AGILITY TÁBOR HAMRNÍKY

Poučena z loňského roku a z letošních Nových Hradů, jsem tentokrát na tábor přihlásila jen jedno zvířátko, a to Bailinku. Branduška zůstávala v záloze, kdyby se náhodou zase něco stalo. Zaplaťpámbůh to nebylo třeba, takže Brandy tu trávila příjemnou odpočinkovou (téměř lázeňskou) dovolenou, zatímco Bailuša makala celý týden na 200 % (což se nedá říct o paničce, která sice po dietce viditelně zrychlila, ale přesto to moc nestačilo).

 
Na tábor jsem odjížděla v sobotu odpoledne – Golfík opět překvapil, co všechno se do něj vejde. Na místě už byla stará známá parta a tentokrát jsme s Markétou vyfasovaly luxusní chatičku i se sprchou a krásným kuchyňským koutem (věc v Hamrníkách nevídaná). Ráno proběhlo rozdělení do skupinek a každý den se trénovalo dopoledne i odpoledne (počasí nám tentokrát opravdu přálo – žádné zimní bundy, holinky apod.). Bailinka hned první den objevila, že Hamrníky = myší (někdo tedy říkal, že rejsčí) ráj, takže jsem dost kvetla z neustálého odvolávání od myších děr a cestiček. Naštěstí jakmile se ale rozeběhla, tak viděla jen parkur, ale po doběhu ji nezajímala hračka ani nic jiného. Zatímco mladá naděje trénovala, Branduška místo, aby se pilně věnovala lázeňskému odpočinku, vyhlížela (občas i zpívala) v chatičce. Já se musím přiznat, že na běhání s daleko přesnější a rychlejší Bailinkou jsem si zvykla strašně rychle. Brandy jsem na parkur vytáhla na jeden trénink a žádná extra sláva, i když bylo vidět, že běhá s radostí. Skoro celý trénink jsem se tedy těšila zase na toho malého magůrku. Někdy kvůli tomu mám výčitky vůči Branďulce, ale všichni mě uklidňují, že tak to prostě bývá u prvního pejska. Původně jsem měla v plánu zahýbat pořádně v Hamrníkách se slalomem za dozoru a dobrých rad Květy. Díky myškám se ne úplně zcela dařilo. Nejhorší bylo najít dostatečnou odměnu za správně odvedenou práci, což kupodivu nebyly ani míčky, ani plyšáci, ani přetahovadla – nakonec se naprosto dokonalou odměnou (která mi teď v Praze hooodně chybí) ukázala obyčejná šiška. Nevěřila bych, kdybych to nezažila. Jedinou věcí mě Bailásek na táboře nemile překvapila, a to proskakováním mimo kruh (v případě širšího kruhu). Mělo s tím víc psů trochu problémy, takže jsme ho moc nezařazovaly a trénovaly si o pauzách jen samostatně, aby neměla šanci udělat chybu. Uvidíme do budoucna, jak si s různými typy kruhů poradí. Jinak běhala krásně, jako ďábel. Několikrát jsme se zasekaly na nějakých sekvencích, ale od toho tréninky jsou. Když se nám nějaký parkur nebo sekvence podařily zaběhnout bez jediné chybičky, tak to byl většinou bomba běh a můj krásný pocit. Pan trenér nebyl tento rok nějak extra dobře naložen, ale sem tam jsem i nějakou skoro (skrytou) pochvalu získala. Co víc si přát a jsem hlavně ráda, že nás vůbec vzal, moc na nás neřval, semtam proběhla „cloumačka“ a hlavně měly jsme možnost s tímhle začounkem běhat po boku takových hvězd  jako je Jíťa s Joykou a Aninkou. Letos se mi podařilo udělat dokonce i pár tréninkových fotek a videí (videa můžete vidět v závěru).

