BAER TEST – VŠICHNI PRCKOVÉ OBOUSTRANNĚ SLYŠÍCÍ

Čas se štěňátky se nám hrozně rychle krátí a já mám pocit, že jsem si malé prdelky přes všechny návštěvy ani pořádně neužila – tento týden nebyl vyjímkou. Štěňátka rostou závratnou rychlostí, až se občas leknu, cože to je v ohrádce za nohaté potvůrky. Mamina se už s nimi také moc neprdí – pokud nechce kojit, klidně je zažene i vrčením a pokud to moc nepomůže dá jim pořádně za uši. Mezi její největší „oblíbence“ stále patří pan Flíček. Jednoočka s Flíčkem pravidelně luxují Brandy misku – občas se tam najde nějaká zeleninka (maso fakt ne). Ti dva lumpíci jsou schopni se poprat o salát – neuvěřitelné, že.

Prckové mají čím dál větší a častější výběh – prakticky kdykoliv jsme doma. Kabely už je moc nezajímají, zato se jim náramně líbí vánoční stromeček a nebýt páníčkova fikaného nápadu, stromek pověsit, tak už bysme ho museli dávno zlikvidovat. Prcky totiž moc baví tahat a okusovat větvičky, kmen a občas se ho někdo z malých filutů pokouší ukrást celý (tedy aspoň to tak vypadá). Z obýváku mají překážkovou dráhu a na sedačku už si vyskočí i seskočí bez nejmenšího zaváhání. Postelový odchov jim jde také na jedničku – někomu lépe, někomu hůře v tom smyslu, že nemá ani čas zamrhouřit oko. Zkoušeli jsme i dvojičky, ale to tedy neprošlo, zřejmě bysme do rána neusnuli. Momentálně všichni nejvíc ujíždí na totální demolici porodní bedýnky (začínám se děsit v jakém stavu ji budeme vracet) a hlavně na likvidaci jakékoliv nedostatečně uchycené plínky – vatu z plínky máme občas až na kuchyňské lince. Z Puntičky bude zřejmě slavná kamnářka – moc rádá probíhá pod kamny a stará se o dřevo v koši. Jen se děsím, až jednou ta kamna zapálíme, snad nebudeme seškrabovat přišvařenou Punťu. Pana Proužka začínám podezřívat, že brzy začne fušovat do řemesla Mirce Spáčilové – opravdu nejčastěji ze všech vysedává u televize, když není nic zajímavého znechuceně se otočí, občas je ale tak zaujatý, že si zapomene přijít i pro dobrůtku. Neskutečný tvoreček.

Branduška se prckům snaží dávat flyballové lekce, ale ne u každého zajímají. Všem se ale moc líbí ikeácký tunel, kterým jsme prckům zahradili přístup k TV a video kabelům. Tunelem lítají sem a probíhají tam i nejdrsnější bitvy (zatím bez ztráty krve). Hold geny po mamině tunelářce se nezapřou. Stejně tak se objevují vlohy pro norování, a to především u obou holčiček, které pod tunelem každou chvíli norují, zatímco pan Proužek si zřejmě myslí, že je jezevec a chodí pod tunel spinkat. Největší radost z tunelu má asi Číňánek – každou chvíli tudy někoho prohání a pomalu začí trénovat i zónovky (zřejmě si myslí, že je na proutěném koši nebo kdekoliv jinde ve výšce v bezpečí).  Všechny návštěvy nemá cenu popisovat, protože jich je moc a všichni se shodují na jednom – štěňátka jsou úžasná, krásná, rychlá, divoká a k sežrání.

Velikánskou radost mi minulý týden udělala Branduška. Vyrazily jsme po hrozně dlouhé době na agility trénink k Pétě Hamšíkové společně s naším Archounkem. Poprosily jsme s Peťkou jsem o jednodušší parkur – nevěděla jsem totiž, co Brandy na agility řekne a stejně tak co řeknou moje kilíčka navíc (vypadám jako bych štěňátka odrodila já sama, taky už se pracuje na dietce). No a Peťka Archounová ta se zase musí šetřit, protože je v očekávání – ano, ano Archounkovi zhruba v květnu přibyde nový člen rodiny. To jsem na něho zvědavá. No ale zpět k agility. Branduška byla nadšená, radostí výskala, do haly mě přitáhla, že jsem se málem ani přezout nestihla a kromě drobných předčasných startů vše vyšvihla na jedničku. Prostě ta moje kočička nezapomněla vůbec nic (u předpisových zónovek mi padla čelist, jak to pěkně zapíchla) a lítala jako tryskáč. Trénink jsme si tedy pořádně užily, navíc jsme se po dlouhé době dostaly mezi lidi, prostě paráda (bohužel nemáme žádné fotky, tak alespoň pár tunelových našich malých agility nadějí). Jen mne ten trénink stál trochu víc než normálně – cálovala jsem totiž překrásné dárečky do výbavy pro naše drobečky. Foto přineseme později, zatím nechceme prozrazovat překvapení pro nové páníčky.

