RYCHLONÁVŠTĚVA DVOJČÁTEK A SETKÁNÍ S BUGATTI NA ZKOUŠKÁCH V TĚŠÁNKÁCH

Už dlouho jsem vymýšlela, jak a kde se potkat s naší milou Buginkou, vyzvídala jsem, vyzvídala, kdy kam jedou na závody. V Čechách to byl buď Fešák lázeňský anebo Dvojzkoušky v Těšánkách. Oboje sice trochu z ruky, ale říkala jsem si:
Za prvé: vymlouvat se Buginkovcům, že je to moc daleko, když to mají ještě dál, mi přišlo hloupé.
Za druhé: cestu bych si mohla zkrátit přes Vysočinu – Péťa, kluci i Buginkovci byli z tohoto nápadu nadšení, takže  slovo dalo slovo a v sobotu ráno jsem se vypravila na cesty.

SOBOTA

Výše píšu sice ráno, ale zas to bylo akorát tak k obědu. Shodou okolností přijeli na oběd i rodičové, takže po báječném obídku se chvilku posedělo, já si s klukama zatím vyhrála – opět společenské hry, karty a nová výborná hra Duch. Ducha kluci znali hru z družiny a musím říct, že mě pořádně drtili – skoro jak v pexesu 😀 Tatík se výborně bavil, když viděl, jak jsem si chvilkama ani neškrtla. Když naši odjeli domů, vypravily jsme se na výlet. Ač se klukům lenošským ze začátku na výlet moc nechtělo, za chvilku byli šťastní jak blechy. Na střídačku házeli Bailince míček – musela jsem udílet malé instrukce, jak házet a odebírat míček za chůze, abychom pořád nestáli na místě (kluci totiž vždycky hodí, pak čučí jak letí a jak s ním Bailinka běží zpátky, pak je samozřejmě problém jí míček odebrat :-D). Nakonec to ale perfektně zvládli a museli se jen bránit útokům Bailince, která jim vyskakovala až nad hlavu, když jim dlouho trvalo rozmyslet se, kam míček hodit…. Branduška ta si po poli dělala svoje oblíbené srnčí skoky a chytala myška – stejně jí to nevěřím, že je opravdu chce chytit, nikdy žádnou nechytla, jen ji baví to poskakování a funění do myších děr. 😀 No a Buffy ta byla asi nejnadšenější. Při svojí tloušťce se rychle zadýchá, takže po počátečním radostném vystřelení už taky odfukuje do myších děr a vyhrabává gigantické krátery. Prostě výborná partička na výletě. 😀 Jak jsme se blížili k lesu, začala jsem být ostražitější, což se mi vyplatilo. Brandy se snažila Bailinku nalákat na lov, ale zafungovala externí mozeček. Pro jistotu jsem v nejkrizovější části lesa holčičky připoutala. V rybníce se vykoupala jen Buffule a málem kluci. Péťa vymyslela parádní okruh k rybníku Paleťák a pak zpět kolem kochánovského rybníčku – zavzpomínala jsem si, jak jsem sem jezdila na kole se koupat, místo už bych vůbec nepoznala – a zpět do Lípy. Většina cesty vedla lesem – občas jsem holčičky vypouštěla, ale oči i slechy jsem měla napnuté. Nakonec se podařilo zdrhnout jen Buffy, tedy zdrhnout, ona ani tolik nepelášila, jenž absolutně nereagovala na volání ani pískání. Měla jsem pořádný strach, bylo to zrovna v místech, kde evidentně dnem i nocí řádí pořádné stádo divočáků. Všechno ale dobře dopadlo. Do Lípy jsme dorazili skoro za tmy, připravili rychlou véču, chvilku pokecali a pak začalo osazenstvo postupně odpadat. Já si ještě před spaním nastudovala cestu do Těšánek – měla jsem ohromnou radost, že jsem si ušetřila skoro hodinu jízdy.

 
NEDĚLE

Po ranní snídani bylo po radosti z ušetřené hodinky jízdy, protože navigace najednou začaly ukazovat praktický stejný čas jako z Prahy. Vůbec jsem nechápala, rychle jsem se tedy rozloučila a vyrazila na Moravu. V rádiu jsem pak slyšela hlášení, že zrovna i Jihlavy se bourá most a objížďky mě tak stály tu ušetřenou hodinu. 😀 Ale nevadí, aspoň jsem si užila kluky. Po sjezdu z dálnice jsem si připadala jako pan doktor ve filmu Vesničko má středisková. Musela jsem si dávat pozor, abych se moc nekochala. Dorazila jsem chvilku před Buginkovci – už při příjezdu jsem viděla dvě flekaté divošky, jak to rozjíždějí na louce. Kromě Bugattky, Dafky a jejich páníčků tu byla i Zuzka s Dobby a paní trenérka Zuzka. Všechny jsem po roce moc ráda viděla. Buginka nejdřív vypadala, že nás běží rychle přivítat, ale okamžitě hodila otočku a dál se honily s Dafkou. Vypuštění mých holčiček jsem dávkovala postupně. Po chvilce očmuchání se s ostatními jsem první vypustila Brandušku – ta je kámoš s každým a málokterého pejska/pejskovou sejří (ne nadarmo jí Sysa říká psí terapeutka). S Bailinčiným vypuštěním jsem váhala i kvůli tomu, aby náhodou nezdrhla. V naprostém šoku po našem příjezdu byl zřejmě šeltiáček Dobbinko – dlouho neviděl tolik postřelených teriérů pohromadě. Nejklidnější byla asi čmuchající a hrabošící Dafinka, Brandy s Bugattkou se pořádně proháněla a na mém konci vodítka bylo zmítající se cosi, co si také chtělo hrát. Nakonec jsem ale vyměkla a vypustila i Bailinku. Chvilku se snažila uzmout matku pro sebe, ale ta měla po chvilce běhání taky dost, takže se vrhla na somrování a sestřičky si začaly hrát spolu. Upřímně přiznávám, že jsem pro jistotu byla připravena zasáhnout, ale nebylo to vůbec potřeba. Holčičky byly zlaté, jen jsme si dávali pozor, aby nikdo neházel klacek (to už by asi takový klídek nebyl). S tím somrováním nakonec Branduška nakazila úplně všechny (všechny ne, jen teriérky – Dobbinko se od těch šílenců držel raději dál :-D). Co říct o Bugattce – je nádherná, je Mková (asi mi chybí trochu běhání v Mkách, cítila jsem se tam lépe) a úplně stejně střelená jako Bailinka, prostě zlatíčko. Z profilu je navíc celá Branduška – prostě z každé mé holčičky má něco, tahle ztřeštěnka. <3

Přiznávám, že jak se blížila prohlídka, nervozita postupně narůstala a narůstala (myslím, že i Syse pomalu docházel humor…). Ještě před běhy mi volala morální podpora z Prahy – Markéta. Nevím, co ji to napadlo, ale řekla mi, ať na Morave ukážeme, jak se běhá v Praze a že máme jeden disk povolený (vzhledem k tomu, že se jedná o parkur Tomáš Glabazni), ale podruhé prý budeme čisté a na bedně. 😀 Docela mě pobavila, to jsem ovšem ještě netušila, co přijde….

SA2: disk
Bailinka samozřejmě na startu k neutišení, po pár opravách lehnutí jsme konečně odstartovaly. Bailinka to nejdřív málem napálila na kladinu a když měla jít do tunelu, všimla si, že jí panička někam zdrhá, takže vyběhla z tunelu. Po krátkém tunelu jsem se bála skočky skočky od kladiny, takže jsem to jistila kladinou na levou ruku (při prohlídce mě trochu děsilo, že jsem si to tak prohlížela prakticky jako jediná, ale však se tam pak taky hromada pejsků vydiskala…). Za kladinou jsem měla co dělat, abych se stihla otočit – zvolila jsem jistější čelíčko s tím, že mi bobek nikam neufrnkne. Všechno nám vycházelo parádně, včetně náběhu do slalomu, tentokrát hafuše z tunýlku nevyběhla, ale pro změnu se mi prošmekla a hupla skočku, když jsem chtěla jít přes překážku. Pak si zopákla co na začátku – vyběhnutí z tunelu, na chvilku proběhlo zase uklidňování vřeštící bestie, no a zbytek už jsme nějak dokončily, aspoň s ohlídanou kladinkou. 

