ZIMNÍ POHÁR

Jak už úvodní fotka předznamenává a výsledky jen potvrzují, neměly jsme vůbec vyrážet na závody nazvané Zimní pohár, ale víc šancí bychom měly spíš na závodech nazvaných Zimní spánek. Aspoň tak ty naše závody vypadaly. Nepomohlo ani to, že jsme vyrážely až na odpolední část, takže jsme si mohly ráno přispat. Ten den bylo krásné počasí a v hale zima velikánská, takže jsem nakonec využila, že máme auto na sluníčko a holčičky nechávala v autě. Možná to byla chybička, protože jsme se pak na sebe nezvládly dostatečně navázat. Kdo ví, jestli by to jinak fungovalo lépe.

Jumping 1: 

První běh s Bailinkou byl trochu psychedelický – ďábelský teriérek se disknul hned na druhé překážce, kdy si ji hupla z druhé strany, než jsem se já snažila navést. Plynule jsme tedy pokračovaly dál, protože můj cíl byl dostat se aspoň ke slalomu. Do slalůmku se nepovedl náběh napoprvé, ale až napodruhé, jenže jak jsem ve slalomu pořád připo…..á, nestíhala jsem pak kruh a za kruhem skočku okolo, takže milá Baila opět nasadila pekelné tempo, zatímco já klopýtala za ní. Běh jsme vzdaly někde u 8 – absolutně nesehraný pár.

Brandušky běh jsem málem nestihla – musely nás vyvolávat natřikrát (asi jsem zvyklá na delší pauzy mezi běhy, takže jsem se zakecala a najednou slyším vyvolávání jména). Po zkušenosti s Bailinkou jsem si tedy ohlídala druhou skočku a mastily jsme dál. I ve slalomu jsme musely opravovat, ohlídala jsem si za kruhem skočku okolo a diskly jsme se až mezi 13-14 – zatím se mi totiž nedaří procházet si trať na dva pejsky, tedy různé běhy, takže když jsem tam Branďulce vyšvihla pod rukou „toč“, které Baila zvládá docela bravurně, chudák Branduška nevěděla co po ní chci (s ní mi totiž povel „toč“ nikdy nešel). Parkur jsme si doběhly vesele a radostně. Musím říct, že není špatné běhat se dvěma hafánkama – co se s prvním nepodaří, snažím se s druhou mrškou ošéfovat (a aspoň se disknu o kousek dál).

Jumping 2:

Ve druhém jumpingu začínala Brandinka. Měla jsem chuť ji zakousnout – co si myslíte – 3x předčasný start!!! Pamatuju na ta léta, kdy jsem se nechala předčasným startem strhnout a pokračovala dál, to už neplatí a i když Branďuli hodně odpouštím zóničky tak, ale předčasný start neodpouštím (pokud nemá tu svou neběhací náladičku). Pro klid jsme se tedy diskly hned na začátku a myslím, že při třetím vracení na start už na mě bylo trochu vidět, že jsem dooost vytočená. No co, běžela jsem pak aspoň ve větším klidu. Díky disku jsem si mezi 13 a 14 aspoň vyzkoušela jednu frajeřinku z tréninku, na kterou jsem nevěděla jak Brandy zareaguje a zvládla to parádně, nožičky mi akorát nestíhaly po kruhu 18 – vykouzlila jsem tedy nějaký nový prvek (možná i otočku), za kterou by si pan Antonín nejspíš opět otřel opocené čelo (zkušenost z tréninku).

S Bailinkou jsem běh prošvihla úplně. Přiřítila jsem se do haly v domnění, že teprve půjdeme na řadu, ale kdepak – už dávno jsme měly běžet. Zařadily nás tedy na konec. Protože malá se dost často opičí po mamince, obávala jsem se předčasného startu a dostatečně dlouho jsem ho pilovala před startem, takže tentokrát prďolína zase nechtěla vůbec odstartovat, protože se jí nezdálo, že jako už fakt může (komička). Kupodivu jsme propluly hezky i slalomem (v duchu jsem jásala, že nejhorší je za námi) a ejhle, disk přišel po 10 – malá rakeťačka z tunelu vypálila rovnou na skočku vpravo místo dálky. Docela mě to překvapilo, protože mi ta skočka nepřišla moc ohrožující, ale když jsem koukla zpětně, tak to byla pastička jak víno… Opět jsem se pokusila o frajeřinku 13 a 14, sice jsme to ustály a s Brandy to prošlo elegantněji než s Bailou. Další krizové místo opět na 18 – nové paničky kouzlo, co se moc nezdařilo.

Finálový jumping:

Jednalo se o zkrácený parkur o 12 překážkách – jednoduchoučký, jenže jednoduchoučký v mém případě neznamená, že zaběhnutelný. Nepoučena předešlým během jsem si Bailinku nechala opět ustřelit do rovný skočky místo do slalomu na druhé straně. Povedlo se až na druhý pokus a zbytek jsme dokončily hrozně rychle a s dobrým pocitem.

S Brandy jsem si tentokrát pořádně pospíšila, abych zase neprošvihla běh. Musím přiznat, že jak píšu report po skoro dvou měsících, úplně mi vypadlo, kde jsme se diskly, ale diskly… Tak pardon.

 

Protože na závodech byla spousta fajn lidí na pokec, počkaly jsme si až do konce i na vyhlášení, kdy jsem zamáčkla nejen slzu, ale i slinu – žádný z těch parádních dortů nám neříkal pane. Doufám, že příště budeme mít víc štěstí. Jako s šesti diskvalifikacema se neodjíždí lehko, ale bylo jasné, že to jednou přijde. Jsem zvědavá, jestli se mi někdy podaří opačné – odjíždět u obou princezniček s prvním místem. Jo a příště bude určitě i lepší foto a videodokumentace – tentokrát nebyl dostatek kameramanů, jak jsme šly krátce po sobě.