EFC 2015

ČTVRTEK – CESTUJEME DO NĚMECKA
Tradiční pečicí/vařicí příprava tentokrát neproběhla. Úkol týdne zněl jasně – vyzvednout včas všechny opravené boudičky, poskládat všechny lidi a věci do aut, důkladně si nastudovat cestu a ve čtvrtek hurá na Mistrovství Evropy do německého Emtmannsbergu. Auto bylo před příjezdem Vládi a Bowie zhruba 10x přeskládáno (za asistence různých rejpalů a kibiců z Londýnské), ale nakonec to dopadlo nad očekávání – viděla jsem i zadním okýnkem ven. Komplikace řešily téměř všechny FUNatické posádky – nejhůř na tom byla Zuzka, které auto vypovědělo službu. Naše posádka pro změnu řešila problém se ztraceným parkovacím lístkem v NC Nový Smíchov (dodnes nenalezen), takže páni vrátní si nás museli prolustrovat přes videa a vystavit nový lístek na výjezd. Kromě toho jsme se ještě nechali totálně zblbnout Petrou a téměř půlku cesty jsme řešili zásadní problém – čtvrteční večeři, kterou jsme měli zakoupenou. Poté, co jsme SMSkami, FB zprávami ve skupinách a v událostech zlanařili hromadu lidí, aby nám vyzvedli poukázku na večeři, bylo později (až na místě) zjištěno, že večeři máme až druhý den. No nic, stane se – hold děláme čest našemu FUNatickému jménu a můj spolujezdec se alespoň zabavil na půlku cesty a mohl vyzkoušet svůj právě aktivovaný roaming. Navigace v mobilu nás zdárně vyvedla, i přes vypnutá mobilní data, z objížďky před Bayereuthem a na místo jsme dorazili kolem půl osmé večer. Petra se Sebou už byli na místě, takže jsme se rychle zorientovali (první renonc ze strany pořadatelů, že umístění zázemí týmů neodpovídala avizovaným rozpisům). Naše království bylo velké, ale bohužel hrozně daleko od drah. Zatím jsme se usídlili tady – běhy nás čekaly stejně až v sobotu, a to se jen přestěhuje altán. Po postavení stanů a čekání na zbytek výpravy jsme se vypravili na průzkum místa události. Na první pohled jsme se zděsili malého množství záchodů i sprch pro tisícihlavý dav (dámských záchodů bylo jen 9) a maličkaté jídelny. Ta nakonec ale ani potřeba nebyla, protože zaplacené večeře jsem opravdu nestihla (poučení pro příště – neplatit si dopředu žádné jídlo, obzvlášť ne v Německu). Zhruba kolem půlnoci dorazila konečně i Blanka (jako jedna z mála bez komplikací, jen s pozdním výjezdem) a jako poslední Zuzka, které se podařilo ukecat techniky na zprovoznění autíčka, ale zřejmě ji to tak rozhodilo, že hned po příjezdu se jí podařilo mi sejmout autíčko, které od té chvíle zdobila parádní ďoura od koule v zadním nárazníku. Spinkat jsme šli hodně po půlnoci a vzhledem k tomu, že Rebelové a jiné hlučnější týmy byly dost daleko, vyspinkali jsme se dorůžova.

 
PÁTEK – ROZKOUKÁVÁME SE A DECENTNĚ VÝLETÍME
V pátek nás už kolem šesté ranní ze stanů vyhnalo pekelné vedro. Když jsme se po ranním venčení konečně dovalili na snídani 12.-17. divize už běhaly, což nás docela překvapilo. Žádný slavnostní nástup týmů, prakticky ani schůzka, natož nějaká veterinární přejímka (a to spousta lidí plašila kvůli 2-3letým razítkům na vzteklinu). Pořadatelé, rozumně, rozhodli, že se začne běhat co nejdřív kvůli očekávanému vedru. Chviličku jsme tedy zafandili hlavně sousedům Pirátům a Nimbusům a pak se zvolna přemístili zpět do altánku i z obavy o pejsky, jestli jsou stále ještě ve stínu auta (tam na našem návrší jediný stín široko daleko). Po chvilce už se ale ani tady nedalo vydržet, takže došlo na plánování. Naštěstí jsem se před odjezdem dotázala mé geniální zcestovalé kamarádky Jesiky, co by v místním okolí doporučila za výlety. Jednoznačně zvítězila návštěva cca 20 minut vzdálené jeskyně, kam je možný vstup i s pejsky.

