B VRH – PRVNÍ RODINNÉ SETKÁNÍ

Musím přiznat (a pochválit se), že najít ubytování pro celkem 11 lidí a 15 pejsků nebylo vůbec nic jednoduchého a když mi zhruba měsíc před plánovaným srazíkem zajištěné ubytování vybouchlo (pan ubytovatel se poradil s nějakým kámošem v hospodě, že tolik pejsků si nemůže do penzionu vzít), byla jsem dost na mašli a prakticky 10 dní jsem nedělala nic jiného, než hledala a hledala. Nakonec jsme si mohli vybrat a většina účastníků se shodla na příjemném ubytování v Penzionu Adéla v Poličce. Další plán, který mi zkrachoval, byl den dovolené, abych mohla včas vyrazit. Před odjezdem z Prahy jsme s holčičkami všem podaly hlášení, že vyrážíme a trochu se vyděsily, že prakticky všichni už jsou na cestě. Cesta nic moc – všude samá omezení, zúžení, objížďky, ale takovou cestu měli všichni, takže se nakonec podařilo a přece jen dorazily jsme jako první.

V Penzionku už čekala moc příjemná paní „recepční“ (recepce byl totiž jen stoleček ve společenské místnosti). Poté, co jsme se ubytovaly, začali se sjíždět ostatní – překvapivě mezi první doráželi nejvzdálenější hosté, tedy Bugattkovci a Benjaminkovci. Bugattka s sebou vzala oba páníčky zkušeného agiliťáka Tomáše a začínající agiliťačku Sysu (trénující pod odborným vedením právě Bugattky) a samozřejmě ani nechyběla její nevlastní sestřička jackyně Dafka (velmi zkušená závodnice a trenérka Tomáše), která už pár dní před srazem strašila háráním, ale naštěstí si hárání nechala až na doma (společně s Bailinkou, která mě háráním dva dny po srazu doooost překvapila).

 
Benjik jako jediný neměl žádnou psí společnost, ale zato dva páníčky – paničku Míšu a myslivce Pavla, který si v lese našeho maličkého nemůže vynachválit. Myslivosti prd rozumím, ale jak říkám, páníček o něm pěl v superlativech. Pro úvodní seznamku našich puberťáčků jsme zvolili příjemnou zahrádku přístupnou právě ze společenské místnosti a jídelny v jednom. Benjik byl z tolika holčiček dost vyjevený, ale myslím, že se choval vcelku způsobně k sestřičkám. Sestřičky se přivítaly o něco důvěrněji – Bailinka poprvé ve svém životě narazila…. Její nevymáchané kradení hraček a klacíků z maminčiny tlamičky se totiž pokusila praktikovat i na Bugattku a ta tedy musela vysvětlit, že tohle se opravdu nedělá (Bailinka si samozřejmě trvala na svém).

 
Krátce na to už dorazil i Bingo s paničkou Verčou (naše mladá agilitní naděje), jejím tatínkem Markem, specialistou přes diskontní prodejny a samozřejmě také nevlastní sestřičkou Jessinkou (osobní trenérkou Verči). Právě pro Veroniku jsme měly s holčičkami nachystané malé překvapení, ale o tom až později.

 
Předposlední dorazila nejpočetnější výprava – Bond a jeho početný harém Zuzula, Clea, Isis, Gerda a Lilli. Kromě Lillinky, která se jako nejmenší stala benjamínkem celé akce, to je elita slovenské agility reprezentace, pan Bond je tedy v packách a rukách těch nejlepších výcvikářek. Však už se také doma pyšní velkou sbírkou placek (jakože špendlíků, žádných flašek) za nejšikovnější chvalnovské zviřátko.

 
Jako poslední dorazil zlatý hřeb večera, a to taťka Puntík (Beato Angelo Dai Muratori) s páníčkem Michalem (následující den hudební hvězdou poličského koncertu). Oba tyhle pány dovezla jejich osobní řidička Erika. Taťkovi, než se stihl rozkoukat, se dostalo patřičného teriérského uvítání též – Benjik zřejmě proklouzl za mnou a protože dorazil  jako první chlap do penzionku, měl zřejmě pocit, že mu všechny holky v domě patří…. Všechno mu ale vynahradila Branduška – večer si špitali do ouška asi něco o tom, jak se jim ty dětičky povedly.

 
Když se konečně i Puntíkovci ubytovali, byli Michalovi a Erice postupně představováni všichni potomci. Nevím, v kom Michal nejvíc viděl Puntíčka, ale já pana otce nejvíc viděla v Bonďáskovi. Oba mají krásné, atletické postavičky a správné teriérské čumáčky. Po mamce se asi nejvíc povedl Butch, který bohužel nedorazil (panička v tu dobu reprezentovala na firemních hrách a zkoušela novou atletickou dráhu), takže ostatní nemohli posoudit. Ostatní „prckové“ si z každého z rodičů vzali něco.

