KOKOŘÍNSKO

Kokořínsko je můj zamilovaný kraj a už nějaký čas jsem sem plánovala výlet. Navíc je tu i nepřeberné množství různých tras různé náročnosti, my si vybraly tu nejschůdnější, protože se ke mně a Lucce připojila i Aneta s Adélkou v kočárku – vybraly jsme trasu ze Želíz kolem soch Václava Levého. Sraz byl v 11 hod u želízského koupaliště (s Luckou jsme měly samozřejmě zpoždění – zase se mi včasný příjezd trochu vymkl z rukou). Vyrazily jsme po modré směr Tupadly – hlavně na začátku jsme dost znervózněla, jestli celá cesta bude vhodná pro kočárek, protože lesní stezky byly dost rozbahněné, sem tam i úzké a čekal nás i jeden nepěkný krpál. Takhle jsem si tedy tu stezku nepředstavovala (kdysi kdysi dávno jsem tu byla a vybavovala jsem si širokou lesní cestu). Anetce jsme tedy hned na úvod odpomohly s Luckou od pejsků, v místech, kde museli být na vodítkách – čekala jsem, že budu cítit rozdíl se zapřažením dalšího pejska, jenže Nellča víc kontrolovala paničku za sebou než cestu před sebou, takže tahání bylo zase jen na Bailince. Naštěstí se pak cesta srovnala (u Tupadel) a my jsme kráčely širokou lesní cestou, přesně takovou, jak jsem si ji pamatovala z dob dřívějších. Nemilé překvapení mi nachystala Branduška. Bailinka neměla nárok na vypuštění z vodítka, ale Branduška se přece na stará kolena nebude někde honit za zvěří sama. To jsem se ale pletla. Netrvalo dlouho a Brandy s Nellynkou vzaly dráhu – Nelly byla během chvilky zpátky, na Branďuli jsme si musely počkat. Vrátila se celá umouněná, s jazykem až na vestě, ale vypadala blaženě. Koza jedna – z vodítka už se pak taky nehla. Měli jste ale vidět ty vyčítavé pohledy Bailinky, že matka si lítá po lese a ona musí být připoutaná… 😀

Jak už jsem zmiňovala, cesta za Tupadly začala být ideální i pro kočárek. Sem tam se sice nějaká kaluž objevila, ale předvoj našich pejsků udělal vždycky průzkum, o jak hlubokou kaluž se jedná, aby projel kočárek. 😀 Jediný, kdo se do kaluží nevrhal byla naše vůdkyně Blaženka (prakticky celou cestu vedla naši výpravu kupředu – nic totiž nikde nepráskalo). U Hada jsme se moc dlouho nezdržely, protože se tu zrovna občerstvovala nějaká táborová výprava, takže jsme jsme kolem Hada prosvištěly v rychlosti, Hada jsem si všimla až později na fotce. U Sfingy nám zapózovala Blaženka a u vytesaných hlav s Harfenicí pózovaly všechny dámy dvounohé i čtyřnohé (tedy kromě nás neb jsem byla v roli mobilního fotografa – foťáček zůstal ležet v předsíni). Nejpohodovějším členem výpravy byla zřejmě malá Adélka – tohle stvoření je neustále usměvavé a dobře naladěné. V kočárku opět odpočívala buď „kopýtkama“ nahoru anebo jí mamka otevřela okýnko, aby lépe viděla na cestu – z toho byla asi nejvíc nadšená. Cestou jsme potkaly pana cyklistu se zapřaženým husky spřežením, míjely jsme i koníky, vlky, kteří se teďna Kokořínsku objevují, jsme naštěstí nepotkaly (prorokoval nám je jeden protijdoucí turista :-D). Přírodou a okolím jsme se kochaly tak  dlouho, až jsme přešly odbočku zpět, takže jsme si trasu protáhly až do Boží vody.

Dohromady jsme nachodily cca 10 km – žádná velká štreka, ale i tak jsme si zasloužily pořádnou baštu. Vyrazily jsme do Zájezdní restaurace, která je kousek od koupaliště. Zahrádka ani restaurace zvenku sice nijak vábně nevypadaly, ale nakouknutí do jídelníčku nás okamžitě přesvědčilo, že jsme na tom nejlepším místě. Úžasně milá obsluha, výborná bašta (kachním masem plněné bramborové lokše, kančí svíčková, dršťková polívka…) a uťapkané feňulky – co víc si přát. Holky, díky moc za výlet – mohly bysme takhle vyrazit častěji, ne.