AGILITY TÁBOR NOVÉ HRADY 2015

SOBOTA
Vzhledem k předpovědím počasí vypukla v pátek odpoledne panika – Markéta, která s námi měla okupovat chatičku, volala, ať vezmu nějaká prostěradla a větráky. Hned jsem si vzpomněla, že jsem v nabídce Lídlu viděla úžasný stojací větrák, který nutně potřebuje (je skladný). Páteční odpoledne a večer jsem tedy namísto balení strávila objížděním všech pražských Lídlů. Odpověď všude stejná: „po těch se zaprášilo hned včera ráno“. Balit jsem tedy začala až v sobotu, přibalila jsem jen maličký větráček na skřipec, nějaká prostěradla, holčičky, miliony triček a nátělníčků (nikdy v životě jsem tolik triček nikam nevezla) a vyrazila pro Báru s kníráčky do Holešovic. Malý Yukonek byl u Báry teprve týden, říkala jsem si, že tábor bude pro něho super socializace – socializovat nakonec ani moc nepotřeboval, je to takový andílek s ďáblem (teriérem?) v těle. Matýsek se vezl celou cestu u paničky pod nohami a já, i přes moje obavy, viděla i ven z okýnka. Cestou jsme si párkrát postáli v zácpě – kolem Benešova hned 3x, moje žízeň se tedy zvětšovala a zvětšovala, takže hned po příjezdu ve mně zasyčela dvě pivečka téměř na ex. Nelehko se nám pak s Markétou přidělávala prostěradla téměř okolo celé chatky a za chatičkou, abychom chatku uchránily od pekelných veder. Činnost to byla nesmírně vysilující, takže bodlo další pivko a na večerní schůzce jsem už jen ztěží vnímala Jitky informace k táboru – ještěže aspoň ona každý den připravovala úžasný rozpis (modří vědí, že si na ně v poslední době potrpím).

 
NEDĚLE
Ráno se začalo pěkně zostra – první skupinka začínala už v 6,30 trénink. Naše zadní VIP chatička je hezky zastrčená, měla jsem tedy co dělat, abych vůbec vstala na trénink v 8,15 a předtím ještě stihla snídani a venčení. Bailinka byla plná sil, dávala mi tedy první tréninkovou hodinu, kdy už sluníčko pařilo pěkně od rána, pořádně do těla, stejně jako Jitka. Hned v úvodu si Jitka všimla, jak Bailinku hlídám ve slalomu, tedy spíš ji nohou směruju do správné ďoury na radu pana Antonína. Hned mi tuhle pomoc zatrhla, pokud tedy v budoucnu chci samostatné náběhy. Po dopoledním tréninku jsem beruškám napustila bazének – hadice na ně měla podobný magický vliv jako má lux a holčičky při napouštění urputně bojovaly. Leč do bazénku dobrovolně chodila jen Brandy, dámička Bailinka se prakticky celý tábor v areálu tvářila, že vodu nesnáší (jojo, to jí bude tak někdo věřit) a byla ochotná se tu smočit jen v případě boje s hadicí. Brandy ta by se ráchala pořád – bazének vlastně ani nepotřebovala, úplně by jí stačila louže od hadice u záchodků. Po Verčině obědě jsme si naplánovaly koupačku. Bylo nám jasné, že všude bude hlava na hlavě, dojely jsme si tedy až na konec Cepu a snažily se najít nějaké místečko bez lidí. Nakonec se sice zadařilo, ale jak jsme s Verčou zjistily, podařilo se nám vybrat místo téměř vprostřed mraveniště – pejskové si aspoň pěkně zatančili. Zpět do tábora jsme dorazili chvilku před večerním tréninkem pěti. Musím tedy říct, že tentokrát se Jitka vyřádila – jak nám to ráno s Bailinkou šlo, tentokrát jsme se na sekvencích pořádně potrápily. Čekaly nás samé vypečené sekvence se slalomem – slalom končící u díry tunelu, náběh do slalomu na přivolání prakticky taky přes tunel apod. Vůbec jsme se nechytaly, o to větší bylo překvapení, když jsme s Bailinkou zvládly zaběhnout večerní parkur s nejrychlejším časem v Skách. Každý večer totiž končil parkurem a nejrychlejší tým získával od paní trenérky odměnu – PIVO. Bohužel nám natrhla zadek Julča s Flákotou v Mkách a taky Bingásek v Mkách (odměna byla pro celkového vítěze). Do konce týdne jsem se výhrady nedočkala, musela jsem tedy pít za své.

