O POHÁR LOVECKÉ CHATY – SETKÁNÍ S BUGATTKOU A BONDEM

Na Moravu jsem s holčičkami vyrazila už v pátek, protože jsem kůže líná a raději dorazím na místo pozdě večer/noci, než abych podobně jako nadšenci Bugatkovci vstávala ve 3 ráno a vypravila se na cestu. Ubytování v Hněvotíně jsem zvolila hlavně proto, že druhý den sem dorazili i Bugattkovci. Musím říct, že z ubytovny a hlavně pokojíčku zrak přecházel – ani jsem si ten zázrak nezvládla vyfotit. V pátek bylo v místní hospůdce plno a pořádně rušno – opité Ukrajince a jiné podivné týpky jsem potkávala po chodbách a nikdy v životě jsem se na pokoji tak rychle nezamkla a nebála se jít v noci i na toaletu. No co, šlo ale jen o přespání. Brzy ráno jsem vyrazila do Horky – první mi padla do oka Zuzula s Bonďáskem. Musím říct, že jsem od pana Bonda čekala zuřivější vítání, ale co, je to chlap, takže fenečky čtyřnohé (hlavně borderky) byly daleko zajímavější. Bond, James, Agent, 007 nebo taky DžejDžej je nádherný pejsek – krásně osvalený, pefektně narostl a bohužel mu taky narostl i předkus. Ale nebýt těch zoubků, tak by Zuzka neměla šanci a tohodle krasavce bych asi požadovala vystavit (a to furt vykřikuju, že páníčky do výstav nehoním). Během chvilky jsme se potkali i s Bugattkovci – to bylo jiné vítání. Buginka tu měla obrovskou výpravu. Je to nádherná slečinka – z profilu barevného celá mamina, jen má možná ještě o něco užší a delší čumáček, z druhého profilu je to celý bráška Benjaminek. Postavou je to něžná dáma, která si drží figuru (taková žížalka se z ní prý stala po prvním hárání). Povahově – stejný pošuk jako sestřička. Prostě obě děťátka byla k sežrání.

 
Když jsme se dostatečně zabydlely u parkuru, seznámily se se všemi přítomnými členy LAKu (Liptovský agility klub, kde trénuje naše Bugattka) a rozdaly i přijaly dárečky, které se Branduška hned snažila vyžebrat, vrhly jsme se s Brandy na parkur. Vrhly doslova a do písmene – Branduška 2x za sebou předčasný start, když jsem ji vedla na start potřetí, byla jsem už dost nakrknutá a říkala si „ještě jednou a odcházíme z parkuru úplně“ – Brandy zřejmě vycítila, co chystám, tak do třetice zůstala na místě. Diskly bysme se stejně… Musím říct, že jsem byla pořádně zaskočená z místního povrchu – neuvěřitelně se to tu bořilo, samozřejmě ve chvílích, kdy jsem se chystala nejvíc zabrat, až jsem se musela smát, jaké jsem nemehlo. Tomáš s Daphkou na tom byl obdobně (jen bez těch předčasných startů).

 
Náladu jsme si všichni spravili až venku při focení holčiček na balíkách slámy. Samozřejmě se nejlépe předvedla Daphka s Bugattkou,  zato ta moje dvě zlatíčka se nahoře nedala chviličku udržet. Když přišel pan Bond, nevěřil vlastním očím, co to tam ta rodinka provádí a navíc bez něho!!! Pak se zase společně řádilo  – řádění se nemohl nevšimnout i nevěřící LAKovec setr Maronek (neuvěřitelný mazlíček – ten si mě hned získal), po chvilce se k flekatému komandu i přidal, zatímco pan Bond zběhl za milovanou borderkou (ne nadarmo panička říká, že je převlečená borderka).

 
Když se nám psiska zdála dost unavená, přišel další pokus o společné foto – tentokrát všichni hezky na slámě – nejdřív jen pejskové a nakonec i společné foto s paničkami. Rozmilý pan Bond, Bugattka, Daphka jsou úžasní modelové, sem tam i Bailinka – pokud zrovna nečučela, co kde lítá a nelítá. Brandy přidala svůj obvyklý tydýtkovský výraz (přitom to je taková fešanda…) a stejně jako panička se zásadně nedívá do foťáku (no jo, pak se divím, po kom to má). Ostatním dámám to ale slušelo převelice. Pejskům se na balíkách slámy tak zalíbilo, že pak jako paka pořád skákali nahoru a dolů – není nad pořádný kondiční trénink.

