, žádný příjezd ani chata) s podivnými obtloustlými chlapíky (mafiáni jak vyšití), ti nás ještě pozdravily – no zíraly jsme jak dva puci. Zanedlouho se před námi konečně otevřel výhled na Kunčice v plné své kráse a v dálce na „naši“ lanovku. Cestou jsme mohly vidět i nějaké sjezdovky v okolí – vydřené, odporné, ale stejně některé lidé brázdili. Pak už zbývalo se jen u naší lanovky skoulet dolů (Robin to vzal doslova a do písmene s koulením) a během chvilky jsme byli skoro doma. Musely jsme s Markétiou dojet pro moje autíčko k Medvědí boudě – myslím, že turisti, které jsme míjely při cestě k boudě nevěřícně zírali, kam furt jezdíme. U Medvědí boudy jsem si maličkou pohrávala s myšlenkou, že „výlet po červené“ vyšel, tak co znovu zkusit pokořit Paprsek – nakonec jsme od toho upustily a raději mazaly rovnou k Rumařům, kde nás už netrpělivě vyhlížela Nikolka s Agátkou, kterým ten den musela odjet mamka Verča.

 
Ve čtvrtek jsme se rozhodly, že to bude náš poslední lyžovací den – ani jsme si už nekupovaly 3 hodiny, ale jen bodovku a bohatě to stačilo (k velké radosti všech pejsků). Po lyžování jsme vyrazili na velkou objednávku kremrolí. Procházkou jsme si došli až k místní výrobně Kremo – věřte nevěřte, objednávka zněla na 60 ks kremrolí – něco se snědlo, ale většina se odvážela domů. A aby toho užívání si nebylo málo, po obědě jsme úplně všichni jako vloni vyrazili do Lesního báru. Nikolka chtěla vést Bailinku, tak jsme nasadily tahací postroj i vodítko a holky mazaly – samozřejmě nahoře byly mezi prvními. Protože jsem letos byla za řidičku, musela jsem oželet groček i svařáček. Tentokrát tu úřadoval přímo pan domácí – nějak nečekal velkou účast, takže klobásky se nestačily udit. Bailinka měla oči navrch hlavy – vloni si to tu totiž moc neužila. Byla ještě prcek, uťapkaná k smrti, sněhu měla nad ouška, a tak se vloni jen zahřívala v bundách u krbu – viz toto foto. Branduška ta si tu zase trochu zastresovala, protože páni pivaři rozbíjeli zátky velkým polenem, což jí byl dost nepříjemný zvuk. Cestou zpátky jsme ještě nakrmili Šiškožrouta – moc se nedařilo, hlavně všechny šišky kradla Bailinka. Večer na nás doma čekal rockový koncert v podání Maki a Agi (hlavní zpěvačka Niki nám mezitím usnula). Holky byly jedničky a myslím, že to příští rok můžou pořádně roztočit U Rumařů. Zbytek večera byl věnován společenským hrám.

 
Poslední den pátek byl věnován čistě jen výletu a přežírání se. V Kunčicích bylo odporné počasí – tma, mrholení a zima, na výlet se nám pořádně ani moc nechtělo, ale dobře, že jsme vyrazili – přes hory, přes doly a ejhle – vykouklo sluníčko a před námi byl parádní slunečný den. Celá naše partička vyrazila do kouzelné vesničky Rejvíz s nádhernými chaloupkami a roubenkami – radost pohledět. Odsud jsme se vydali po naučné stezce k Velkému mechovému jezírku. Odvážila jsem se tu i Bailinku pustit na volno, tedy než jsme došli k chodníčkům, kde musí být pejskové na vodítku. V lese to evidentně strááášně moc vonělo zvířátky, ale Bailinka šlapala jako hodinky. Branduška se také držela u nás, i když čumáček jí lítal na všechny světové strany. Byla jsem na ně moc pyšná – vzorně přibíhaly na každé zavolání i zapískání a já asi před ostatníma byla za blázna s elektrickými obojky. Když v těch malých potvůrkách se nikdo nevyzná. Holčičky Agátka s Nikolkou si na chodníčky pejsky rozdělily, takže každá měla svého tahače a dohromady se všichni děsně motaly. Původně jsme se v Rejvízu chtěly zastavit na oběd v místní hospůdce, kde jsou k vidění zajímavé židličky – štamgasti tu mají židličku s vlastní vyřezávanou hlavou. Jenže cestou nás zaujala cedule směřující k Bio farmě Orlí vrch. Čekali jsme další kouzelnou chaloupku – chaloupka to sice nebyla, vnitřek trošku z dob komunismu, ale bašta byla výborná a téměř vše z vlastních zásob. Samozřejmě jsme si nenechali ujít ani koupi místního domácího sýra. Po jídle jsme obešli všechny výběhy se zvířátky – koně, kozy, ovce, pštrosi, divoká i domácí prasátka…. Prasátka se asi nejvíc líbila Bailince – spustila takový povyk, že se během chviličky seběhli snad všichni čuníci a nevěřícně na to střívko čučeli, jenže moje hrdinka za ohradou, navíc na vodítku s paničkou v zádech se jen tak nedala. Cestou zpátky jsem nemohla vynechat báječnou hanušovickou pekárnu a nakoupila jsem si do zásoby frgále a hlavně škvarkové bochánky. Bašta úžasná. Večer v chaloupce už se nesl spíš v duchu balení, abychom mohli ráno rychle vystřelit, protože nás čekala dlouhá předlouhá cesta do Prahy, samozřejmě opět i s mezipřistáním v čestické hospůdce (zvěřinové hody se už bohužel nekonaly), kde jsme se trochu neplánovaně potkali i s Tomášem a holčičkami, no a Pepa to zase oživil tím, že zapomněl v roubence bundu i s veškerými doklady – jenže, naštěstí má Janu, a tak byl zachráněn (bunda i s papíry ležela v autě).

 
Co říct závěrem – jako vždy to byla báječná dovča. Hafánci jsou snad příjemně unavení – moje potvůrky mi dělaly radost každou chvíli. Bailinka především tím, že nic nezničila a krásně poslouchala. Branduška tím, jak byla veselá, hravá a rozdováděná – v poslední době jsem ji takhle veselou moc neznala, ale vše je na nejlepší cestě, aby byla zase jako dřív, ale o tom až někdy jindy.  Děkujeme všem účastníkům zájezdu za milou a zábavnou společnost a příští rok se těšíme od 14. února opět v Kunčicích nashledanou.