Po téhle úvodní seznamce došlo i na malou oslavu – Verča Bingásková měla v pondělí 16. narozeniny. Dortík, co jsem objednala (děkuji za spolupráci a neprásknutí překvápka Markovi), měl na vrchu jedlý papír a paní cukrářka mne upozorňovala, že se časem rozpije, tak jsem dortík předala raději hned v pátek, aby ho Verča viděla ještě v plné kráse, tedy Bingáskově kráse. Já i ostatní jsme byli náramně zvědaví, z jaké strany dort zařízne – nezklamala, začala hezky u paciček (báli jsme se, aby nezačala u hlavičky). Dort byl obrovský, takže se po oba večery dostalo na všechny, větší část si odváželi ještě domů a musím říct, že chutnal moc dobře. Potom došlo na nějaké to popíjení a zobání – každý si dovezl,  co má rád a moravská ani slovenská sekce nezklamaly pořádnou kořalkou (prý „aperitivem“). Ale nebojte, i když JSME někteří smíchali ledacos, žádného opilce jsem ten večer nepotkala. Pejskové se z pokojíčků průběžně připomínali – jakože oni jsou ten hlavní důvod, proč jsme se tam sešli.

 
Tentokrát jsem na akci nebyla díky frmolu v práci úplně dokonale připravená, takže jsme ráno jsme u báječné snídaně (takový výběr jsem fakt nikde nezažila) společnými silami vybírali výlet. Nakonec jsme dali na doporučení paní domácí a vypravili se nedaleké Budislavi do skalního městečka Toulcovy a Městské maštale. Já s holčičkami jsem se svezla Zuzčiným mazlíkem (úžasné a velikánské auto, o jehož obřím prostoru pro pejsky se mi ještě dlouho zdálo). Protože i tady jsou všechny silnice rozkopané a samá objížďka, neosvědčily jsme se se Zuzkou jako vedoucí vůz a byly jsme tedy vystřídány Michalem. V Budislavi jsme doštudovali trasu a vyrazilo se krásnou lesní cestou po červené značce. Pejskové byli v lese samozřejmě jak z řetězu utržení a ve chvíli, kdy já jsem vypustila ty moje zlaté bestijky, už jsem je toho dne moc neviděla. Prostě největší útěkářky, dost často sebou někoho strhly, většinou Bingáska, občas Benjaminka. Naopak jsem byla nadšená z Bugattky a Dafky – holky se držely prakticky celou dobu u svých páníčků, o tom se mně může jen zdát. Jsem si zase připadala jako trubec. Ostatní si sem tam také udělali nějaký výlet, ale rozhodně ne tak obsáhlý jako matka se sestřičkou. Benjaminek si kromě občasných výletů nějak zasedl na taťku (nevím, co mu vyčítal), tak se pánové občas pustili do kožichu. Dokonce jednou tekla i krev, ale to jen z Pavla, který mezi ně sáhl, tak ho některý pacholek vzal zoubkem. Dafka si nejvíc rozuměla s Isis – holky hrabaly a norovaly, kde se dalo, někdy samostatně, někdy společnými silami. Myslím, že ten teriérský rachot zahnal všechna lesní zvířátka do svých doupat, za celou dobu jsme viděli snad jedinou srnečku. Během výletu jsme se pokusili i o pár společných fotek. O první rodinné foto jsme se pokusili na paloučku a pejsky jsme rozesadili po jednotlivých pařezech – trochu boj s větrnými mlýny, připadala jsem si jak v bleším království. Tři hafany se podařilo usadit a mezitím, co se usazovali další, první vzali dráhu a tak pořád dokola. Společné foto se tedy vůbec nevyvedlo. Další pokus byl na skalním útvaru, další pokus o vyfocení pytle blech se vyvedl částečně – rodince dělali čest jen mamka a taťka. Na jedné fotce se podařilo zachytit i Bailinku – samozřejmě čumí na úplně druhou stranu, tedy do lesa. Nakonec tedy nezbylo nic jiného než se vyfotit společně s pejsky (a trochu je při tom focení přidusit). Tomáš překvapil, že s sebou celou dobu táhl stativ, takže na samospoušť se ve finále podařilo vyfotit celou naši smečku. HALELUJA! Krásy místní krajiny, myslím, že si nikdo z nás nestačil vychutnávat, protože jsme byli pořád ve střehu, kde, kdo a s kým zrovna zdrhá, kam se vrhá a na koho se vrhá a přitom cestou mělo být hned několik zajímavostí. Výlet jsme všichni hladoví zakončili v Hostinci Na Skalách (hotové zvěřinové hody) a dobře jsme udělali – jen jsme zalezli, začal šílený slejvák.

