SILVESTR 2014

Původní nápad udělat si FUNatický Silvestr nakonec neklapl, a tak jsem uvítala pár dní před nejobávanějším dnem v roce nabídku od Lucky, a to odjet společně s ní na chaloupku ke známým k Frymburku. Lucka vyrazila už v sobotu, takže na dálku dávala instrukce co s sebou a co ne. Já totiž musela ještě pondělí i úterý do práce (málem i v pátek, ale to jsem zazdila) a v pondělí jsem navíc byla na báječným koncertě 4Tetu (jako vždy bomba akce, ten den jsem potřebovala vypnout jako sůl). Z Prahy jsem tedy s holčičkama vyrážela až kolem páté večer a na místo jsme dorazily kolem půl osmé (od Českého Krumlova byla cesta zasněžená a plná zvířátek – holčičky by valily očka, kdyby nebyly v boudičce). Lucka nám přiběhla k nedalekému penzionu naproti, aby nás navedla cestou bez nasazování řetězů. Poté, co jsem vystěhovala auto a vstoupila do pokoje jsem se trochu lekla. Místo pozdravu na mě Evča, slečna domácí, zahalekala, že psi nesmí na sedačku, na lavici ani do postele. Představila jsem si tedy hrůzostrašné tři dny, jak holčičky jen prudím a prudím. Ale jsou to moje holky šikovné a podmínky vzaly vcelku rychle na vědomí (jen teda s tou postelí se Branduška nějak nechtěla smířit a v noci to zkoušela hlavně na Lucku, zatímco Bailinka se večer co večer choulila do klubíčka v boudičce). Večer, po seznamce s místním osazenstvem, probíhal v duchu společenských her. Osvědčila se nejen Věž, ale i Bang, který jsem už léta nehrála, tak jsem si musela hodně osvěžovat pravidla. Zase mě to chytlo, takže už vím, o co si příště napíšu Ježíškovi, jen teda nevím, které chudáky budu hraním trápit. Branduška, když pochopila, že u paničky ani nikoho jiného nejen že nic nevyžebrá, ale ani choulit na klíně se nebude, vybrala si neomylně nejlepší místo v celé chaloupce – přímo u krbu a kochala se pohledem do ohně (to má asi po paničce).

 
Ráno, jen jsem otevřela oči, tak všechny tři potvůrky stály opřené o čelo postele a loudily a loudily, že jen jeden drápeček do postele dají…. Radši jsem tedy rychle vstala a šla vyvenčit. Hned u vedlejší chaloupky byl na řetězu přivázaný labrador – naštěstí strašně hodný pejsek, protože ty dvě megery ho šly vyloženě prudit. Obě byly jak ze řetězu utržené a šíleně nadšené ze sněhové nadílky. Výlet pro ten den jsme si vymyslely na Vítkův kámen (nejvýše položený hrad, tedy spíš zřícenina hradu, v ČR). Autem jsme popojely na Frýdavu a odsud se vydaly po lyžařské cestě. Riskla jsem to tentokrát bez elektrických oboječků s tím, že podle situace uvidím, jestli půjdou společně na špagátu (tahoun byla samozřejmě jen Bailinka, Branduška sebou nechává vláčet), na střídačku vypouštět anebo risknu vypuštění obou. Když jedna nebo druhá nemá parťáka na volno, tak VĚTŠINOU nezdrhají. Čumáčky jim ale rejdily pořádně. Branduška celou procházku vesele hopkala a ač byl silvestrovský den, tak jsme neslyšely za celou procházku ani jednu ránu, takže paráda. Bailinka při jednom vypuštění na volno zklamala, jak na potvoru se zrovna nedaleko od ní z křovíčka vyřítila srnka, a to byla konečná. Bobina vyrazila jak střela a já si ani neškrtla a jen slyšela štěkot mizející v dáli. Protože byla ale sama, tak se docela rychle vrátila – ten den jsme na cestě procházely asi mezi prvními, takže jsme pak mohly cestou krásně vidět kudy a kam srnku nahnala a kudy se vracela. Až ke Svatému Tomášovi si bez vodítka ani neškrtla, čehož mileráda využila hopsalka Branduška. Když jsme konečně dorazily do světem zapomenuté vesničky Svatý Tomáš, odkud už to bylo jen jeden kilometr do místa určení, zjistily jsme, že už je spousta hodin a zpátky se nám nechtělo po tmě, zvlášť, když nevíme jaká bude cesta a jak moc to bude nebo nebude práskat. Raději jsme tedy odbočily na turistikou značku a šly zpátky na Frýdavu. V jednom místě jsme se pokusily o společné foto všech tří holčiček. Jak to dopadlo můžete posoudit na úvodní fotce – ani jedna nečučela do foťáku, ale jen číhaly, kdy se kde co v lese šustne. Naštěstí se nic nešustlo a Blaženka holky ukecala na řádění ve sněhu s klacíkem. Zamrzly jsme na jednom místě dost dlouho, ale povedlo se tu nafotit spoustu krásných zasněžených fotek. Na Frýdavu jsme dorazily akorát, že se stmívalo, měly jsme to tedy jen tak tak. Cestou nás čekal ještě nákup na Lipně. Lipno, městečko, mě hrozně zklamalo – takový milionářský Špindl… Což znamená spoustu blbců, který si honí ego rachejtlemi a jak na potvoru, jen jsem otevřela kufr auta, tak se ozvala taková bomba, že i já s Luckou jsem nadskočila, ještěže byly všechny potvůrky v autě. U naší chaloupky byl relativně klid – sem tam se z dálky ozvala nějak rána, ale Bailinka to naštěstí neřešila a Brandušku jsem stihla vyvenčit zrovna v klidu.