Všichni nadšeně souhlasili, pak mě tedy na místě trochu zarazilo, že počáteční nadšení z jeskyně najednou vyprchalo např. z důvodu fobie ze stísněných prostor, sociální fobie psíků apod. Poté, co ale většina z nich zasedla s pivečkem a že prý pak uvidí podle našich referencí – byla mi fobie jasná – kůže líný to jsou a ke štěstí jim stačí lahvinka dobře vychlazeného piva. Já a Petra jsme se ovšem nenechaly zlákat a společně s Afričkou a mým teriérstvem jsme se vydaly do útrob Ďáblovy jeskyně (Teufelshoehle). Nápad znamenitý – v jeskyni bylo pouhých 9 stupňů!!! I když jsme v rámci 45minutové prohlídky nerozuměly zhola nic, bylo nám to úplně jedno – hlavní byl chládek, tedy skoro zima, ale to nám vůbec nevadilo. Musím říct, že v jeskyni se projevily i jednotlivé psí povahy. Zatímco teriérstvo tu bylo náramně spokojené (hold norníci…), Afrička byla chvilkami hodně nervózní a Brandušky s Bailinkou, malých statečných bodyguardek, se držela jako klíště. Když jsme se s holčičkami náhodou opozdily za ní, vysílala zoufalé signály, ať sebou hodíme a nenecháváme ji v té černé díře samotnou. Nervozita u mě nastala v místnosti s kostrou jeskynního medvěda, ale prošly jsme tudy bez úhony – medvěd zůstal vcelku. Orosila jsem se až v jiné místnosti, kde Bailinka něco zahlédla (rozuměj pohyb) a od té chvíle byla jak na pérkách, ale podařilo se ji zkrotit, jen od té chvíle byla o něco akčnější. Konec prohlídky jsme téměř oplakaly, po výlezu z jeskyně jsme byly během chviličky zase totálně splavené, takže jsme pak sebe i hafany smočily v pstruhovém rybníčku a následně všichni vyrazili do vedlejší pstruhárny (opět tip od Jesiky). Nádherné sádky neměly chybu a všichni jsme si tu na něčem pošmákali. Někdo si prošel celý areál, jiní se zase zabývali topením všudepřítomných vos nebo focením kachniček. Na žádný jiný výlet se v tom vedru vůbec nedalo pomýšlet, abysme ty naše závodníčky moc neutahali. Cestou zpět jsem si myslela, že narozdíl od příjezdu trefím správnou cestu k altánku, ale kdepak – skončili jsme málem na dvorku nějakého domku.

Po příjezdu jsme se dozvěděli, že pořadatelé skrečovali běhy na 2×4 a běhalo se jen do 13 hod, poté pauza do 17 hod, kdy začínal Double Elimination. Stihli jsme tedy všem znovu fandit. Naši oblíbení Piráti se ve finále utkali s Nimbusy, kteří je porazili. Mezitím začal dojíždět zbytek FUNaticů, kteří měli opět více či méně dobrodružné cesty za sebou (tímto se omlouvám Lucce za posmívání, protože hned v neděli se mi to posměváčkování vrátilo). Vyhlašování vítězů, které končilo kolem 22. hodiny, jsme už sledovali v kompletní sestavě a měli jsme obrovskou radost z českých vlajek na stupních vítězů, a to konkrétně Alea, Nimbusové i Piráti. Všem týmům moc gratulujeme! Poté jsme se opět odebrali do našeho stanoviště, kde se mi výměnou za doporučení výletu (JESKYNĚ) podařilo se Piráty domluvit vypůjčení jejich altánu u parkurů pro další den. Pak už následovala jen večerní zábava, tedy popíjení – opět někdo více, někdo méně a nejvtipnější byla Lucka, která tvrdila, že v příkopu hledá botu (chachachá, to ti tak budeme věřit, slečno evropská kapitánová). Do vyhřátých stanů jsme uléhali kolem jedné hodiny ranní.