 
Toť o trénování. Teď trochu o výletování. Kromě tradičních procházek po areálu nebo v okolních lesích jsem se stejně jako ostatní nejvíc těšila na tradiční výlet po naučné stezce Kladská. Tedy upřímně, ne až tak na tu naučnou stezku, ale to co tomu tentokrát předcházelo, a to výborná zvěřina v restauraci U Tetřeva. Na výlet se k nám přidala i Ivana s beardedkou Fančou a „teta“ Květa, která přijela opravdu jen na žranici a pak pokračovala za rodinným příbuzenstvem. Pro ni to byla první návštěva téhle restaurace a myslím, že ji celá pečená kachnička docela dost zaskočila. Naštěstí ale pro Květu jsme tu narazily i na další účastnice tábora v čele s popelnicí Bárou (promiň, ale jinak Tě nejde nazvat), která po své dost velké porci zvládla Květě pomoct i s kachničkou. Já porcí zaskočená až tak nebyla, i když zaječí kejtička na svíčkové nebyla taky zrovna dvakrát malá. Ale co, jednou za čas se zhřešit musí (navíc, když se už nějaký ten měsíc trápím s dietkou), takže tuhle porcičku zbaštit byla povinnost. Markéta zůstala věrná pečenému divokému selátku a Ivča si dala myslím kančí steak. Byl to zase labužnický zážitek a už teď se těším na příští rok (to mám v plánu kančí ragú na houbách). S napráskanými pupky se špatně skáče do dálky, takže letos jsem si odpustila skok daleký do místního pískoviště. Připla jsem malé tažné zařízení (čti Bailinku) a vyrazilo se po stezce. Brandy tradičně na volno, ale Bailušáka jsem se fakt neodvážila – je to čím dál větší lovec, takže jsem se po výborném obědě nechala jen táhnout. No a protože se všechny ty zajíčky a selátka nepodařilo vychodit úplně, vymyslely jsme si s Markétou ještě jeden krátký výletík. Po bahnité cestě ho po krátké době vzdala Ivča, což vzhledem k prasícím schopnostem dlouhochlupé Fanynky bylo pochopitelné. Nám se s Markétou podařilo dojít k Liščímu, Jezevčímu i Vlčímu prameni. Tady už nebyly tak pěkně stezičky jako na Kladské – pro pejsky i pro nás to byla trochu skoková gymnastika. Na konci navíc pejskové zahučeli do vody u pramene, takže si domů odváželi pěkně oranžové ponožtičky a podkolenky. Ještěže jsou ty moje teriérky samočisticí. V chatičce holčičky zaujal můj batoh – seděly nad ním jak dvě svaté Daly (nevím komu) a urputně upozorňovaly, že jako jsem asi na něco v batůžku zapomněla. Jejich neomylné čumáčky totiž objevily kousek zajíčka, co jsem beruškám schovala z oběda a zapomněla jim předat. Ještěže jsou holky tak bystré. Mlaskaly si ještě dlouho po tom a pořád to na mně zkoušely, ale tentokrát z batůžku už nic nevypadlo.