 
Večer se trochu popilo (někdo víc, někdo míň), snědly tuny chlebíčků a cukroví a na půlnoc se chtěli jít všichni podívat na vyhlídku ke kapličce. Mně se zrovna dvakrát nechtělo, ale trhat partu jsem taky nemohla. Bylo to sice krásný, ale já měla v hlavně holčičky, jak to asi zvládají. S Luckou jsme se tedy po přípitku zdekovaly zpátky a já koukala s otevřenou pusou. Pod stolem byla trošilinku vystresovaná Blaženka, ale Brandy s Bailou vítaly jak o život a tvářily se naprosto v pohodě (taky jsme jim pořádně nahlas pustily Polemic, takže k nim možná skoro ani nic nedolehlo). Holčičky jsme se snažily pořádně zaměstnat, aby nevnímaly ohňostroj, který vypukl u sousední chalupy. Sem tam Blaženka nebo Brandy trochu znervózněly, ale zase se rychle srovnaly. Baila ta měla oči jen pro hračku a kravinky. Když se burácení z dáli trochu uklidnilo, vzala jsem vyvenčit Bailinku (Brandušku už jsem nechtěla trápit, co kdyby náhodou). Ještě to někde bouchalo, ale ona to vůbec neřešila, zato dostala málem psotník z Tomáše se Soňou, kteří se zrovna vraceli a ona kapucáře za tmy moc nemusí – chvíli to vypadalo, že je sežere zaživa (Tomáš ji ještě trochu prudil, pacholek, takže si ji pak musel udobřovat). Když už jsem se skoro vracela do chalupy, tak se mi podařil husarský kousek – řízla jsem sebou na ledu (aby také ne, když jsem venčila jen v Crocsech) a podařilo se mi parádně rozseknout nohu. V duchu jsem si říkala, že ten Nový rok pěkně začíná, dvě hodiny po půlnoci a já tohle… Ale tak snad jsem si úrazové období vybrala hned v první den a teď už bude klid. Chudáka Lucku jsem pořádně vyděsila, noha sice bolela, ale do rána jsem přežila  a ještěže s sebou vozím psí lékárničku, tam se našlo vše potřebné. Asi by dva stehy neškodily, ale v tu dobu bych těžko hledala někoho střízlivého. Než se šlo spát, tak se Bailince věčným přetahováním podařilo všechny dvounožky unavit tak, že jí nakonec daly míček na kliku a ať se snaží – si asi myslely, že tohle nezmákne – jako prd, ale chvilku to trvalo. To mě přivedlo na nápad, že doma asi začneme trénovat otevírání dveří (kdo ví, kdy se mi to bude hodit).