 
SOBOTA – DEN D, NÁŠ DEN ZÁVODNÍ
Šílené vedro už od rána, takže se opět začínalo už od 7,30 hod a Speed Trial byl zkrouhnutý na 2×4 běhy (dost nezvyk i nevýhoda pro české týmy). Jumpeři padli do 11. divize a Runneři do 6. divize, bohužel jsme ale běhali každý tým na jiném parkuru, což bylo to nejhorší co nás mohlo potkat. To jsme si říkali na začátku a v praxi se nám to bohužel potvrdilo. Xkrát jsme mohli pořadatelům hlásit, že se budeme potkávat na obou parkurech současně, takže ať na nás počkají, nevyvolávají nás a soupeřům dají klídek ve stínu. Pořadatelé nás stále vyvolávali a musím teda říct, že speciálně já jsem z toho měla nervy nadranc – představte si, že vypouštíte na jedné dráze, kde se máte soustředit na OKy a vedle vyřvávají FUNatic Runners stále dokola a pomalu i vyhrožují vyloučením. Pak pekelný úprk, výměna pejsků, takže o nějakém vychození a vyvenčení druhého závodníčka se nedalo vůbec mluvit. Peklo, děs, anarchie! Ale tak teď už pěkně postupně:

Jumpeři (sešly se tu dokonce 4 české týmy), Speed Trial, 2×4 běhy, mezní čas 18,94 s, (náš vstupní čas se zařadil na 4. místo)
x Crazy Balls (ČR) ve složení Zara-Mája-Bowie-Brandy
Marta trochu zaspala střídačku, pak Zarča lovila míček a Branduška byla k neudržení (všechny předešlé psíky se mi na postroji kroutila jak psí víno, myslela jsem, že mám všechny prsty zlámané) a střídačka nám tedy moc nikomu neklapla a navíc skoro všichni naši pejskové lovili u boxu míček. Nějak nám nedošlo, že máme nově seřízený box, takže je všechny ta palba překvapila. Pak už jsme se ale srovnali my i psíkové.
x Pilsen 2 F.A.S.T. (ČR) ve složení Zara-Mája-Bláža-Brandy – nejlepší čas 19,52 s
Tentokrát klaply parádní starty i střídačky, Blaženka s Branduškou měly jen OKy nebo vběhl (jak v jejím případě vypadá OK nebo vběhl a chyba se můžete podívat na dvě níže uvedené fotky – i Branduška nevěřícně zírá), takže jsme udělali čas 19,52 s, což nás hodilo na 2. místo pro Double Elimination. Na tu hrůzu, paráda.

Runneři (tentokrát jen my a samí cizáci), Speed Trial, 2×4 běhy, mezní čas 17,87 s (náš vstupní čas se zařadil na 3. místo)
x Die Unglaublichen (Německo) ve složení Jerome-Afra-Sandy-Baila
Bohužel se nám nepočítal ani jeden běh – nějak jsme neudržely nervy na uzdě (Petra 3x, Aneta 1x). I já s Bailou měla stažený zadek, bylo z toho 3x vběhl, ale Bailuška měla v tom pařáku krásné časy (4,87 s). Vychybovali jsme se tedy sami – 4x no time.
x Black Brains 2 (Belgie) ve složení Jerome-Molly-Sandy-Baila – nejlepší čas 18,94 s
První tentokrát neudržela Lucka nervy na uzdě a chybovala, počítal se nám tedy až třetí čas s mega střídačkami. My s Bailinkou 3x OKovaly, až v posledním jsem cítila, že to bude mínus a byl -0,02. Počítal se tedy jen třetí čas s těmi obrovskými střídačkami, takže nejlepší čas 18,94 s (čistý by byl 18,18 s), a to nás posunulo do DE na předposlední místo (snad jediným se nám počítal jeden jediný čas, ostatní byly NT). Do DE jsme se tedy museli pořádně pochlapit.