 
PONDĚLÍ
Pondělí bylo hodně krušné – naše úžasná skupinka (S+M – 3x PRT, 1x BOC a 1x pudl) totiž začínala s tréninkem v 6,30 hod. Nevstávalo se mi vůbec dobře a i holčičky na mě koukaly jak zjara. První sekvenci nožky moc neposlouchaly, ale pak jsem se srovnala a vylepšila sebevědomí. Hodně jsme pracovaly na slalomech (díky). Po tréninku, snídani a venčení (to jsme s Branduškou před tréninkem fakt nedaly) jsem se vrhla na studium odpoledního výletu (s občasným přimhouřením oka). Nakonec jsme vybraly krátkou, ale moc hezkou naučnou stezku Červené Blato. Podle mapky to vypadalo, že vede převážně lesem a budeme tak hezky ve stínu. To úplně tak pravda nebyla, ale pořád tam bylo příjemněji než na výsluní v táboře. O výlet projevilo zájem víc lidí, takže výprava byla veliká. Podobně jako na NS Kladská i zde byly udělané dřevěné chodníčky, ale zřejmě bylo rychlejší je na rašeliniště natlouct nadlouho, takže některé paničky remcaly cosi o pejskách, kterým se jde špatně a navíc se zbytečně unavují přemýšlením a vyrovnáváním, aby jim nožky nespadly do mezery. No nic, příště už nikomu nic neříkám a jedeme si na výlet samy jen s Markétou a psychicky odolnějšími pejskařkami. Jediný totiž, kdo mohl mít problém, byl malý Yukonek, ale toho panička na chodníčkách vzala do batůžku. Cestu lemovalo obrovské borůvčí, takže paničky i někteří pejskové se cestou pěkně namlsali. I Markéty pudlí štěňátko rychle pochopilo, že si může borůvky trhat sám přímo z keříků. Moje teriérstvo tahle obživa moc nezaujala… Bingo s Jessinkou zase chtěli vyzkoušet, jestli rašeliniště není náhodou vyschlé – ještěže byli na vodítkách, protože vyschlé opravdu nebylo a během chviličky byli po bříško v rašelině. Nejnáročnější bylo asi hromadné focení pejsků – pejskové sice kupodivu vydrželi na místě, jenže pořád překážela něčí člověčí ruka nebo noha (hlavně u těch nejmenších). Na terásce s vyhlídkou na neviditelné rašelinové jezírko jsme ve dvojicích zapózovali po skupinkách – kníračí, PRTí a kombinace pudl, jork s motýlkem. Tady bylo tentokrát horší zkrotit páníčky, protože každý si hlídal toho svého miláčka a nekoukal do kamery (snad jediná Markéta zapózovala jako profík). Navečer naši PRTí skupinku čekal trénink a po večeři ještě parkur. Musím říct, že po katovu šlehu s bramboráčky se parkur běhá dost blbě a jestli někdo zveřejní video, kdy si na vyžádání publika před startem rovnám bramboráčky v bříšku, tak je synem (dcerou smrti)!!!