Po tréninku a následné hospůdce nás doma přivítala písklata, která řádila dlouho do noci. Ráno všichni koukali jako puk, pořádně ani ocásky nezavrtěli, jen seděli a zaraženě koukali. Nevím, jestli to bylo z nočního řádění anebo tušili, že se na ně ten den chystá nějaká kulišárna. Pokud varianta B, tak se nemýlili. Odpoledne jsme totiž naložili naše drahoušky (to bylo křiku v pro ně už maličké přepravce, ale cestou zmlkli, evidentně se v autě moc rádi vozí) a vyrazili na veterinu Jaggy na BAER test. Hodně jsem váhala, jestli toto vyšetření uskutečnit, protože se má dělat v narkóze. Několik známých veterinářů a i repce v Jaggy mne uklidnili, že se jedná jen o takovou oblbovačku. Po příjezdu na nás u veteriny čekala Petra Hamšíková, která bydlí nedaleko a chtěla se s prcky také pomuchlovat. Byla jsem moc ráda, že jsem tu nakonec měla malou morální podporu, protože paní doktorka na nás vybalila průběh testu – „test se provádí v anestézi“, v tu chvíli mě polilo horko a málem jsem chtěla balit štěňátka pryč s tím, že se mělo jednat o oblbovačku. Paní doktorka mne tedy uklidnila, že se jednou jen o slabou anestézi, aby štěnda mohla vnímat, ne tedy o hluboký spánek. Sice jsem trochu váhala (nevěřící Tomáš), ale nakonec jsem kývla. Další pecka přišla, když se paní doktorka dotázala, že pokud nějaký test dopadne špatně, tedy štěňátko je na obě nebo jedno ouško hluché, zda ho budeme chtít vrátit. Měla jsem pocit, že se zbláznila a když viděla můj vyděšený výraz a jasnou odpověď, že SAMOZŘEJMĚ VŠECHNY VRÁTIT, AŤ SE DĚJE, CO SE DĚJE, tak mi upřesnila, že u některých plemen si opravdu chovatelé přejí, aby byl pejsek uspaný navždy. Hrozná představa. Nakonec jsme štěňátka naložili do přepravky (to byla asi největší fuška, protože všichni se drásali ven) a paní doktorka si je odvezla. S Božánkem, Péťou a Branďulí jsme stáli jak opaření, byl to šílený pohled, když nám drobečky odváželi, ti kňourali a viseli na dvířkách, že nikam nechtějí, do toho Brandy začala šílet. Přiznávám, že jsem měla na krajíčku. Pro prcky jsme se měli vrátit za hodinu. Čekání jsme si spestřili nákupem, ale stejně jsme byli duchem u štěňátek a čekání nám přišlo nekonečné.  Navíc mi v hlavě hlodalo, že jsem se ani nezeptala, zda u  vyšetření nemůžeme být přítomni.

Po příjezdu na veterinu, krátce na to vyšla paní doktorka a s úsměvem nám oznámila, že prckové vyšetření zvládli bez ztráty jediné kytičky – všichni jsou oboustranně slyšící, probírají se, začínají lumpačit a předvádět se před personálem, který z nich byl úplně paf.  Pro jistotu jsem se ještě zeptala (abych pro příště věděla), zda je možné být u testu – prý to moc nedoporučují, protože štěnda reagují na majitele a je potom nutné dát silnější dávku. Trochu mě to uklidnilo. Netrvalo dlouho a prcky nám přivezli. Jednoočka a Flíček už byli při úplném vědomí i sebevědomí, takže se snažili vydrápat z přepravky ven. Proužek a Číňánek spokojeně odpočívali. Puntička (jak jinak) a Symetráček se tvářili, že právě unikli jisto jisté smrti, takové naše dvě hysterky. Zdá se, že Puntička bude pořádná cíťa a hééérečka. Pak už jsme si jen počkali na vytištění certifikátů a mazali domů. Paní doktorka se nám snažila nakukat něco o tom, že prý doma budou píďata asi pospávat a měla by mít klidový režim. Chybička. Chvílemi jsem měla pocit, že jim napíchli nějaký povzbuzující elixír, protože od příjezdu domů řádili ještě víc a kdyby občas neusnuli, tak řádí snad ještě i teď. Jsem moc ráda, že jsme vyšetření absolvovali. I když jsem předpokládala, že to dobře dopadne ( všichni totiž slyší a reagují náramně dobře), tak stejně jsem se trochu bála.

Další reportáž bude snad o něco dříve než za týden a bude sice poslední společná, ale myslím, že moc vtipná – máme pro Vás překvapení, snad se do dalšího článku podaří vše dotáhnout do konce.