VÝLET LOUŇOVICE

Prakticky celé svátky jsme se moc nezastavily, pořád nějaké akce a nejinak tomu bylo i v neděli. Delší procházku jsem ale náramně uvítala – aspoň spálíme trochu těch kalorií a holčičky se pořádně unaví. Děkujeme tedy Markétě, Ingrid a Jitce za přijetí do jejich procházkové skupinky.

Začátek byl trochu dramatický – Markétiným rodičům netekla voda, jak jsem se vracela pro zásobník na vodu, zapomněla jsem doma dárečky, rukavice a holčičkám oblečky, navíc nejezdil výtah, Jitka zjistila, že má píchlé kolo, místo srazu se tedy měnilo, takže jsem brouzdala po Chodově, kde znám jednu jedinou ulici Na Jelenách, a hledala nové místo srazu, které bylo naštěstí kousek od ulice Na Jelenách. Další místo srazu bylo v Louňovicích, chtěla jsem zamachrovat mobilní navigací, jenže jak už jsem mockrát zmiňovala, když je zima iPhone nefunguje, tak za jízdy jsem měnila nabíječky, aby se ten zatracený uFoun nabil a dovedl nás správně – Ingrid s Jitkou, jedoucí za mnou si asi myslely, že jsem něco požila, jak jsem to po dálnici šněrovala.

Mirjam už byla na místě srazu. Holky už trasu znají, je to jejich každoroční procházka a tentokrát se povedlo, že bylo i trochu zasněženo. Vyráželo se po modré přes Kamenku, Voděradské Bučiny k Jevanskému rybníku a pak zpět podél dalších rybníčků do Louňovic. Naťapali jsme cca 12 km (pejskové minimálně jednou tolik). Naštěstí jsem doma nezapomněla elektrické obojky. Holčičky se tak během procházky střídaly – jedna na vodítku, druhá na volno. Jak už všichni víte, tak vypuštění obou naráz = lovecká sezóna a taky bysme mohly na ty moje potvůrky někde hodinu čekat (a stejně by se vrátily bez úlovku). Musím ale obě moc pochválit, protože poslouchaly vzorně a nebylo třeba ani elektrických impulzů, jen jsem musela párkrát zapípat. Naráz byly vypuštěny jen pro společné focení – co si o focení myslela Bailinka můžete vidět na úvodní fotografii…. Nejhorší zážitek nám přichystal akorát Robin, který se cestou někde začmuchal a pak se vydal opačným směrem nás hledat. Staroušek už ani moc neslyší a nevidí, takže volání, pískání nepomáhalo. Panička se musela trochu proběhnout, ale naštěstí pelášejícího starouše dostihla – to bylo radosti. Pak už jsme si dávaly setsakramentský pozor, aby jsme starého (ale stále čiperného) pána zase někde neztratily.

Musím říct, že cestou jsme potkávali hodně pejskařů a všichni byli z té naší smečky unešeni – málokdy se vidí čtyři paničky a 11 pejsků pohromadě. Pobavila i jedna paní, která se domnívala, že pudlík Flipík je portugal. Ta mě fakt dostala. Pejskové byli moc spokojení, paničky příjemně pokecaly. Trochu jsem se bála, jestli se někde z okolí nebudou ozývat už petardy, aby Brandy neplašila. Něco se začalo ozývat až v poslední části procházky – Brandy sice znervózněla, ale nebylo to tak hrozné.

Bylo to moc příjemně strávené odpoledne a ještě jednou moc díky za unavení hafánků – byly úplně KO. Mirjam a Markétě děkuji také za fotečky!