 
ÚTERÝ
Původně mělo být největší vedro v neděli, ale úterý bylo snad ještě horší (nebo jsme už byli tak zpitomělí). My jsme tentokrát trénovaly později, jenže spánek byl zase vykoupen pekelným pařákem a abych toho neměla málo, vzala jsem po tréninku s Bailinkou potrénovat i Brandušku. Jak už jsem několikrát zmiňovala, nechci ji prudit nějakým zastavováním na zónách nebo jinými opravami. Tady jsem to dodržovala o to víc. Ale co si myslíte, že Branduška udělala – ve chvíli, kdy dostala povolení skákat zóny (a panička se na to psychicky nachystala), Brandinka je začala zastavovat. Při nějaké chybičce jsem se radovala, jak kdyby vše bylo správně – nutno taky říct, že chybičky byly většinou moje. Jitka si všimla, že Branďolita s obrovskou chutí lítá do a z tunelu, prostě čistokrevná tunelářka. Po hodince s Branduší jsem konečně vytáhla foťáček, ale akčních fotek moc nebylo – spíš jen povalující se lemry dvounohé a čtyřnohé. V tom vedru se fakt nedalo nic jiného dělat. Tedy vlastně dalo, a to jsme také uskutečnily – s Lindou, Verčou a mými breberami jsme vyrazily na koupačku. Tentokrát jsme si našly mnohem lepší místečko mimo mraveniště. Brandy po nadhánění žabek zaujala místo v rákosí, ale zanedlouho se rozhodla, že se přidá k Lindě na opalovačku. Bailinka byla na chviličku přivázaná, ale vzhledem k tomu, že málem sklátila strom, ke kterému byla přivázaná, dostala pak volno. Chovala se velmi způsobně a ve vodě netopila ani paničku, ani maminku a ani Veronku. Dožadovala se neustále aportků do vody, až nakonec i ona odpadla (ale spíš chladem než únavou). Musím říct, že u vody bylo parádně, tam nám ani nepřišlo, že je nějakých 40 st. (dle hospodského) ve stínu. Jenže tohle nadšení a ochlazení přešlo hned cestou k autu – než jsme došly k autu, už jsme byly zase jako myši propocené. Večerní trénink i parkur jsem já přežila s vypětím posledních sil a nesmírně jsem se těšila na ohlašovanou bouřku, co měla dorazit. Když jsme se po večerním posezení vracely do chatičky, foukal už pořádný vítr – vypadalo to na konec světa. Brandinka se i v téhle čině zvládla vyvenčit a jen jsme ulehly, začala prudit, stresulka jedna. Nebyla sama, kdo prudil – nejdřív jsem se smála Markétě, že postel vystříkává repelentem, ale poté co se houf všelijaké havěti vrhnul i na mě, musela jsem i já sáhnout po repelentu. Nikdy jsem takový útok nezažila a ráno všichni chataři říkali, že se jim stalo to samé – hmyz snad celého světa se jim nahrnul do chatiček (nám dokonce navíc i malý slepýšek – v přiopilosti jsem ho nazvala rychlou žížalou a hrůzou nezačala kvičet). Konec světa se nakonec nekonal, jen párkrát se blýsklo a snad ani nepršelo (v Nových Hradech prý ale bylo boží dopuštění).

 
STŘEDA
Na Celnici se sice noční buřina nekonala, ale ochladilo se pořádně. Trénovalo se tedy až od 8 ráno, což jsme všichni uvítali (jinak by nás čekala zase hodina od půl sedmé). S Bailinkou jsme na parkuru opět pracovaly, co mi síly stačily, Brandušku jsem nechala odpočívat a konečně jsem nafotila pár akčních fotek z tréninků. Na některé jsem opravdu pyšná a jako největší agilitní model se ukázal „maličký“ Nessík. Markéta si sice po prvním tréninku stěžovala, že na ni čumí, ale ve středu už byl tak rozběhaný, že bez mrknutí oka proskakoval i kruhem a pak stihl i zapózovat fotografům. Myslím, že to bude velký šikula a postrach Mkové kategorie. Čekání na Verču jsem si vyplnila vypuštěním a focením holčiček na louce – čekala jsem, kdy přijde jejich zběsilý útěk do lesa, nepřišel, ale musela jsem se hodně snažit, abych zaujala jejich pozornost na louce před penzionem (občas pomohly i myšky, které se snažily ulovit). Když byla konečně i Verča po obědě, uložily jsme pejsky do chatiček a s Verčou, Markétou a Julčou vyrazily do vloni objeveného Martinského mlýna na pořádnou žranici. Jediná Verča (budiž jí omluvou, že byla po obědě) si objednala decentní ovocný salát. Zbytek posádky se rozšoupl s kapřími hranolky, vepřovou panenkou obalenou ve slanině a žebírky na medu. Všechno bylo tak výborné, že jsme si málem dohodly i oběd na další den – jehněčí baštu. Cestou zpět jsme přibrzdily na velmi nebezpečném místě – v Trhových Svinech u Kiku a nakoupily tu hromadu nepostradatelných věcí (čti blbostí) pro pejsky, dvojčátka atd. atd. Zpátky do tábora jsme se vrátily a vyvenčily akorát před stavbou tunelových běhů (odpoledne bylo odpočinkové bez sekvencí). Když se jednalo o tunely, musela jsem samozřejmě vytáhnout i Brandy. Jak jsme dopadly se ani neptejte – nejdřív jsem zabloudila a když jsem se vzpamatovala, měla Branduška za sebou tunelů minimálně o pět víc než bylo původně v parkuru. Na druhý pokus jsme tunelový běh zaběhly, leč na pivečko od trenérky to nebylo. Ani s Bailinkou jsme si pivečko nezasloužily. Tam byl kamenem úrazu těžký náběh do slalomu, takže jsem se soustředila víc na něj než na tunely. Večerní posezení (tentokrát ne venku, ale v teplíčku klubovny) bylo spojené s ochutnávkou vína pana Adámka. Vínečko špatné nebylo, ale žádné mě nezaujalo natolik, abych si nějaké objednala. Poučena z letitých ochutnávek vín za Matyáše jsem opravdu jen ochutnávala a zbytky odlévala. Párkrát jsem postřehla nedaleko sedícího Pepu, jak Janu honí „cucej, dělej, cucej, už jde další víno“… Jana jakožto poslušná ženuška tedy cucala a po ochutnávce se stala hlavním, ale rozkošným, bavičem – jejím nejoblíbenějším vínem se stal Zwarbleblel“. Byla fakt k sežrání a ještě víc byla k sežrání, když se pokoušela dostat do chatičky.

 
ČTVRTEK
Jana ráno trénovala hned v prvním skupince – skoro jsme uzavírali sázky, jestli vůbec dorazí. DORAZILA, ale povídala něco o tom, že se jí to víno dostalo do kolen (hahahaha). Trénink všichni odběhali statečně a opět se po tréninku Bailinky přidala i Branduška. Vedro už sice takové nebylo, přesto nás to zmohlo tak, že čtvrteční výlet se konal jen do postele. Při odpolední pauze jsme s Markétou pozorovaly hrající si pejsky tak urputně, až se nám z toho očička zavřela a probraly jsme se až těsně před tréninkem. V tomhle nechápu Markétu – stačí jí hodinka spánku během dne a jak nově zrozená, to já měla oči zalepené ještě při večerních parkurech.

 
PÁTEK
V poslední den jsem si ale předešlý lenošící den vynahradila. Od půl osmé trénink s Bailinkou. Stejně jako večer to byl tak trochu trénink na přání – mohli jsme si říct, co nám v týdnu nešlo a co bysme tedy rádi zopakovali. Navázala jsem na zoufalý nedělní večer, doufajíc, že týdenní pokrok se slalomem bude znát. Věřte nebo ne, fakt to znát bylo – Bailinka zvládala těžké náběhy a dokonce se ji (sice napotřetí) podařilo ukecat i na dokončení slalomu vedle díry tunelu a na nohu ve slalomu jsem mohla zapomenout. Musím říct, že moje sebevědomí opět narostlo. Při mých trénincích s Bailinkou se docela ujalo moje slalomové povzbuzování „jedu jedu jedu“. Když jsem jednou tak Bailu okřikovala, aby na mě furt nevřeštěla, Jitka se smála, že prý to je pro změnu Bailinčino „jedu jedu jedu“ na pomalou paničku, tedy že prý jako povzbuzování. No nevím, mě to tedy doooost vytáčí. Po našem dopoledním tréninku jsem opět nažhavila foťák (přece jen poslední den na akční fotky). Naši skupinku jsem fotit nestíhala, ale konečně se pár krásných fotek dočkal i šikulka Bingo. I když si panička Verča občas trochu zoufala, podle mě i podle Jitky udělali za ten týden pokroky obrovské a až maličko vypilují zóny, můžou z fleku vyrazit na závody drtit Mkové soupeře. Nessík opět pózoval jak do katalogu, fešák jeden, jsem na něho zvědavá na výstavách (no a na parkuru ani nemluvím). Zatímco Verča obědvala, Brandy a trochu i Bailinka, si vyhodily z kopýtek se sousedovic naháčky. Pejskové i páníčkové byli hrozně milí a my jim s Markétou strašně záviděly, že pro ně dovolená ještě nekončila, ale pokračovali do Rakouska k jezeru. Pejskové se, jak už to tak bývá, se strašně zamilovali do vykastrované Brandušky a ona do nich – pokoušeli se krýt jeden druhého a třetího, zatímco se jim tam motala malá skřítková snažící se upoutat míčkem matku – jenže chlapi jsou pro Brandy víc, tak bobina ostrouhala. Protože se jednalo o poslední společný den, podařilo se tentokrát utáhnout na výlet víc zájemců bez obav, že by se pejskové unavili. No a protože jsme za celý týden nebyli v Terčině údolí, což je už tradice, vyrazilo se tam. Mirjam opět rychlým krokem vedla smečku, Bailinka se pokoušela vést Connie za klacek, ale to moc neklaplo, takže jsem neustále hledala jiný, vhodný klacíček, aby náhodou nedošlo k nějakému konfliktu. Prošli jsme celou trasu až k umělému vodopádu a cestou zpět jsme přibrzdili v nově zrekonstruovaných Lázničkách. Nejsem troškař, tak jsem si objednala zmrzlinový pohár, ledovou kávičku a domácí ledový čaj. Málem jsem upadla, když vše přinesli – všeho bylo hrozně moc, ale nemělo to chybu. Mirjam s Daisinkou oslnili místního číšníka natolik, že si pod záminkou shánění jorků z „italské linie“ vyměnili telefonní čísla. Nutno říct, že pan číšník byl trochu vyděšený a obával se o svou obří jorkšírku, že mu ji chce Mirjam zabavit, zatímco ostatní její psíci brouzdají celým areálem a dcerka Linda se pokouší zahrabat 10 metrů pod zem (my se ale královsky bavily). Na poslední trénink jsme dorazili jen tak tak a pokračovalo se v tréninku na přání. Večerní parkur byl parádní, konečně máme i zdokumentováno. S Bailinkou jsme se v kategorii S umístily na 2. místě za Janou s Mienkou.