 
Další z výletů měl být původně jen takový kraťoučký, prostě rekreační procházka kousek od Trstěnic. Chytré mapy.cz nám napověděly, že se tu skrývá starý Lovecký zámeček Berchembogen, momentálně využívaný jako snad obecním úřadem a pečlivě ukrytý v lese. V lese nebyl ukrytý jen zámeček… Když jsme s Markétou zaparkovaly, osvítil nás nějaký duch svatý – náhlý nápad – vzít papírový pytlík, kdybysme náhodou někde potkaly nějakou tu houbu. Po ujití pár metrů nám skoro pod nohy začaly skákat nádherné křemenáče, takže první zdržení a první úlovky. Zanedlouho jsme došly i ke krásnému zámečku. Detailnější prohlídku jsme si odpustily, protože ze zadního vchodu vyběhl velký černý pes (mrtvý kostelník se naštěstí neukázal). Pes byla naštěstí fena, takže nás bezzubý Robinek nemusel zachraňovat. Fenečka si pořádně ohlídala, jestli opravdu jen procházíme a mizíme v hlubokém lese. Původní plán jít jen po cestičce se trochu vymykal kontrole, protože až na cestu na nás kloboučky vyzývavě volaly: hříbečci (hlavně praváci), kozáci, lišky, václavky…. Každou chvíli jsme se tedy vrhaly do lesa a nacházely neuvěřitelná hnízda. Nějakými panskými nebo prcky jsme se pak už ani nezabývaly. Cestou jsme pro pejsky udělaly malé mezipřistání u vody. Staroušek Robin si tu zahrál na kaskadéra, kdy se za námi rozhodl seskočit ze skoro dvoumetrové zídky. Holky nevěděly co dřív, jestli plavčit nebo myšky honit, na chvilku samozřejmě vzaly i roha v lese (a to jsem si myslela, že od vody mi nepláchnou). Okruh jsme zakončili zpět u loveckého zámečku, vyhnout se mu kvůli hafanovi se nezdařilo, ale tentokrát na nás nikdo nevyběhl. Po návratu do tábora jsme sklízely obdivné pohledy i pochvaly – každý si přitáhl plnou tašku hub z procházek, ale nikdo neměl tak pestrý výběr jako my. Houbičky jsme čistily až do večerního tréninku a pořádně jsme si mákly – z části bohatýrského úlovku byla Markéty smaženice, zbytek putoval do mrazáku. Na rok máme vystaráno a už se těším až udělám pořádně pestrý houbový gulášek. Myslím, že návštěva lesů v okolí Berchembogenu se též stane houbařskou tradicí. No a aby toho nebylo málo, tak večer jsme tentokrát neseděly a nepopíjely ve společenské místnosti, ale pěkně u ohýnku hned vedle maringotky paní Humbertové Kludské (Květě to opravdu moc slušelo).

 
Poslední den jsme si našly pro výlet zvučně znějící přírodní rezervaci Smraďoch a v rámci naplánovaného kolečka ještě pramen Farská kyselka. První naše cesta vedla k Farské kyselce – cestička uhlazená i pro vozíčkáře, takže nám i pejskům se šlapalo tentokrát parádně. Farskou kyselku jsme tentokrát i ochutnaly a musím říct, že lepší jak nějaká minerálka z obchodu. Holčičkám jsem dala ochutnat, ale kyselka jim moc nejela, takže po krátké nápojové pauze jsme pokračovali vzhůru do lesa tentokrát už ne po upravených cestách, ale pěkně po červené turistické. jsme se brodili vysokou trávou, bahnem, sem tam jsme si zopakovali skokovou gymnastiku přes různé můstky a klády a ve finále to střihli přes les na cyklistickou trasu. Moje holky byly celé u vytržení – vypouštěné byly opět na střídačku, protože ve smečce by byly fuč „natotata“. Robin s Flipíkem zvládli cesto ještě probrat nějaký ten koš a co turisti v jeho okolí zapomněli. Kousek před Smraďochem jsme si všimly šílené ruiny nějakého starého penzionku. Míjely jsme ho už cestou sem. U Smraďocha jsme museli chviličku počkat, protože tu zrovna procházela/projížděla nějaká důchodcovská cyklovýprava vedená nějakým převelice chytrým pánem. Musím říct, že tady se asi nejvíc líbilo hafanům – omamná vůně je lákala, pro jistotu byli tedy všichni na vodítku, protože jsme neměly v plánu je tahat z nějakého rašeliniště. Na cestě zpět nám to nedalo a zastavily jsme u té ruiny. I v tom dezolátním stavu bylo poznat, že se kdysi muselo jednat o nádherný objekt penzionku. S Markétou jsme ho téměř celý prolezly, tedy jen spodek, nahoře bysme se mohly někam propadnou a dohodly jsme tu, že až vyhrajeme nějakou tu loterii, společně tohle koupíme a opět zprovozníme včetně zimní zahrady, letní restaurace a samozřejmě agility parkuru. Později v táboře jsme pátraly po historii objektu. Jednalo se opravdu o penzion Nimrod, který má stále ještě funkční webovky http://nimrod.unas.cz/a jeho provoz byl ukončen někdy v roce 2003 a od té doby chátrá, a to zřejmě za pomoci současného majitele, který objekt nemůže zbourat, takže vyčkává až se sesune a bůhví jakou hrůzu tu pak postaví. Objevily jsme dokonce i stránky, které se zabývají tajuplnými záhadami http://urbex.cz/forum/viewtopic.php?f=15&t=136 . No nevím, my tu žádná strašidla tedy nepotkaly, ale uznávám, že večer bych se sem asi sama v noci nevydala. Plné dojmů z Nimroda jsme cestou přibrzdily i u Mariánské nádrže, která zdálky vypadala lákavě, ale zblízka – docela rychle mě přešla chuť na pitnou mariansko-lázeňskou vodu. Bailinka byla jiného názoru a rozhodla se plot neplot, že se k vodě dostane. Jen jaksi zapomněla, že je přikurtovaná k paničce, tak se zase rychle vracela.

