BÍLÁ SOBOTA S ČOUĎÁTKY

Protože jsem se dost bála, aby moje malé synovečky během Velikonoc nepokakal beránek, rozhodla jsem se na jeden den vyrazit na chaloupku za rodiči a k ségře. Výjimečně jsme s holčičkami dorazily včas, tedy v sobotu před obědem. U rybníka před chaloupkou mě překvapila parádní velikonoční výzdoba, holčičkám jsem v poslední chvíli zabránila ve skoku do vody a mohly tedy zapózovat na velikonoční blahopřání pro všechny. Zkoušela jsem je vyfotit i s Jessinkou, jenže tahle princezna nezná ani sedni, natož zůstaň… Když se ji konečně podařilo přesvědčit, nervově to nevydržela Baila a náš foto koutek byl rozpuštěn. Než jsme odjeli za Péťou a Čouďátky tak si ty moje hyenky hrály opět na psíky vesnické, tedy hlídací, což znamená uvřeštěné bestie za plotem (bych je chtěla vidět, kdyby měly být na zahradě pořád), připravenými brankami pro učení slalomu jsem rozhodně nijak nezaujala. Začínám mít pocit, že Bailinka v životě nebude umět slalom – venku jsou branky zřejmě neviditelné.

U Čouďátek byl klídek – chlapečci ještě spinkali. Trochu jsem se děsila jejich probuzení – málokdy se totiž probouzejí bez pláče, ale tentokrát mile potěšili… První dotaz samozřejmě zněl „Tetoooo, co jsi nám přivezla…?!“ Překvapení jsem jim schovala na zahrádce. První ho našel Daníček, chudák Kuba na mě smutně koukal, že on nic nemá a nic nevidí. Během chviličky i on objevil zahradní kolečko s Krtečkem (tedy po jejich vysočinské mluvě prý „kotouč“) schované za hromadou dříví. To bylo radosti – okamžitě se začalo pracovat – nakládat písek, cihly, dříví…. a během chvilky bylo hlavně to dříví roztahané úplně všude (že prý musí pomoct dědovi). Já mezitím zuřivě házela míček Bailince, která lovila míček, Branduška zase lovila Bailinku, Buffinka chvilku lovila obě a kluci za chvilku švihli s kolečky a začali honit pejsky. Strašně se oběma líbilo házedlo na míčky, tak se házení pak ujali oni a na mě zbyla funkce odběru míčků (kluci neměli šanci Baile sebrat míček). Buffuše, která se opět dost zakulatila, dlouho tempu teriérských pošuků nevydržela a umřela pod sušákem.

Před další „akcí“ došlo i na předčasné koledování. Péťa vybavila kluky pomlázkami a vysvětlila jim, co mají dělat – myslela jsem, že si to pořádně užijí a za mou pravidelnou buzeraci se pořádně pomstí. Kdepak, jejich reakce byla „ale mami, to se přece nedělá někoho mlátit“. Musela jsem tedy sama nabídnout své pozadí a vysvětlit, že jednou za rok je to povoleno, aby tetička byla krásná. Za ztížených podmínek (Bailinka byla totiž rozhodnutá pomlázku zlikvidovat v domnění, že se jedná o aportovací klacík) jsem nakonec něžný nářez přece jen dostala i s bonusovou básničkou – a i když to byl jen trénink na pondělí, vykoledovali si samozřejmě čokoládová vajíčka. Trénink tedy zdárně proběhl a mohlo se vyrazit dál. Přišel tedy čas, aby kluci ukázali, jak pěkně jezdí na kole. Docela jsem zírala, že ti dva lumpové nemají přídavná kolečka a už drandí jak o závod. Dovedli nás až na fotbalové hřiště, protože tu to každou sobotu žije fotbalem – já, zarytý odpůrce fotbalu, se na téhle akci ale vždycky výborně pobavím. Jednou jim tam vypustím Bailu, myslím, že si s tím balonem poradí daleko líp než někteří ti zoufalci… Kluci se těšili na taťku, měli smůlu, posiloval tým ze střídačky, tak si u mamky vyžebrali aspoň hranolky, o které se podělili i s holčičkami (hlavně s největším žebradlem Branďáskem). Po fotbálku jsme už moc dlouho nepobyly – čekala nás dlouhá cesta (ať žije D1), nákup v Bauhausu (kde jsme nakonec vůbec ni nekoupily/a) a hlavně konečně trochu úklidu doma.

Podle Péti referencí klukům příprava na velikonoční pondělí dost pomohla – zásoby čokolády mají zřejmě až do příštích Velikonoc.