KÁCOVSKÝ TUPLÁK

 

Na jumping jsem se hodně cítila – přišel mi krásný, pohodový a pro nás jak dělaný. Jak jsem se pletla. Tentokrát jsme sice zmákly start bez disku (jen s malým umravňováním). Už při prohlídce jsem se trochu bála po tunelu pastičky – dalšího tunelu – a přemýšlela, jestli tam neudělat čelo. No, asi tam mělo být čelo, protože Bailinka mi za zádama bez mrknutí oka zahučela do druhého, toho nastraženého tunelu. Další spojení bylo navázáno na cca dvě překážky. Sice to na videu není vidět, ale Bailinka skáče skoro všechno v opačném směru, než měla. 😀 Aspoň, že slalom jsme trefily…. Cestou do tunelu se nám postavila skočka. Poté přišel sešup z kopečka – vidíte, jak jsem najednou přidala? Díky tomu jsem stihla i to, co jsem vůbec nechtěla – záda (kdy se podivuju „ježiši, co to dělám“) totiž měla přijít až o kousek dál. 😀 Pak už jsem to vzdala, protože jsme byly někde úúúúplně jinde, než jsem zamýšlela. 😀

 

Krátce po jumpingu se konečně objevila Marta s Rosie – naposledy jsem ji viděla ještě jako štěňátko. Ona je štěňátko vlastně pořád, ale kapánek nám vyrostla. 😀 Branduška ji nijak neřešila, Bailinka byla ostražitá, Nesík byl v šoku, nejnadšenější byl Flipina – taková velká fešanda se jen tak nevidí. 😀 Na Lkové běhy jsme chtěly jít vyvenčit, ale nikam daleko jsme se moc nedostaly. Bailinka se chystala opět dávit maminku, jenže Rosince se zalíbila právě Bailinka, tak měla Baila po srandě a chvilkama se pěkně vztekala, když jí Rosie chtěla tahat za krček a oboječek (hlavně, že když to dělá ona někomu, tak to je v pořádku…). Myslím, že se holčičky pěkně prolítaly. Rosie pak měla jazyk až na vestě, ale v Quechue byla moc hodná, rychle se tu zabydlela, jen se dožadovala přistavení aspoň celé studny (a zrovna jak na potvoru byl na cvičáku problém s vodou, takže brzy došla – díky Květě za zásobu). 

 

Hnedle, jak jsem se přihlásila na závod, vrhla se na mě Květa, jestli ji s Emilkou bereme do dvojice. Marně jsem jí vymlouvala, ať neriskuje, že s námi to je hop nebo trop, nedala si říct… Tak jsme spojily dvě teriéří makovičky, kdy jedna je mega rychlá, ale většinou disklá; druhá je sice pomalá, ale spolehlivá. Myslím, že této sestavě jméno Teriéří chaos velmi slušel. 😀 Ještě před prohlídkou jsme se shodly, že pravděpodobně já s Bailinkou půjdu část agilitní, protože Bailinka neskáče zóny, Emilka je vyhlášený zónovkářský skokan, takže na ni čekala jumpingová část. Žádná štafeta se naštěstí předávat nemusela (nevím nevím, jak bych Bailince vysvětlila, že se štafefa musí předat :-D) a navíc v tomto běhu není možné se disknout (za opravený disk máte 50 trestných – víc takových závodů :-D). Já s Bailinkou začínala, start jsme ustály bez obtíží (uff, první nebezpečí zažehnáno). Nejvíc jsem se asi bála tunelu vedle áčka, když jsme tenhle úsek zmákly, nakopla jsem vrtuli a doufala, že teď už nás nic nezastaví. Maličko nás zbrzdil slalom – tam jsem totiž opět uvažovala, jestli jít na pravou nebo levou ruku, nedokážu říct, která varianta byla lepší, vysloužily jsme si jedno odmítnutí a pak hurá do cíle. Květa s Emilem mastila božsky – ony to ani jinak neumí. Bez jediného zaváhání doběhly do cíle (já si docela oddychla, že jsem nemusela běžet jumpingovou část, když jsem viděla ty tunýlky do kopečka). Domnívala jsem se, že na bedně nebudeme kvůli naší odmítačce, jaké pak bylo překvápko, když jsem viděla 3. místo. 😀 Květě ještě jednou moc děkuji za důvěru v nás vloženou, jsem moc ráda, že jsme nezklamaly. 😉