 
Den poslední – den závodní. Když jsem viděla postavený parkur pro A1 bez slalomu, blesklo mi hlavou „co kdybych si to zkusila s Bailinkou jako předskokan“. To samé napadlo i holky, a tak jsem se nakonec Jitkou, Ingrid, Markétou a Květou nechala vyhecovat a šla se optat pana šéftrenéra/rozhodčího (toho dne mimořádně špatně vyspalého), jestli bysme to nemohly zkusit. Souhlasil, pak nás chtěl jako doskokany a nakonec jsem dostala za uši (doteď jsem ale v pravidlech KAČRu nic takového nenašla), ale zúčastnily jsme se. Bailinka byla naprosto úžasná, udělala i zóničku na áčku, ale bohužel odstartovala dřív, takže jsme si hned pěkně opravily a frčely dál. Měla jsem z malý bobiny ukrutnou radost. Irča nám to dokonce i stopla a i s tím vrácením na áčko bysme „smolíkům“ natrhly zadek. Jen aby se takhle dařilo až opravdu vyběhneme oficiálně. Pak nastoupila moje druhá hvězda Branduška ve zkoušce A2. Branďulce se moc nechtělo sedět na startu, holky si myslí, že už to mě rozhodilo, ale nemyslím. Na houpačce se Branduška snažila vyškemrat zřejmě nějaké dobroty, takže dotek a nakonec jsme se diskly ve špatné díře tunelu. Protože jsem parkur dobíhala, tak bysme se diskly ještě jednou na konci, kde jsem tedy disk očekávala. I když to takhle nevypadá, tak já měla ale radost, že Brandy běží zvesela i si cestou poblafávala. Ve druhé zkoušce se vydiskalo hodně pejsů hned na začátku za kladinou. Kupodivu jsme tento úsek daly bez problémů, jenže já jsem se zapomněla u tunelu a Brandy mi ulítla na skočku místo na houpačku. Pak už jsem byla totálně zamotaná, takže jsem vůbec nešla parkur podle toho, jak jsem si ho prošla, takže totální zmatení a raději jsme to zabalily. Třetí běh byl jumping, jenže někde v dálce pořádně hřmělo. Uvažovala jsem, že nemá cenu ani nastupovat, že Brandy neodstartuje. Nakonec jsem se nechala ukecat a Branduška sice odstartovala, ale hned za první překážkou to zabalila a bylo po běhu, tedy třetí disk. Holčičky jsem už pak uklidila raději do auta, kde se Brandy při bouřce cítí nejbezpečněji a vyčkala jsem do konce, abych mohla natočit zbytek spolutáborníků a vyfotit je i na stupních vítězů. Pořádně jsme u toho vyhlašování zmokly, takže cestou domů jsem volala Petru od našeho Albínka, že se omlouváme, ale plánovanou návštěvu musíme zrušit – byla jsem totálně promočená a zmrzlá. Doma jsem ani nevybalovala, s holčičkama jsme sebou plácly pod deku a teprve až jsme se zahřály, začaly jsme si zase užívat pohodu domova – čistě vymalovaného, protože během naší báječné dovči tam řádili malíři.

 
Tábor byl jako vždy báječný se skvělou partičkou a už se zase těšíme na příští rok. No a na závěr pár fotek a tréninkové i závodní video.