DVOUDENNÍ RODINNÁ ŠUMAVA

Nástup do kouzelné, historické chaloupky – Penzion U Churáňů byl až v neděli odpoledne. Dorazili jsme těsně za výpravou z Vysočiny, ačkoliv vyráželi podstatně dřív. Jenže cestou – sem tam v těch serpentýnách to dvojčátka nějak neustála a dovolím si říct, že dorazila poblit…., pardon poblinkané, celé auto a kromě pana řidiče i všichni účastníci. Naštěstí páni domácí byli moc ochotní a vše hned ten den vyprali. Po vybalení a rozdělení pokojíčků (já stále přelétala mezi pokojem páníčka a dvojčátek – nevěděla jsem, kde se usídlit a na koho budu mít větší nervy), jsme vyrazili na průzkum okolí. Vzali jsme i rodičů Jessinku. Penzion byl na úžasném místě – opravdu konec světa, poslední chalupa ve vsi a za ní už žádná silnice, jen naučná stezka, louky a les. Brandy byla ve svém živlu – čumáček rejdil na všechny světové strany. Po večeři a uložení divé zvěře (čti „dvojčátek“) jsme si zahráli místní společenskou hru Česko – pěkně jsme všichni vyhořeli. Pořádně jsme už ten večer zatočili s mými ginovými zásobami, ale co, aspoň se nám dobře spinkalo, což se zrovna nedalo říct o Kubíčkovi – cca ve 2 ráno si nutně potřeboval hrát. V tu chvíli se projevila tetka Herodes – prcka šoupla do postýlky, mamině zakázala utěšování a za chvilku byl klid. Takhle se na ně musí!

Druhý den po snídani jsme vyrazili do Borové Lady a odsud pěšky až ke Svinné Ladě (ta snad není ani na mapě), kde se schovávala nádherná Chalupská slať. Kluky jsme raději vezli v kočárku, protože ti dva raubíři by rozhodně neťapkali po dřevěném chodníčku. Vyřádili se až cestou zpět. U informačního centra bylo krásné hřiště s houpačkami, skokem do dálky a jinými blbůstkami jak pro malé tak velké (i panička se tu vylblba). Brandy s Jessinkou se tu proháněly po okolních loukách. Bohužel nás odsud vyhnal déšť. Zamířili jsme na moji milovanou Modravu (ještě než jsem měla Brandušku, brázdila jsem místní stezky na kole). Začali jsme obídkem v místní hospůdce – Kubík nebyl zrovna moc dobře naladěn a vřeštěl a vřeštěl a vlastně ani sám nevěděl proč. Na tohle já nemám nervy, tak jsem ho za ještě většího křiku vyvedla z hospůdky. Odsud jsme pokračovali podél Roklanského potoka až k Tříjezerní slati. Kdo tu byl, tak ví, že na téhle cestě je pekelný stoupák právě k Tříjezerní slati. Že remcala maminka se nedivím, ale že začal remcat i tatík sportovec, že do takového krpálu nepůjde, nevěřila jsem vlastním očím a uším. Nakonec se oba dali přesvědčit. A myslím, že nelitovali – Tříjezerní slať je nádherná a vůbec mi nevadilo, že jsem tu už potřetí. Zpátky šli kluci kousek po svých – jsou to šikulkové. Kubíček si dokonce vedl Jessinku na vodítku. Z kopce konečně usnuli a my tak mohli zdrhat před dalším deštěm. Po příjezdu jsme vzali ještě Jessinku (vykoupanou!!!) i Brandušku na krátký výlet do okolí penzionu. Došli jsme k lyžařskému stadionu a odsud až k meteorologické stanici. Zpátky opět přes louky a les. Prťavá Jessinka se tu docela ušpinila a já se ji snažila po příchodu propašovat na pokoj do koupelny, aby ji rodiče neviděli. Bohužel se nepovedlo, tak jsem si vyslechla svůj díl a mamina ji štítivě odnášela sama vykoupat. Večeře byla výborná, dokonce i kluci si pomlaskávali, ale ani tak si neodpustili svoje oblíbené opičky. Večer se odehrával opět v duchu společenských her, ale po předešlém fiasku s hrou Česko, jsme si tentokrát dali pohodovější Český film.

Noc s klukama byla o něco klidnější, zato ráno – budíček kolem šesté hodiny ranní (to je něco pro mne). Protože jsem chtěla mamině dopřát ještě trochu spánku, sbalila jsem kluky a na brndilkách (motorčičkách) jsme vyrazili na procházku. Pár metrů jsme šli snad hodinu – ti dva rošťáci každý drandil na jinou stranu, každý se jinde zasekával, takže cesta byla úmorná, až vysilující. Nechápu ségru, že na tohle má nervy. Zpátky jsme skoro nestíhali snídani – asi o 10 min, ale i tech 10 minut přispělo k trochu dusnější atmosféře (mamina už volala, kde proboha jsme a tatík ten s námi vůbec nemluvil). Pomalu jsme se sbalili a opět všichni vyrazili na výlet. Tentokrát do městečka Kašperské hory. Bylo docela vedro, takže se klukům koupila trička s krátkým rukávem, pak nějaké občerstvení a samozřejmě zmrzliny. Branduška a Daníček se hezky spravedlivě podělili o jednoho ledňáčka – chvílemi ho spolu i lízali, každý z jiné strany. Ještěže to mamina neviděla. Prošli jsme náměstí, Branduška smočila čumáček v místní kašně a frčelo se na hrad Kašperk. Ten je opravdu nádherný – chvilku jsme čekali na prohlídku. Brandy si čekání zpestřila hrátkami s místním pejskem a kluci zase objevili, že dveře do pokladny jdou otevírat, a tak měli i oni o zábavu postaráno. Před hradem byli kluci i Brandy nadšení z oveček. Trávu kolem hradu spásají opravdu důkladně, ale zůstávají mezi nimi trsy kopřiv – no, jo i ovečky jsou vybíravé. Během prohlídky zůstal s klukama a pejskama tatík. Z věže jsem měla možnost vidět, co se dole děje – kluci vřeštěli, děda se jim snažil obléct bundičky, do toho sem tam hřmělo, takže Brandy (stresulka a závisláček v jednom) převrhla lavičku a tvářila se jako debílek, snad jen Jessinka byla v klidu a pohodě. Nevím, kdo nás vítal víc, jestli Brandy anebo taťulda, který měl zřejmě všech plné zuby. Rodičovstvo jsme pak doprovodili kousek před Churáňov do vesničky Říhov. Maminka se sem chtěla podívat na bývalou chatu, kam jezdívala jako dítě s rodiči. Neobešlo se to bez slziček a vzpomínek. Pak jsme se jen rozloučili, rozdělili dárečky a frčeli domů do Prahy.

Byly to báječné dva dny, sice trochu náročné, ale ještě bych tam nějaký ten den určitě vydržela. Tak snad příště se povede vyrazit na delší dobu. Podle zpravodajství z Churáňova si zbytek rodinky pořádně užívá. Zavidím. Děkuji za fajn společnost a zase někdy se těšíme na společnou dovolenou (ale tak na rok mám vystaráno).

PÉTI FOTOGALERIE