 
Po Speed Trialu, který končil kolem 13. hodiny byla pauza do 17 hod. To nejhorší teplo jsme přečkali v lesíku, kde jsme se natáhli jak lemry, holčičky se stočily do klubíček vedle mě a regulérně jsme usnuli. Lesík byl asi jediné místo, kde se v tu chvíli dalo v klidu přežít. Nemělo to chybu. No a tentokrát výjimečně začínáme Runnerama, protože Jumpeři se dostali až do finále.

Runneři – Double Elimination na 3 vítězné běhy (startujeme z 5. místa)
x Die Unglaublichen (Německo) ve složení Jerome-Afra-Sandy-Baila 0:3
Prohráli jsme si to komplet celé sami. V prvním Petra -0,12, ve druhém já chybu a ve třetím Petra chybu. Časově bychom je zřejmě dali, jenže s našima průserama mohli jet na jistotu a držet si časy kolem 19,20. Bohužel naše prohra 0:3. Tenhle běh byl vůbec celý divný – už na start jsem šla dost nakvašená, protože pomocníci někde zamrzli a s Blankou (a zmítající se Bailinkou) jsme si musely komplet všechno připravit sami (překážky, míčky, box). Udělala jsem pak v altánu trochu dusno (prohraný běh mě hold ještě víc vypumpoval) – tímto se ostatním omlouvám, byl to jediný renonc pomocníků, ale i tak by se tohle a zvlášť na Mistrovství Evropy s pěti pomocníky asi stávat nemělo.
x Touch Dogs Next Generation (Německo) ve složení Jerome-Molly-Sandy-Baila) – 3:2
Věděli jsme, že tenhle běh musíme vyhrát, ať se děje co se děje, protože jednu prohru už jsme měli za sebou a druhou jsme si nemohli dovolit. Musím říct, že jsme měli z prdele kliku (jinak to napsat fakt nejde). Stav 0:2 se nám naštěstí podařilo otočit (ty první dvě prohry jsme si opět udělali na střídačkách), ve třetím jsme jim konečně natrhli zadek s časem 18,71 (náš nejlepší čas na turnaji), takže 1:2. A pak  to přišlo. Ve čtvrtém Bailinka dobíhala jako jasný vítěz, ale zaplaťpámbůh jsem si všimla, že nemá míček v tlamičce, vedle svítilo jedno světlo. Takže fofr otočka a vysílám Bailinku opět na box, jenže místo nabitého míčku vidím jen Blanky zadek, protože je skloněná a loví míčky z pytle. Když zjistila, že je tam Bailinka, rychle tedy nabila a já tu malou chuděrku musela opět fofrem otočit a potřetí za sebou ji poslat na box. Neuvěřitelný štěstí, že vedle opravovaný pejsek znovu chyboval, takže jsem nakonec stihla opravit s časem 34,97 s dřív než soupeři (ti opravili v čase 37,36 s). Poslední běh se vedle vychybovali (asi jsme je pořádně rozhodili), takže na jistotu jsme vyhráli 3:2. Celou dobu mi ale vrtalo hlavou, jakto že se už poprvé Bailinka vrátila bez míčku, když nikde žádný neležel. Vše bylo vysvětleno, když se z boxáka vrátila nabíječka Blanka – žádná chybička Bailinky, ale Blanka měla zkrat a Bailušákovi zapomněla nabít. Takže to moje malé nebožátko 2x mastilo na box bez míčku, toho se dočkala až při třetím kole. Musím říct, že za hbité opravy a postřeh jsem sklidila obrovitánský potlesk diváků a Bailinka obdiv, že se na třetí pokus na míček nevykvajzla, je to prostě moje malá poctivka. Blanka se chudák omlouvala a omlouvala a Bailinka má u ní dodneška slíbený minimálně dva párečky! Neskutečná klika to byla.
x Die Unglaublichen (Německo) ve složení Jerome-Molly-Sandy-Baila) 3:0
Tentokrát jsme Němcům oplatili naši první prohru. Konečně jsme se pochlapili, nemrvili střídačky a nezachránilo je ani střídání psů – 2x měli NT a třetí byla naše těsná výhra, kdy my jsme měli čas 18,91 s a soupeři 18,96 s. Dle pozorovatele Vládi tenhle běh našemu týmu opět vyhrála Bailinka, která prý dotáhla velký náskok čtyř borderek. Myslím, že po infarktové situaci, kterou mi Bailinka chvilku předtím připravila (dočtete se až v běhu u Jumperů), jsem na bobka byla fakt ohromně pyšná (já jsem na obě pořád pyšná, ale tentokrát snad ještě víc). Výhra v tomto rozběhu nám zajistila nejhůř 3. místo – to bylo radosti a zasloužené radosti.
x Black Brains 2 (Belgie) ve složení Jerome-Molly-Sandy-Baila) 0:3 
Proti nejrychlejšímu týmu naší divize (a vlastně konečnému vítězi) jsme moc šancí neměli – natrhli nám zadek časově a jak jsme šli na krev, takže prohra 0:3. Sice jsme přišli o finále, ale i 3. místo je parádní a jsme s ním spokojeni.

