ZOO DVŮR KRÁLOVÉ A KUKS

Obě od nás totiž dostaly poukázku na ubytování v chaloupce Kocbeře spojenou s výletem do ZOO ve Dvoře Králové a na Kuks. Paní Borovcová si to tehdy vyložila trošku špatně a myslela, že pojede jen sama s Jitkou. Nechali jsme ji při tom, takže naše účast byla do poslední chvíle utajovaná. Holkám jsme před domem zamávali na rozloučenou a jen zmizeli za rohem, vyrazili jsme na cestu. Holky jely trochu jinou trasou – Jitce se nechtělo přes Prahu, tak jsme je poslali přes Jižní spojku. Naštěstí se tu trochu zdrželi a my je mohli předehnat a cestou Jitce podávat hlášení o dopravní situaci (lhala jsem až jsem se na zadku červenala). Na místo jsme dorazili skoro o hodinu dřív než holky (ještěže v Kocbeřích zabloudily), převzali jsme chaloupku, otevřeli šampus a vyčkávali jejich příjezdu. Překvapení bylo veliké – paní Borovcová nevěřila vlastním očím, kde jsme se tam vzali. Překvápko se tedy vyvedlo na výbornou – historkám z cesty jsme se vydatně zasmáli ještě v neděli. Po příjezdu holek jsme si opekli buřtíky na ohni a do nočních hodin kecali a kecali.

Ráno, tedy spíš kolem poledního, jsme se za dost chladného počasí vydali do slíbené ZOO ve Dvoře Králové. Safari bylo v zajížděcím provozu asi tři dny, a tak jsme safari busem vyrazili na prohlídku. Brandušky čumáček nevěděl, na kterou stranu dřív čmuchat – pachů tu byla spousta, ale byla moc hodná, vzorně seděla páníčkovi na klíně. Škoda, že byla taková zima a většina zvířátek byla schována ještě v teple. Příště si musíme vybrat lepší počasí. Pěší prohlídku zoologické jsme zahájili u Brandulčiných oblíbených surikat, ale ty byly chuděry tak zmrzlé, že se o sebe jen zahřívaly a nějaký pejsek je vůbec nevzrušoval. Všechno jí nakonec vynahradili opičky, papoušci, kůzlata v dětském koutku a hlavně lemurové, dvounožky zase nadchla rodinka orangutánů, která se u skla předváděla jak modelky (občas i nestydaté modelky). Škoda, že nebyl funkční pavilon goril – momentálně se rekonstruuje a gorilky jsou odvezené. Branduška měla roupy s každým zvířátkem si hrát, jen u šelem jí  došel humor a největší krizi měla u hyen. Hyeny jak ji zahlídly u skla, přiřítily se a nespouštěly z ní oči – tady Brandy stáhla ocas a mastila pryč. Pořádný respekt měla. Všechno jí to ale vynahradili na závěr již zmiňovaní lemurové. Byla tu i mláďátka a jedno lemurátko bylo z Brandy úplně paf a vyloženě ji provokoval, a tak trochu si přes sklo hráli. Během chvilky jsme měli vydatné obecenstvo a nevím jestli byli víc paf z lemurů nebo z rozdováděné Brandušky. Cestou ze ZOO nám holky ukázaly kocbeřský, zdevastovaný hřbitov původních německých obyvatel, ke kterému při příjezdu zabloudily. Musím přiznat, že jsme se tu nikdo necítil moc dobře. Fakt zvláštní místo. V chaloupce se večer upekli naložení pstroužci, dali jsme si pořádně do nosu a pak už se opět do nočních hodin věnovali jen společenským hrám, zatímco Brandy odpočívala buď u Jitky na klíně nebo zahrabaná v peřinách (čumáček jí i ve spánku šmejdil, možná se jí zdálo o lemurech).

V neděli po probuzení, opět v trochu nekřesťanskou hodinu, jsme jen zabalili, poklidili a vyrazili na Kuks. Musím přiznat, že takovou nádheru jsme už dlouho neviděli. Z místa bývalého Šporkova zámku jsme před sebou měli celý Kuks jak na dlani. Prošli jsme přes úžasné Kaskádové schodiště – místo vody tu v dřívějších dobách během slavností údajně teklo víno. Nevím, jestli by se pak Brandy s takovým nadšením vrhala se napít. na hospitalských terasách jsme se nedokázali odtrhnout od překrásných Braunových soch. Nejvíc nám hlavu zamotaly sochy Blahoslavenství. Mezi sochami Ctností a Neřestí jsme se snažili poznat, která je která – ne u všech se dařilo. Prošli jsme si nejen terasu, ale i nádvoří, zahradu, ale i obecní hřbitov (dalo by se také říct, že dost zdevastovaný). Tady nás zaujal náhrobek Jaroslava Vohradníka (zemř. 2011), zvaného Prďola – nevěřili jsme vlastním očím, že má toto někdo na náhrobku. Až později se vysvětlilo, že to byl místní, legendární výčepní. Na prohlídky interiéru se ani nedostalo – nejen kvůli Brandušce, ale ještě nás čekala prohlídka přírodní, sochařské rezervace  Betlém – opět Matyáš Bernard Braun. Byla to nádhera a je velká škoda, že se zachovalo tak málo soch. No a abyste si nemysleli, že Brandy jsme tahali jen na vodítku – většinu času byla na volno (jen u Hospitalu a v zahradách na vodítku) a našla si tu spoustu psích kámošů.

Z Kuksu jsme už společně frčeli domů. Báječný víkend jsme zakončili v naší domovské/štamgastské hospůdce u dobře vychlazeného pivečka a znovu se probírali víkendovými zážitky. Holkám tímto děkujeme za milou společnost a doufejme, že co nevidět naplánujeme zase nějaký parádní výlet.