SA2: 1. místo
Na startu opět držkování na paničku, poskakování, musela jsem opět umravňovat (ale když to srovnám se sestřičkou – z takových startů by mě úplně šlehlo – panička musí vybíhat zhruba ve chvíli, kdy pokládá ten náš poklad na zem 😀 😀 :-D). Začaly jsme trochu připos…..ě, bála jsem se vyběhnutí z tunelu. Za áčkem už jsme se rozsvištěly o něco víc, i tentokrát jsme zmákly parádně náběh do slalomu a celý slalom, jenže jak jsem se v něm bála, abych nezačala brzy uhýbat k tunelu, mlaďoška málem proklouzla na kladinu – bylo to fakt o centimetry (možná milimetry), aby si na kladinu nešlápla. Po „zasunutí“ do tunelu už zase vše klapalo jak na drátkách a já najednou zjistila, že míříme do cíle a dokonce s čistým během. Vůbec jsem nechápala, jak jsme se mohly probojovat čistě až do konce – parkur mi vůbec nešel do hlavy – nad některými místy visela spousta otazníků „co já tam budu dělat“. O to větší překvapení bylo to naše 1. místo. 😀

Musím říct, že na Bugattku se Sysou je krásný pohled – obě holky jsou moc šikovné, rychlé a jen se pořádně sehrají, tak nebudou mít na Slovensku konkurenci (maximálně našeho Bonďáska). Když se nám se Sysou konečně ulevilo, že je to za námi, zůstaly jsme ještě jako podpora pro zbytek naší československé výpravy pro trojkaře Zuzku a Tomáše. I ti se bohužel ve všech bězích diskvalifikovali. :o( Velká škoda, ale ani se jim nedivím, parkury byly hrozně těžké. Příště ale všem určitě ukážou, jak se běhá na Slovensku pod vedením báječné trenérky. Zuzku jim pořádně závidím – o každém má perfektní přehled, zná jeho silné i slabé stránky, dokáže i psychicky podpořit, proto se svými svěřenci jezdí na závody. O tom by se nám mohlo jen zdát (můj pan trenér doteď neví, jestli mám psa nebo fenku :-D).

Všem chci taky hrozně moc poděkovat za úžasné dárečky – dostaly jsme jich hromadu, až jsem se opět zastyděla za těch pár našich drobností (pro Zuzku dokonce vůbec nic, tak jsem se rozdělila aspoň o výhru).  Po odběhnutých trojkách se „Bugi výprava“ nalodila a vyrazila domů (pekelnou štreku měli před sebou). My se s holčičkami ještě skočily projít – areál v Těšánkách je nádherný, škoda, že nebylo víc času, určitě by se tu dal podniknout i nádherný výlet. Po kraťoučké procházce jsme i my vyrazily na cestu – domů jsme dorazily sice pozdě za tmy, unavené ale spokojené, plné dojmů. Díky moc za parádní setkání a za zapůjčené fotky od Tomáše (celé jeho album najdete zde), za obrázky parkurů díky panu rozhodčímu. No a poslední dík patří naší sudičce Markétě, která nám věřila – v úvodu jste četli její rozkaz – jak řekla, tak jsme udělaly. Budu ji muset častěji požádat o nalajnování běhů. 😀 😀 😀 

Jo a slibuju, že Fešáka lázeňskýho ještě zvážím… (a stále zvažuji)