ZIMNÍ POHÁR 2.

Pohodové závody ve Všeticích jsou sice úžasné, vyhrávají se tu úžasné dortíky a asi právě proto se nám tu zásadně nedaří – opět jsme byly za diskařské královny a odvezly si domů 6!!! diskvalifikací. 😀 No co, však my je jednou pokoříme. V úvodu nutno říct, že toto byla Brandušky agilitní derniéra, tak jsem trochu doufala, že bysme mohly aspoň doběhnout, abych její agilitní kariéru neukončila diskvalifikací, ale hold jsme skončily tak, jak probíhala téměř celá naše kariéra. Nikdy to žádná extra sláva nebyla, když už jsme doběhly, byly jsme na bedně, ale moc doběhnutých běhů jsme v životě neměly. Brandušku navíc agility nikdy nijak extra nebavilo, první běhy veselé, druhé jsme se navázaly a třetí už ji to nebavilo. O trénincích ani nemluvím – to byl pro ni největší teror, takže za poslední rok jsme spolu už ani netrénovaly, já si nikdy neuměla prohlížet trať na dva pejsky atd. atd. Navíc, jak jsem začala běhat s nadšenou Bailinkou, s Brandy to pak byla o to větší pruda, když ji to nebavilo. Trápily jsme se obě. Takhle teď budu mít aspoň víc prostoru soustředit se na malého blázínka a Branduška mi to, myslím, vyčítat rozhodně nebude.

Jumping 1 

Bailinka téměř po půl roce na dráze byla neřízená střela. Odložení nám sice klaplo, tempo jsem s malým torpédkem udržela až ke slalomu, kde jsme si udělaly odmítačku (já si aspoň na chvilku vydechla). Za slalomem jsem se ještě na chviličku chytla, ale postupně jsem ztrácela a ztrácela, takže na 12 jsem nestihla ošéfovat skočku zezadu a disk byl na světě. Pakur jsem už ani nedobíhala – nebyla síla.

S Branduškou jsem startovala z ruky (odložení zapomenuto), ale co to nevadí, ať si ty poslední závody užije. Slalom jsem pokaňhala odmítačkou úplně stejně jako s Bailinkou, no a po slalomu se v Brandince probudilo flyballové nadšení, takže jsme mastily téměř rovinkou do cíle. 😀

Jumping 2 

Bailince se stal osudným opět slalom. Do slalomu jsme běžely moc hezky, dařilo se mi i na dálku pekelné zvířátko kočírovat, jenže první, druhé, třetí odmítnutí slalomu a bobina se začala dostávat do takové vřeštící extáze, že jsem slalom opravila asi až na osmý pokus. Musím přiznat, že při těch opravách mi dost tekly nervy a měla jsem chuť tu malou vřeštící bestijku zadupat do země. I pozorovatelé, co mě znají, se pak smáli, že i na tu dálku bylo vidět, jak jsem byla na to zlatíčko chlupaté nas……á. Po opravě slalomu jsem už dál nezdržovala a mazaly jsme rovnou do cíle.

Branduška vyrazila stále ještě s chutí na parkur – tentokrát se ovšem smísil flyball s norníkem a po 8 jsem opravdu řvala, jak když dítě padá ze skály (modří vědí :-D), ale ona byla přitahována obrovskou magickou silou tunelu, že ani to nepomohlo. Při opravě si tunýlek zopákla ještě podruhé i potřetí… Na víc už jsem neměla nervy a daly jsme si tedy radostnou rovinku do cíle.

Zkrácený jumping 

Bailinku jsem ve zkráceném parkuru nezvládla za kruhem včas poslat okolo (není divu, když jsem měla od slalomu pomalu rozjezd), takže disk.

Branduška neuvěřitelně překvapila – běžela s chutí, poblafávala si a když vběhla do desítkového tunelu, hlavou mi proběhlo „jo, to už dáme“ a fičela jsem co mi nohy stačily k rovnému tunelu, zatímco Branduška zvesela dofičela na dálku. 😀 Nevěřila jsem. Zřejmě došla k názoru, že tunelů si v předešlém běhu užila dost… Fakt škoda, tenhle běh mě hodně moc mrzel, že jsem si babku neohlídala.

Co dodat závěrem – trochu by mě mohlo omluvit to, že se posléze zjistilo, že jsem tyto závody odběhala po přechozeném zápalu plic, navíc jsme téměř půl roku vůbec netrénovaly (nebylo kde a s kým a i kdyby bylo, já byla pořád nemocná), na kondičce ale stejně musím zapracovat tak jako tak. Ať je to jak je to, partička tu byla ale naprosto úžasná a musela jsem si dávat zase velký pozor, abych některý běh někde s někým neprokecala (díky za upozornění Květě, která na mě dohlížela a vždy mě včas odnavigovala na parkur :-D).

Videa ani fotky tentokrát nejsou (příště se polepšíme). Takže úvodní foto je z našeho padnutí doma do postýlky!