SIRIUS CUP 2012

Na poslední chvíli jsem se nechala ukecat Markétou (ale moc práce jí to nedalo), abych s ní vyrazila do Opatovic na Sirius Cup místo Jany, jejíž Nettynka měla minulý týden mrtvičku. Doufáme, že Nettynka bude brzy v pořádku a s kníračkou Mienkou – novým rodinným členem – bude ještě spoustu let skotačit. Malé Mience také přejeme pevné zdraví a spoustu spokojenosti u Jany, Pepy a Nettynky.

Ráno se nám s Branduškou ani trochu nechtělo vstávat – tradičně jsem totiž musela vidět slavnostní zahájení Olympiády až po zapálení olympijské ohně. Na spánek nám tedy zbývaly necelé čtyři hodinky. Naštěstí jsme to ale zvládly, zvládly jsme i cestu do Opatovic, která byla místními agiliťáky perfektně značená.

Jako první nás čekal jumping. I po těch letech agilitění jsem se nechala strhnout, když Brandy předčasně odstartovala. Už v tu chvíli bylo všechno ztracené – samozřejmě jsem pak nestíhala Branďáska navést na skočku 4. Na zbytku parkuru bychom měly odmítačku na slalomu, jinak snad čistě. Nebyla jsem ale moc spokojená s tímto během a konec jsem dost vypustila. Ve zkoušce mi Brandy vyrazila dech – nemá moc ráda slalom, a proto jsem zírala, když to z tunelu napálila perfektně do slalomu. Když jsem nad tím pak tak přemýšlela, uvědomila jsem si, že nemá ráda ani houpačku a zřejmě jí slalom přišel jako menší zlo. O kus dál bychom se stejne diskvalifikovaly (a hned dvakrát – jedna skočka zpět a špatná díra tunelu). Branďolita byla ale hrozně radostná, tak jsem ji to nechtěla kazit a opravily jsme si až ne úplně dokonalou zóničku na áčku. Doufala jsem, že si náladu spravíme moc hezkým agility během, ale opět se vloudila chybička. Podle videa nemůžu přijít na to, co jsem udělala špatně – zda se mi, že teriérská dušička se rozhodla pro tunel a bez mrknutí oka šla místo na skočku do tunelu. Co se dalo dělat – aspoň jsme si opět opravily zóničku na áčku a raději mazaly z parkuru pryč (dle přání pana rozhodčího). Pak už jsme jen pokecaly s holkama, počkaly na vyhlášení vítězů, abychom mohly vyfotit Markétu s Flipíkem na stupních vítězů a protože bylo šílené vedro (ve stínu 36), chtěly jsme se jet vykoupat. Markéta přespávala u kolegyně z práce v nedalekých Živanovicích. Vydaly jsme se tedy tím směrem, že ji tam nabereme a vyrazíme k některé z mnoha místních pískoven. Jenže, když jsme dorazily, začínalo pěkně bouřit, takže jsme nakonec byly vděčné za rybník téměř na návsi, kde jsme vyplavčily pejsky, vyfotily kachýnky, Flipík se stihl na návštěvu pořádně ozdobit a mazaly jsme.

I tak nás cestou chytla šílená bouřka a lijavec – nebylo na krok vidět, kolem nás lítaly nejen větve, ale pomalu i stromy a autíčko se šinulo potokem. Byla jsem šťastná, když jsem konečně najela na dálnici. Cestou jsme se s Brandy ještě zastavily v Sadské na návštěvě (chuděrám holkám jsme sem přivezly bouřku, ale naštěstí ne tak strašnou). Původně bylo zamýšleno, že jen na skok, jenže…. – zrovna hrála Kvitová, tak jsme dokoukaly zápas, no a pak se klábosilo a klábosilo až do nočních hodin a domů jsme dorazily až kolem jedenácté večer. To už chudák páníček šílel, protože ve zprávách viděl pohromy, které napáchala bouřka na Hradecku a okolí (přesně v místech, kde jsme se pohybovaly) – dokonce byla i podemletá dálnice (ještěže jsem takový pilot, který cestou zabloudil a najel na dálnici až o pár kilometrů dál).

Původně jsem si nepředstavovala, že takhle zakončíme letošní agility sezonu (pokud se tedy podaří nakrýt a zabřeznout), ale co, příští rok všem vytřeme zrak. HAHAHAHAHA!