 
SOBOTNÍ NÁVRAT DO REALITY
Sobotní odjezd byl smutný – všechno to hrozně rychle uteklo, hromadu jsme toho nestihly, nestačil ani poslední dopolední trénink. Příští rok budeme mít co dohánět. Nejvíc si asi oddechla kavkazí rekreantka. Naši skřeti (opravdu většinou ti nejmenší) z ní totiž moc respekt neměli, nebo možná měli, ale o to víc před ostatními pejsky dávali najevo, jací to jsou machři a ta naše vřeštidla si na ni pěkně otevírala hubu. Samozřejmě Bailinka mezi nimi, ale když ji pak samotnou potkala v restauraci, sklapla ocas i uši a kdyby mohla pozdravit, tak pozdraví a ještě se hluboce ukloní. Brandy zase táhlo její štěňátko ovčácké, z toho jsem byla ale nervózní zase já, protože kavkazanda si prcka s přibývajícím časem hlídala víc a víc. Po tréninku jsme tedy dobalily věci, já s Verčou počkala na taťku, naložila jsem Báru s kníráčkama a frčelo se domů. Cesta zpět byla pohodovější, jen nám trochu hlavu zamotal toulavý pejsek – sice jsme ho nechytly, ale aspoň odklonily od hlavní silnice. Po návratu jsem ze sebe honem rychle běžela udělat zase „člověka“, protože nás odpoledne čekala svatba známé a večer hostina na Střeleckém ostrově. Chudáci holčičky hned byly vhozeny do pražské reality – vedro, venčení bez travičky a ještě večer bez paničky. Ale co, aspoň mohly dospávat  brzké vstávání. Brandy ta je jako Šípková Růženka prakticky pořád a Bailinka by si příště klidně nějaký trénink navíc ještě zasloužila přidat, protože místo únavy je snad ještě akčnější než před táborem.

 
Co říct závěrem – tábor byl naprosto boží. Na příští rok už máme opět zarezervovaný termín, tentokrát až koncem srpna, dřívější termín nebyl. Jitce moc děkujeme za skvělé tréninky i za trpělivost. Markétě a její pudlí smečce za milou společnost v chatičce (kdy se nám poštěstí obývat malou místnost se třemi pěknými mužskými), no a všem ostatním za báječnou společnost a večerní sezeníčka. Příští rok už děti povyrostou, snad s námi tedy i matky budou moct trávit více času, že Lucko a Jirko Kessítkovi. Tak zase za rok naviděnou!