PROKOPSKÉ ÚDOLÍ

Po dlouhé době jsme vyrazily do Prokopáku – Bailinka tam vlastně ještě nikdy nebyla. Místo setkání s Luckou a Vláďou bylo zvoleno sice velmi strategicky, ale nakonec jsme se v údolí vydali opačným směrem, než jsme původně zamýšleli. No nevadí, holčičky aspoň zvládly lednovou koupel v potůčku a Bailince se sbíhaly sliny tentokrát na labutího biskupa. Nebojte, byla na šňůře, takže nikdo nikoho neochutnal, ale věřím, že kdybych jí vypustila, nastalo by pořádné rodeo. Blaženka si cestou trochu zaagilitila – za vydatného povzbuzování zbývajících členů výpravy, pro které byly překážky moc vysoko (i když Branduška si jednu skočku přece jen skočila za závistivého pohledu trpajzlíčka Bailušáčka). Bowie statečně odolávala všem nápadníkům, které díky hárání přitahovala na sto honů, měla totiž daleko důležitější práci – opět ožužlávat teriéří hlavičky, tedy hlavně tu Bailinčinu, která je z téhle Bowinčiny libůstky už někdy pěkně na nervy. Brandinka běhala jak za mlada, ale aby se neřeklo, tak se občas zaposlouchala do dáli a tvářila se, že někde v blízkosti přistálo minimálně UFO. Naštěstí ji Blaženka nebo Bailinka většinou vyvedly z omylu. Bailinka se pořádně opotila, když zamachrovala a vysočila na zídku, která se cestou ovšem zvyšovala a zvyšovala, takže když malá bobina zjistila, že je hroooozně vysoko a zrovna jí hrozně chybí panička a maminka, začala panikařit a běhat po zídce jak magůrek. Vymýšlela, jestli skočit dolů nebo to vzít přes stromy. Skok do náruče se jí rozhodně nezamlouval a ani Vláďou se odchytit nedala, ale nakonec to dobře dopadlo a díky dobrůtce se ji podařilo nalákat a Vláďa ji sundal za kšírky. Když byla konečně na pevné zemi, vítala nás jak kdyby se podruhé narodila. Ona je fakt cvok. Docela mě ale překvapila, že nehupsla dolů – dala bych na to krk. Jenže nevím proč, ale ona má asi trochu problém s výškami – nesnáší, když například já doma lezu po štaflích apod. Ale zaplaťpámbůh zato, aspoň mám jistotu, že si snad nebude hrát na Šemíka jako Brandy kdysi na Vyšehradě… (chtěla aportovat klacek, který tam hodil nějaký harant). Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít vyhlídku na Prahu, tak jsme se i na kopec vyškrábali – tady holčičky chytly nějakou stopu a na fakt maličkou chvilku vzaly dráhu. Naštěstí se rychle vrátily a ani později se žádné útěky a lovy nekonaly.

Příjemnou dvouhodinovou procházku jsem zakončila v Podolí na agility hřišti, abychom si zase trochu osvěžily ten zatracený slalom, se kterým se stále trápíme. No a doma Branduška umřela únavou, Bailinka ta ne – ta kdyby dala snad i 100 km výšlap, tak bude pořád připravená k nějaké akci.

 

 
Tak a tady ještě jedno krátké, lednové video naší večerní „pohodičky“: