NAŠE MILÉ HOLČIČKY KONEČNĚ SAMY

Po odjezdu pana Bonda byly holčičky trochu zaskočené – možná se domnívaly, že i pro Bailinku si brzo někdo přijede, ale to se holky pletly a snad malá nelituje. Bailinka je totiž vymodlené štěňátko. Po štěňátku po mém sluníčku Brandušce toužím už asi pět let, proto byla vlastně naše chovatelská stanice založena, proto jsme v roce 2009 měli první štěňátka a teď druhá štěňátka. Pro mě to je nezvyk, přijde mi hrozně zvláštní každý den chystat dvě mističky s granulkami (s BARFem jsem přestali, protože od střevní infekce Brandušce žádné maso nedělalo dobře, takže si dáme nějaký čas pauzu a po přezubení maličké, se do toho znovu pustíme), dokupovat druhou přepravku, zapomínám, že i mládě bude jednou hárat a najednou je i na sedačce mnohem míň místa.

V sobotu s námi Bailinka poprvé absolvovala návštěvu a velikou oslavu u rodičů. Sídliště u našich je takové trochu zapadlé, tak jsme maličkou pustili na volno. Byla úžasná – vyvenčení se bez vodítka šlo o dost rychleji, krásné přivolání, dokonce i předsednutí. Je to moje holka šikovná. U našich se chtěla vyblbnout s Jessinkou – rodičů boloňačkou, jenže pro 7letou Jessinku je mládě PRTa asi moc velký divoch, tak se na ni pěkně z vysoka vybodla (po pár zákusech do ocásku). Vzhledem k tomu, že mamina je trénovaná na šest malých upírků, své ratolesti se ujala osobně a zachránila tak Jessie. Až teď na fotkách vidím, jaká je ta naše Branďulka hrozná šedivka, navíc vedle Bailinky to tedy pořádně vynikne. Obě holčičky nakonec usnuly a jak bývá jejich dobrým zvykem – přitulené jedna k druhé. Já zatím odběhla do Arkád konečně koupit mamince dárek k narozkám. Po návratu mě čekalo velké vítando grando, jako bysme se aspoň týden neviděly. Maličká je hrozný Branďulčin ocásek – myslím, že by sama od sebe ani nevítala, ale ve všem se musí opičit.

Za to opičení se jsem ale moc ráda. Trochu jsem se bála našich pravidelných schůzí v hospůdce a hlavně v práci. Holčičky si beru na půl dne do práce (někdy dopoledne, někdy odpoledne). Po příchodu většinou trošku řádí, ale vcelku decentně a pak padnou obě do pelíšku a spinkají jako neviňátka. Jen občas má některá z nich roupy a provokují se ke hře. Jakmile se maličká probudí, mažeme hned ven, takže venčící úspěšnost ja u nás tak 95%. Obrovskou radost mi dělá i doma o samotě – zatím byla většinou s Brandy. Poslouchám za dveřma, zjišťuju od sousedů a zatím vše probíhá v klidu. Video nám prozradilo, že holky si zase chvilku hrají a pak obě usínají. Čurda přichází většinou až po našem příchodu domů, takže žádné velké vítání a honem rychle ven. Jediným problémem je asi obleček. Máme teď půjčený od Jessinky, protože se chystáme na hory. V oblečku vždycky zkoprní, odmítá se hýbat anebo po vzoru maminy se ho snaží sundat o zeď. Během jednoho páníčkova venčení se při jednom šprajcu podařilo maličké skřípnout ocásek do dveří – to bylo zase nářku. Tak si tak říkám – ode mě hlava ve výtahu, od páníčká ocásek, tak snad už by mohl být klid a žádné další újmy nenastanou.

Musím říct, že Bailinka se doma s maminou hodně rychle zabydlela. Vždycky jsem říkala, že žádná druhá fenečka už nebude jako Branduška, ale musím přiznat, že Bailátko má slušně nakročeno – zatím je vzorňák. Sice musím být ve střehu a kontrolovat, co si slečinka nese za vzácnost v tlamičce, ale kromě pár oškubaných kytek, jedněch rozkousaných sluchátek, roztrhaných kapesníčků a vypreparovaných plyšáků nic jiného nezničila. S poslušností uvidíme, jak to půjde – prcek je do všeho strašně hrr a při cvičení hyperaktivka Hujerka. Zároveň ale obrovský mazel. Moje maminka, která by mi přála pejska, co mě bude v 6 hodin ráno budit na venčení, je kapánek zklamaná. Holčičky stačí naposledy vyvenčit v noci a obě pak vydrží klíďo píďo do 11 hod v posteli (v týdnu do práce, si pro ni dokonce chodím do postele) bez jediné nehody. Venku nás už zastihl i ohňostroj – mamina samozřejmě reagovala, ale dcerka naprosto bez povšimnutí vesele ťapkala vesele dál. Venčení s ní je vůbec legrace – většinou tedy na vodítku, ale už teď pozoruju, že se jí náramně líbí holubi, tramvaje i auta (všechno chce hned honit). Myslím, že z ní bude i zdatná nornice a rozhodně s ní zkusíme coursing – takový lísteček nebo igelit, když kolem nás proletí, tak je k neudržení. Jen šílím z lidí – každy si chce toho malého teriérka poňuchňat, o což já zrovna dvakrát nestojím. Ale nedivím se jim, ani já se na ty naše dvě cácorky nemůžu vynadívat.