Jumpeři – Double Elimination na 3 vítězné běhy (startujeme z 2. místa)
x Ball Amazonen (Německo) ve složení Zara-Mája-Bláža-Brandy 3:2
Původně jsme mysleli, že na ně máme, takže jsem si dala větší střídačku 0,22 , jenže nás porazili, tak jsme střídačky museli stáhnout, tedy já, protože ostatní měli OK. Ve druhém běhu Mája chybovala, já se nakonec propracovala na OKy a v tu chvíli to začala být těsnota, ale ustáli jsme to a naše výhra 3:2. A Branduška je moje hvězda důchodcovská – vedro na umření a ona si několikrát vyfikla časy kolem 5,40 s.
x Pilsen 2 FAST (ČR)  1:3 Zara-Mája-Bowie-Brandy 1:3
Od této chvíle se časy nezapisovaly, protože zmáknout dva parkury najednou fakt nešlo. Zatímco jsme běhali tady, vedle neustále pořvávali FUNatic Runners. Střídačky jsme ale hlášené měli, jaké byly netuším, každopádně podle výsledků jsme první běh vyhráli, ale asi jen díky sousední chybě. Ve druhém nám to natřeli časově a ve třetím někdo z nás (mám pocit, že Vláďa) opravoval – vedle též probíhala oprava, jenže stihli opravit o dvě sekundy dřív. Poslední někdo z nás chyboval. Naše první prohra.
x Kosatky 1 (ČR) Zara-Mája-Blažena-Brandy 3:0
Každá výhra potěší, ale vyřadit zrovna Kosatky mě hodně mrzelo, jenže bylo to kdo s koho – oba týmy jsme už měly jednu prohru za sebou. Kosatky jsme převálcovali 3:0 – jeden běh nám dali zadarmo a ve třetím jsme na obou drahách opravovali, jenže naše oprava proběhla rychleji. Takže 3:0 a vyřazení Kosatek (pardon).
x Flyball Youngsters (Německo) Zara-Mája-Blažena-Brandy 3:2
Hodně vyrovnané běhy, což bylo už i u Speed Trialu – časy prakticky totožné. První nám dali zadarmo, druhý my jim na oplátku. Pak už to bylo opravdu jen o střídačkách, protože čisté časy psů byly prakticky totožné. Víc nevím, nejsou zápisky a skleróza je hrozná věc.
x CrazyBalls II. (ČR) Zara-Mája-Blažena Brandy 3:2
Na tenhle běh se mi nešlo vůbec lehko – těsně předtím jsme se opět měly potkávat oba týmy na obou parkurech. Holčičky jsem tedy chtěla vyvenčit najednou, protože bylo jasné, že z parkuru 2 poletím rychle do lesa vyměnit pejsky a zase zpět na parkur 1. Když jsem otevřela boudičku, tak Bailinka se vypotácela ven, vůbec nemohla chodit, pajdala, padala a hrozně se olizovala. První co mě napadlo, že jsem ji odrovnala těmi předchozími třemi běhy za sebou (viz nenabitý míček u Runnerů) a chuděrka kolabuje (během obou závodních dnů zkolabovalo několik desítek pejsků, psí záchranka se nezastavila a i vrtulníky a lidské sanitky měly ruce plné práce se zkolabovanými lidmi). Byl na ni hrozný pohled a říkala jsem si, že jsme doběhali. Lucku ještě napadlo, že jak se olizuje, jestli náhodou nedostala vosí štípanec. Byla jsem na dně, jenže už nás hlásili na parkuru 2 s Branduškou. Marty Erča si tedy bobinku vzala na starosti do náruče a já s nervama v kýblu metelila běhat s Branduškou. Ještě než jsme prvně vyběhli, přiběhla Erča říct, že Bailinka už je v pořádku, protože vyzvracela obrovský šutr a hned poté se jí hrozně ulevilo, takže už je zase plná života a řádí v altánu jak černá ruka. Ufff, ještěže mi to dali vědět, protože jsem byla zoufalá. S Crazy to nebyly vůbec lehké běhy – opět velmi vyrovnané a bavili jsme přihlížející časy – Jumpeři 20,65 x Crazy 20,66, v dalším Jumpeři 20,92 x Crazy 20,91. Všichni jsme čekali jen na to, kdy přijde shoda a nepřišla – Crazy dali chybu, takže naše vítězství a postup do finále!
x Pilsen 2 FAST (ČR) Zara-Mája-Bowie-Bonnie prohra, pak změna na Blaženu a Brandy 0:3
Před finále proběhla rychlá porada – Lucka přišla s nápadem, že by vyzkoušela Bonnie, kterou jsme si během loňského roku pokazili a nechali vyhýbat. Kája ji teď dává dohromady a Lucka s Blankou měly pocit, že vzhledem k odběhům, které celý turnaj dělala, by to mohla zvládnout a stupně vítězů už máme jisté, takže vlastně o nic nejde. Všichni souhlasili, já byla v euforii z toho, že jsme ve finále, takže už mi bylo všechno jedno, i když rozum radil tohle nedělat – zkoušet na Evropě ve finále pejska, který navíc s paničkou nemá střídačky je trochu zvláštní, ale FUNatici hold nic nedělají normálně. Bylo tedy dohodnuto, že nastoupí Bonnie a když to prohrajeme (což se dalo čekat, že prohrajeme i s Branduškou, když nám už ten den zadek natrhli a navíc Bonďour je pomalejší než Brandy), nastoupí Branduška. Tak se i stalo, ale stejnak nám to bylo prd platné. První prohra byla 22,16 s vs 20,60, druhá prohra s Branduškou byla 20,69 vs 20,68 (fakt o jednu setinku!). V třetím Plzeňáci přitvrdili a Brandy jsem pouštěla s velikánským propadem, takže jsem tam holčičku narvala a byla to chyba. Ale nevadí – Bonnie si zaběhla na Evropě bez vyhnutí a Branduška bude mít na příští závody snad konečně spolehlivého střídače.