 

Když se dobíhalo, šla jsem zvolna balit. Opravdu jen zvolna, protože zrovna, když jsem se prala s Quechuou, jak jsem se ji snažila nacpat do auta, slyším, že se vyhlašuje 3. místo závodu dvojic. Mrsk ho s Quechuou do auta a letěla jsem na vyhlášení. Bailinka ovšem můj úprk pojala jako nějakou velkou srandu a začala metat kolečka po celém širokém dalekém okolí. 😀 Málem jsme to vyhlášení nestihly, ještěže na nás počkaly. Na bedně to byl báječný pocit – na bedně se totiž sešla Tondova partička (Jitka, Ingrid 1. místo, Dana a Dana 2. místo a pak my). Ostatní jsou už zvyklé, ale já s naší tréninkovou skupinkou stála snad prvně na bedně společně (většinou je jen fotím). 

 

Po závodech jsme s Martou nechaly znovu vyběhat holčičky (Bailinka zase trochu držkovala). Marta se pak vydala pěšky zpět na chaloupku. Já se, jako obvykle, opět zakecala a než jsme s Květou odrazily ze cvičáku, už volaly holky, že stojí na D1 a vypadá to na hodně dlouho. Co dělat, s Květou jsme se rozhodly jít vyplavčit hafuše do Sázavy. Nemohly jsme si vybrat lépe – přístup do vody přes bažinu. 😀 😀 😀 Moje holčičky se rychle zchladily a pak začaly courat po břehu a hledat myšky. Jetelka s Pipinou stály jak dvě pipiny proti sobě a vřeštěly si do ksichtu 😀 Šílený tyhle dvě baby, hubu prostě nezavřou. 😀 Ingrid s Markétou nám pak daly pokyn, že už snad jedou, vydaly jsme se taky na cestu. Ještě štěstí, že jsem cestou zbloudila, protože po chvilce volala Květa, že také stojí na D1. Vzala jsem to do Prahy oklikou přes Vlašim, kde jsem si nakoupila a kolem sedmé večer jsem přistála v Modřanech u Lucky na grilovačce. 

 

U Lucky nebyla tradiční banda z babince – na můj vkus tu bylo ještě moc dětí (ty neubývaly, naopak přibývaly). Na Pickovic holky jsem čučela jak blázen – hotové ženské, trochu puberťačky, všechny ty děti nějak rostou. Doufala jsem, že moje holčičky budou na zahrádce spokojené, jenže to by tu nesměl být obšourník Fido. Fido je Pickovic zlatý retrívr, který se obě snažil vojet. Když se nezdařilo, zkusil to na mě, to taky neprošlo, tak si začal hrnout moji tašku pod sebe – zase zatrhnuto, ale nakonec se dočkal a vojel holkám aspoň deku. Holčičky ty se snažily držet pořád jen na klíně, jak slezly, hned byl u nich a šteloval si je pod sebe. Být to můj pes, už by dávno přišel o kulky. Jenže tohle není parta pejskařská a páníček je zřejmě na psí kulky velký cíťa… :o( Náladu beruškám nakonec trochu zlepšil Romči čivaváček Chiko – snad první pohodová čivava, kterou jsem kdy viděla. Hrozný pohodář a mazel. Brandy i já jsme se okamžitě zamilovaly (pod dohledem Bailinky, která o sobě dávala samozřejmě vědět, abychom na ni náhodou nezapomněly s mazlením :-D). Konečně domů jsme dorazily až kolem půlnoci – až ve výtahu jsem si všimla, že je ze mě zase trochu rudokožec. Doma jsme padly okamžitě po příjezdu a druhý den se válely, co to šlo. 

 

Byl to fajn, ale náročný, den ve skvělé společnosti – na závodech i u grilovačky. Díky moc všem za fajn společnost i pokec, Martě za návštěvu, pořadatelům a Alici za krásné závody i parkury, Květě nejen za důvěru, ale i občerstvení u vody (hned bych tuhle kuchařinku brala domů), Vaškovi moc díky za fotku z „bedny“ a Markétě díky za videa. A zase někdy naviděnou v Kácově.