 
Na Nový rok si většina z nás pořádně přispala. Chtěla jsem si tedy dát s holčičkami trochu větší dopolední procházku, ale vyvenčily se samy – sousedovic labrador byl tentokrát puštěný a ten teda valil oči, když viděl, jak holčičky řádí na sněhu. Hrozně rád by lítal s nima, ale absolutně chudák nestíhal, a tak se nakonec nechal prohnat aspoň do růžova vyspinkanou Blaženkou. Když se doprobral i zbytek chalupy, začalo se plánovat. Původně jsem chtěla vyrazit na stezku Korunami stromů, jenže tam byla plánovaná mega akce – novoroční výstup s punčem apod. Rychle jsem to tedy zavrhly a vypravily se na decentnější procházku po zelené do Lipna a pak podél lipenské nádržte zpět. Bailinka celou cestu vymýšlela hrozné lotroviny, tak si ji Lucka zkusila zapřáhnout k Blažence, jestli se nenechá vyhecovat k tahání – a nechala, najednou měla Lucka plné ruce práce, aby se udržela na nohou. Jak na potvoru, opět v Lipně u Coopu, se začaly ozývat šílené rány. Vystresovanou Blaženku musela vzít Lucka do náruče a poponést na cestu, jinak by ji nedostala od nákupních vozíků. Vzhledem k tomu, že Blaženka váží kolem 30 kg, tak si pořádně mákla. Brandy i Blaženka byly celou cestu už pořádně ostražité a bok po boku kráčely vyhlížejíc, kdy to přijde. Nechala jsem tedy Brandy na volno, protože mi bylo jasné, že se bude držet u mě. Bailinka ta si dál bez problémů lítala ve sněhu. Další hromadné foto se opět nezdařilo – tentokrát nechtěla posedět ani jedna – Bailinka na pérkách a stresulky nechtěly od paniček. Večer – klasika – společenské hry a tentokrát ani Bailinka moc neprudila, nějak ji konečně to tahání unavilo, a tak se OBČAS i choulila s maminou nebo Blaženkou na pelíšku. Ostatní pojali podezření, že holčičky něčím dopuju – Brandy že je sjetá, zatímco Baila ujetá. No nevím, ale něco na tom možná bude.

 
V pátek náš už čekal odjezd domů, ale poslední frymburský výlet jsme si nemohly nechat ujít. Kromě Lucky vyrazili ostatní na lyže na Hochficht. Já měla sice lyže s sebou, ale s tou poraněnou nohou bych se do přezkáčů asi ani nedostala, natož lyžovala. Lucce se moc nechtělo a zřejmě si asi taky chtěly s Blaženkou ještě užít moje holčičky. Ráno bylo parádně – sníh sice tál před očima, ale svítilo krásně sluníčko (v Praze v tu dobu prý pořádný slejvák, jak hlásila moje soukromá meteorologická stanice maminka). Když jsem tedy něco málo pobalila, tak jsme se rozhodly dotáhnout do konce výlet na Vítkův kámen. Tentokrát jsme si autem dojely až do Svatého Tomáše – trochu cesta hrůzy sněhem a ledem, ale Golfík nás naštěstí nikde ve štychu nenechal. Co se ale dělo nahoře, to bylo neuvěřitelný – ošklivo, zima, mráz, vichr. Hradem jsme tedy jen prolítly a pak se vypravily na naučnou stezku. Cestou se k nám připojil nějaký jezevčík, skoro to vypadalo, že s námi absolvuje celou procházku, ale nakonec se nám podařilo ho zahnat. Musím přiznat, že tak hrozné značení naučné stezky jsem ještě nikdy nezažila – značení vlastně nebylo vůbec žádné, ale podařilo se nám vidět všechny zastávky stezky i bez značení (nechápu, jak se nám to povedlo). Skončily jsme skoro dole ve Frýdavě, musely jsme se tedy turistickou cestou vyšplhat zpátky ke Sv. Tomášovi k autu. Protože mezitím začalo pršet, ale nahoře mrzlo, našla jsem auto pod pořádnou krustou ledu. Dolů jsme dorazily bez úhony a když jsme viděly, jak se na nás valí mlha a čím dál hustší deštivé mraky, opět jsme zavrhly stezku Korunami stromů. Hold se tam budu muset podívat někdy jindy. V chalupě jsem dobalila už jen pár drobností, naložila Lucku a opustily jsme Blaženku (panička si jela zaplavat do Frymburka). Byla jsem ráda, že vyrážím ještě za světla a nepříjemnou část cesty do Českého Krumlova tedy zvládnu za světla. Leč navigace byla jiného názoru a vedla mě úplně jinudy – přes Prachatice na Strakonickou. Takže cesta děs běs, chvíli jsem měla takový vztek, že jsem měla chuť to zapíchnout a přenocovat někde v lese. Domů jsme dorazily kolem půl osmé sice unavené (tedy hlavně já), ale spokojené, že jsme bez úhony přežily dalšího Silvestra.

 
No a tímto moc děkuji Lucce za pozvání do téhle fajn partičky lidí a jim zase, že nás tak hezky přijali. Bylo s nimi moc fajn, ale upřímně, já i holčičky jsme se už těšily na vlastní postel, ve které se budeme choulit společně – to bylo radosti, aspoň si té postele, sedačky a křesílek teď budou víc vážit.