 
Večerní vyhlašování jsme si užili jak jen to šlo. Tak trochu jsem čekala, že na stupních vítězů uroním nějakou tu slzičku, ale neronila jsem, jen jsem jásala a se všemi hopsala a řvala, že KDO NESKÁČE NENÍ ČECH! Berušky, teda oni všichni psíci, z toho byli docela vykulení, ale musí si zvykat na slávu. V 11. divizi se nakonec na stupních vítězů umístily tři české týmy  – pohled to byl božský a to burácení bych všem přála někdy zažít. V 6. divizi jsme byli jediný český tým a též na stupních, takže ovace podruhé. A jak to bylo s těmi slzičkami? Ronila jsem, ale už podstatně dřív, a to když jsem šla na finálový běh Jumperů, hlavou mi proběhlo, že moje zlatíčka mají obě medaili jistou…. Podruhé jsem zamáčkla slzu, když mi kapitán Seba předával za náš tým pohár, že si ho Bailinka nejvíc zaslouží nejen za běhání, ale i za to, co všechno pro FUNaticy dělám. To mě taky dostalo. Závěrem sobotního dne bych chtěla moc poděkovat všem našim fanouškům, pomocníkům a hlavně nabíječům Petře a Blance (ty párky si ale vybereme). Největší pochvalu zaslouží asi právě Petra, kterou den předtím píchla vosa do nohy – ještě večer po vyhlašování skončila v nemocnici na kapačce, protože v tom měla zánět, ale celý den vydržela nabíjet a se vším pomáhat. Takže díky moc! A málem bych zapomněla na Bailinky rozbor vyzvraceného šutru – nejednalo se o kámen, jak holky původně říkaly, ale vypadalo to, že se jí z vykusování trávy a hlíny/jílu udělala v bříšku obrovská koule, která ztvrdla, takže na první pohled i dotek vypadala jako kámen. Musím se zeptat na veterině, zda to je vůbec možné.

