DÍVČÍ HRADY A SKOKOVKA S ARCHIEM

DÍVČÍ HRADY

Na Dívčí hrady nás v sobotu vylákalo krásné slunečné počasí a báječná Rebelíků. Protože s námi byla i Monča s Mollynkou a malou Chloe v kočárku drželi jsme se raději na cestičkách, žádný adrenalin tedy, ale to vůbec nevadilo, protože hladinu adrenalinu mi celkem často zvedala Bailinka. Bailinka je absolutně samostatná jednotka, která ve smečce pejsků v žádném případě nepotřebuje paničku. Hlavní je udržet se na čele smečky a na přivolání reagovat jen v krizových situacích, tedy když projíždějí cyklisté (a že jich tam bylo požehnaně). Branduška to je jiná – občas si zařádila s pejsky, ale většinu procházky se drží vzorně u paničky a nepouští oči z pytlíku s dobrůtkami. Cestou mě trochu vyděsila Kája, když si všimla, že z nedalekého roští vystřelil zajíc – hned poslala kluky (borderky), aby zajdu popásli, ale ti si ho naštěstí vůbec nevšimli, což byla moje jediná klika – kdyby si kluci všimli a začali pást, všimly by si i moje holčičky a ty by rozhodně nepásly!

 
Zhruba v půlce cesty jsme si udělali malou zacházku do občerstvení na prokopském hřišťátku. Zavzpomínala jsem tu na mladá léta bez pejsků, kdy jsem sem pravidelně jezdila na kole na volejbálek, nohejbálek, grilovačky a hlavně úžasný hermelín. Tentokrát jsem hermelínu odolala, ale naše i psí zraky stále přitahovala pořádná kejtička připravená na grilu. Když vedle grilu (na přípravném stolečku) Monika přebalovala malou Chloe, nemohla jsem odolat a pořídila fotodokumentaci – doufám, že Monču po zveřejnění fotek nesebere sociálka.

 
Z občerstvení jsme se volným krokem vydali stejnou cestou zpět k autům. Bailinka půlku cesty nesla klacek v tlamičce s Jeromkem – rozkošný páreček, jen Jeromka asi muselo pořádně bolet za krkem. Na závěr si pejskové „zasrnkovali“ ve vysoké trávě. Protože byla tráva opravdu hodně vysoká, tak borderky byly vidět, občas i Branduška, ale po Bailince, která neměla šanci vyskočit nad trávu se země slehla. Všechny hrozně pobavila, když jedním mohutným skokem přistála ne na trávě, ale polní cestě – nějak neodhadla konec políčka. Ona je fakt šoumenka. Díky všem za báječné odpoledne.
 

 

SKOKOVÁ GYMNASTIKA S ARCHIEM

V neděli před polednem jsme vyrazili společně s Archounovci a malou Vivan (bože, oba víkendové dny jsem strávila ve společnosti mimin, to to se mnou jde z kopce) ke Katce Lerlové na skokovou gymnastiku. Jako vodicí auto jsme se moc neosvědčili – páníček totiž cestu na Džbán pojal jako okružní jízdu Prahou. Archounové se smáli a já šílela, protože jsme samozřejmě opět přijeli pozdě – málem to ode mne schytal psí přepavkou, když mi chtěl pomoct. Bohužel tentokrát chyběl foťáček (ten nějak nerozdýchal úporný déšť na Lukášovském drakovi), tak se mi podařilo udělat jen pár mobilních fotek soustředěného, nadrženého Archounka a pak z vycházky. Myslím, že všem to moc hezky šlo. Branduška s Archounkem měli trochu problémy s vysíláním, ale na přivolání perfektní. Bailinka měla obojí perfektní – ještě mnou není zkažená. Archiemu samozřejmě nechyběl jeho pověstný drive. Ke konci hodiny jsem už na Bailince viděla trochu nesoustředěnost – začali totiž přicházet pejskové na další hodinu, ale i tak zvládla odložení bravurně (ale s makovičkou otočenou na druhou stranu). Začínám se hrozně moc těšit na agility tábor v Nových hradech a jsem moc zvědavá, jak to tam malé prďolce půjde. Maličká Vivian byla celou hodinu naprosto vzorná – evidentně je perfektně socializovaná na psí štěkot, spinkala jako dudek.

 
Po hodině jsme si tedy udělali procházku Šárkou. Nedávné deště z loučky udělaly pořádnou bažinu, které se nemohla nabažit hlavně Baila. Holčičky mně při procházce pořádně nakrkly – tentokrát obě. Vzaly totiž draka, Archie se těma dvěma můrama kupodivu nenechal strhnout. Čekali jsme pořádně dlouho až dorazí – nejspíš někde otravovaly nějaké rybáře a neviděly ani neslyšely. Po návratu Brandy věděla, že je průšvih, tak přišla s tím svým trpitelským, avšak šťastným výrazem. Bailinka, tak se nějakým nasazováním trpitelského výrazu vůbec nenamáhala – normálně se mi smála do ksichtu a odmítala přijít až ke mně a ještě měla náramnou legraci, když jsem se ji snažila ulovit na vodítko. Když už to skoro bylo, tak zasedla a začala bobkovat a zase s tím svým spratkovským výrazem vzala dráhu. Zabít, kočičku moji jednu zlobivou. Naštěstí mívá tyhle úlety většinou jen na začátku procházky – někdy to trvá pět minut, někdy i hodinu, pak se srovná a tváří jako vcelku poslušný pejsek. Pejskové se cestou i vykoupali, Bailinka se tu seznámila s neznámým „opalovačem“ – on tedy její nadšení nijak extra nesdílel. Když jsme byli na cestě zpět k autům, ozvala se pekelná rána  – s Bailinkou to ani nehlo, Brandy začala trochu zmatkovat, ale ona i Archie tu petardu nebo co to bylo zvládli bez problému. Těsně před nástupem do auta se Bailince podařilo opět prolítnout bažinou, takže před nastoupením do auta proběhla malá očista a frčelo se domů. Před domem jsem si všimla, že Bailinka kulhá. Doma jsme se ji tedy snažili prohlédnout, nelehký úkol a zjistili, že má sloupané polštářky na tlapkách a polštářky jsou povlečené jen tenoučkou vrstvou. Vůbec jsem netušila, kde k tomu mohla přijít, až se ozvala Petra, že Jeromek má úplně stejný problém – buď na Dívčích hradech prolítli nějakým sajrajtem anebo se jim polštářky slouply z rozpáleného asfaltu, těžko říct. Nicméně tato drobnost Bailince nijak nebrání v provádění dalších rošťáren. Snad to bude brzy v pohode. Děkujeme Archounkům za fajn odpoledne a slibuji, že příště už ten náš dáreček pro malou Vivi fakt nezapomenu!