 
Po společném focení jsme se šly opět na chvilku ztrapnit na parkur na zkoušku A2. Tentokrát všechno vypadalo naprosto perfektně – žádný předčasný start, nádherné zóničky Brandušky, panička smířená s povrchem metelila, co to šlo a metelila tak rychle, že jsem Branďuli strhla před zdí, kterou už už skoro skákala, na skočku, takže jsme se opět diskly. Zuzka Bonďásková mi pak dala pořádně za uši, že prý taková školácká chyba, jako kdybych to nevěděla. Disk mě mrzel, protože jsme mohly mít další zkoušku úspěšně splněnou a nebýt toho disku, měly bysme čistý parkur a tutové místo na bedně, protože doběhl jen jediný pejsek. No nic, to je naše klasika. Tak jsem se aspoň kochala, jak Bugattka s paničkou Sysou trénuje „hry s klecí“. Venku se mezitím pořádně rozpršelo, takže na žádné radovánky a focení to už nebylo. Se Zuzkou a s Bugattkovci jsme si aspoň příjemně popovídali, podrbali (slovně i ručně) naše pejsky a vyčkávaly na běh poslední – agility. Z běhu dobrý pocit, ale Branďátko si skočilo zónu na kladině, takže zpět na začátek kladiny, tedy disk. Protože jsem už byla disklá a Branduška se zdála až moc divoká, z parkuru jsme raději poraženecky odkráčely. Tomáš s Daphkou bohužel také nedopadl moc valně, takže čest rodiny zachraňovala Zuzka s Gerdičkou (nejlepší Bonďáskovou slečinkou). Na stupních vítězů jsem je viděla 2x – 1. místo, 2. místo a jednou skončila bramborová (teda aspoň myslím). Moc gratuluju – pan Bond je ve skvělých trenérských rukách, ale to už vím dávno.

 
Než jsme se rozloučily se Zuzulou a Bonďáskem, zařídila nám Zuzka měření panem rozhodčím – Tomíkem. Bailinka se postavila do předpisového postoje, ale ve chvíli, kdy se k ní míra přiblížila, začala panikařit a postoj houpacího koně byl na světě a tedy i ne úplně objektivní měření – naměřeno jí bylo 36 cm, což jsme všichni uznali, že je asi blbost. Druhé měření proběhlo trochu líp, ale stejně jí bylo naměřeno 35 cm. Tedy podle Tomáše to bylo 34,9 cm a oficiálně by ještě přeměřoval… No tak uvidíme, jak jednou Bailinka dopadne – sice jsem si vždycky přála k Brandušce M, ale ne hraničního pejska, tak snad se do oficiálního měření naučíme pořádný postoj, protože 35 cm ten můj skřítek rozhodně nemá. Bugattka stála jako profík – evidentně už trénuje na agilitní kariéru a bylo jí naměřeno krásných maminkovských 37 cm! Pan Bond sice měřený nebyl, ale údajně má 38 cm – na agility do M ideál.

 
Když jsme se se Zuzkou konečně rozloučily, přisocla jsem se k milým LAKovcům na báječnou baštu do Lovecké chaty. Z LAKovců uspěla jen Viktorie se sheltinkou v agility (?!), takže LAKovci dostali trochu za uši od paní šéftrenérové Zuzky (tak trochu jsem měla pocit, jako bych poslouchala Tondu u těch výtek, ale mě si naštěstí do „prádla“ nevzala, bych si asi taky vyslechla…). Pak už jsme společně pokračovali do naší neuvěřitelné ubytovny. LAKovci si asi museli myslet, že jsem trochu přeháněla – po UKčkách ani vidu ani slechu, téměř a i v hospůdce byl relativně klid (tedy až na jeden zážitek holek z 3. patra – prý „š…..a“ probíhala na sousedním pokoji – aspoň někdo měl nějaké vzrušení, hihihi). Večer jsme se s dobrým pitím a nějakým zobáním sešli u Bugattkovců na pokoji, kde se povídalo, ale ne moc dlouho, protože je čekal ještě jeden závodní den a taky byli všichni utahaní z dlouhatánské cesty. Holčičky zatím odpočívaly na pokojíčku. Ráno jsme se potkaly při venčení s Bugi a Dafkou – Branduška řádila jak zamlada, dcerkama se nenechala nijak zastrašit, jen Dafka chvilkami vypadala, že z tohodle setkání extra velkou radost nemá, tak se k těm trikolorkám radši ani moc nehlásila. Když jsme se pobalily, šla jsem se s holčičkama rozloučit s našimi milými Slováčky na pokoj – další divočina, další řádění a pořádná rozlučka sestřiček navzájem a s mamulkou. Nespěchat na další cesty za Aiminkou, určitě tam holky řádí dodnes.

 
Byl to parádní víkend, při kterém vůbec nešlo o agilitní úspěchy (podle toho to taky vypadalo), ale hlavně o setkání s bráškou, sestřičkou, jejich páníčky a kamarády. Všem děkuju za úžasnou a milou společnost! No a na jaře se těším na rodinný srazík!!!