NEDĚLE
Někteří se rozhodli odjet už po sobotním vyhlašování. Já, Petra, Seba, Vláďa a Lucka s Vlastou jsme si ale nechtěli nechat ujít nedělní nejrychlejší týmy, tedy prostě to nejlepší. Ráno jsme tedy vyvenčili potvůrky, které jsme pak opět usadili v boudičkách do lesíka, aby tu regenerovali sobotní záhul a fandili, fotili všem českým týmům co to šlo. Počasí se trochu umoudřilo, už nebylo takové vedro, naštěstí. Měli jsme tak možnost vidět zaběhnutý nový evropský rekord 15,96 s polským týmem Unleashed – neskutečné. Konečně byl i trochu čas na pokec s dalšími Čechy. Hodně se probírala nezvládnutá organizace, dokonce došlo i několik úrazů pejsků, když se například na dráze objevily střepy, dráhy se neposouvaly, psi se zranili o špatně přidělané zášlapy, podivně fungující světla, žádná veterinární přejímka, žádné ukládání časů, natož jmenovitý rozpis pejsků, o ubohých cenách – jen pohár a dobrůtka – ani nemluvě atd. atd.). Musím tedy říct, že úroveň českých turnajů je na daleko daleko vyšší úrovni než byl tento. Škoda jen, že v neděli se českým týmům se v neděli nedařilo tolik jako předešlé dny. Na vyhlašování jsme tentokrát nečekali – už tak bylo dost hodin a čekala nás dlouhá cesta domů (mě čekala ještě delší, jsem v tu chvíli ještě netušila).

 
Cesta domů byla trochu napínavá. Po nasednutí do auta jsem zjistila, že navigace se mnou nekomunikuje – v tom vedru se prostě uvařila a mobilní data na telefonu vypnuta. Vyrazila jsem tedy po „paměti“ – správně tušíte, paměť nefungovala zcela správně, takže namísto 2,5 hodinové cesty jsem strávila na cestě skoro 4 hodiny a místo přes Plzeň jsem dorazila přes Karlovy Vary – malá chybička. Nicméně cesta to byla krásná – maličkými vesničkami, silničkami, dokonce i lázeňskou vyhlídku jsme si s holčičkami projely (jely jsme samy, protože Vláďu naštěstí vzala Blanka). Ani si neumíte představit, jakou radost jsem měla při přejezdu české hranice – asi nikdy jsem v autě tak radostně nejásala, že jsem KONEČNĚ v Čechách. Poučení pro příště – minimálně nevypínat mobilní data. A pro pobavení – navigace nakonec byla zprovozněna, ale až poté, co jsem ji na doporučení našich předních „ajťáků“ dala na celý den do lednice a poté na 2 minuty na stovku do horkovzdušné trouby (nejdřív jsem myslela, že ze mě pánové dělají větší blondýnu než jsem, ale dušovali se, že to funguje) a světe div se za půl hoďky se sama nastartovala a od té doby funguje dodnes.

 
Z turnaje jsme tentokrát nepřivezli žádná videa, ale to nevadí, hlavně že máme poháry a narozdíl od jiných českých týmů ani žádné úrazy. Všem FUNaticům jako vždy děkuji za skvělou společnost a pevně věřím, že se na nějaké to Mistrovství Evropy ještě někdy podíváme (příští rok to ale asi nebude). No a českým týmům a našim fanouškům děkujeme za skvělou atmosféru, která vháněla slzy do očí, povzbudivé SMSky, Lence za krásné FUNatické placky a rozhodčím v obou našich divizích za pohodičku (nevěřili byste, že pohodoví a příjemní rozhodčí tu byli vzácnost).