 
Po návratu do penzionku v Poličce byla vyhlášena odpočinková siesta. Vůbec by mě nenapadlo, že se z naší siesty stane 3hodinový příjemný spánek – nevěřila jsem vlastním očím, když jsem se s holčičkami a černým svědomím probrala. Odpadla tak ale většina. Někdo si zchrupnul, někdo fotil, někdo sledoval hokej. Nejpovedenější byl asi Michal od Puntíka – v 18 hod měl být v Litomyšli na koncertě a když se kolem půl sedmé objevil ve dveřích, že zaspal, byli jsme všichni překvapení, protože jsme se domnívali, že už je dávno pryč. Tímto se tedy omlouváme, že ho nikdo nevzbudil. Po Michalově odjezdu jsem se vytasila s rodinným kvízem! Hrálo se o věcné ceny (tak trochu předem rozdělené, takže nikdo snad o nic nepřišel). Byla jsem docela překvapená, jak rychle měli všichni hotovo a musím říct, že oproti vrhu A, který dostal kdysi podobný kvíz, dopadli všichni na výbornou, i když se tam samozřejmě také objevovaly povedené perličky. Např. že Brandy je z chovatelské stanice Killers Hole – konkurenční, ale částečně s rodinou spřízněná chovka z Brna, takže vše odpuštěno. S taťkovým jménem se také všichni dost zapotili, a to jsem během oběda dávala nenápadné nápovědy… Prakticky všichni zvládli skvěle přezdívky štěňátek – nejvíc dala zabrat asi Puntička (pletla se s taťkou Puntíček a bráškou Flíčkem a prý že jsem nebyla moc originální s Puntičkou – bych Vás chtěla vidět, co byste vymýšleli za pracovní přezdívky). Každý pojal kvíz po svém – někomu se skoro z hlavy kouřilo a jiný mi tam našlehal odpovědi typu „teplota byla tak akorát“ apod. No a protože jsem si odpovědi neschovala, nejsem si jistá, jestli teď napíšu správně vyhodnocení. Na prvním místě se umístili Bugattkovci a Bingovci každý se 36 body. Na druhém místě paní M. (vlastně Z.) pana Bonda  s 35 body a na třetím místě Benjaminkovci s 31 body. Taťkovým páníčkům jsem test ani nedávala – bála jsem se, že by šel do mínusových bodů, navíc byl tou dobou na koncertě. Kvíz jsem dala i svým sousedkám (skoro porodním bábám našich štěňátek) předtím už doma a vedly si také báječně – Jitka 31 bodíků a paní Borovcová (odpovídající také zvláštním způsobem) nebyla dodnes spočítána.. Pokud by si někdo z Vás chtěl kvíz vyzkoušet buď znovu anebo jen tak, máte ho uzpůsobený na Bailinku zde: RODINNÉ SETKÁNÍ – kvíz – prázdný (16.-18.5.) Vzhledem k tomu, že vše je možné dohledat na našich webovkách, tak tentokrát už bez věcných cen, ale za snahu dostanete možná od Bailinky pusinku. Rozjařený Michal s Erikou dorazili akorát, když jsme se rozhodli vyvenčit pana otce, který byl ten večer mimořádně vzorný – vlastně druhý večer byla všechna psiska o dost hodnější než ten předešlý – z toho lítání po lese se jim ani nedivím. No a páníčkové se myslím dobře bavili asi nejvíc u veselých příhod z Lídlů, Kauflandů, Bill apod. Nejsem si jistá, jestli někdo z nás do podobného obchodu ještě někdy zabrousí a pevně věřím, že až Marek sepíše své paměti, dostane každý z nás autorské vydání.

 
V neděli ráno se opět vymýšlel nějaký výlet (já opět dorazila k snídani jako poslední) a tentokrát padla volba Milovy. Tentokrát jsme neměli takové štěstí – už od rána pršelo a vydrželo prakticky celý den. Benjaminkovci, které čekala nejdelší cesta domů, se rozhodli, že už s námi na výlet nepůjdou. Rozloučili jsme se tedy, pobalili a vyrazili do Milov. Vedení kolony se tentokrát ujal Tomáš, ale i jeho navigace zklamala, a tak mohl Marek zkušeným okem omrknout místní Tesco. Z Milov vedla dlouhá cesta po zelené, jenže bohužel po silnici. Nakonec jsme se ale dostali do lesa. Po zkušenostech z předchozího dne jsem ty moje berušky pouštěla na střídačku. Musím přiznat, že ten den už daleko víc vnímaly, takže to nebylo takové peklo. I ostatní se trochu zklidnili a procházka proběhla relativně v klidu. Jen jednou si Bingo s taťkou vysvětlovali nějaké nevyřešené záležitosti, ale oproti jiným příhodám z víkendu to bylo relativně decentní. Původně jsme se chtěli napojit na naučnou stezku, ale to jsme nakonec odpískali a v dešti se spokojenými, flekatými raplíky kráčeli tam, kam nás nohy táhly. Po pár kilometrech jsme to otočili, u aut osušili na kost promoklé pejsky a zahučeli jsme do další příjemné hospůdky Penzionu U Šlechtů, kde jsme původně mohli také bydlet, ale než se majitel ozval, měli jsme rezervovanou Adélku (a stejně bychom se blbě skládali v pokojíčkách). Po obědě začalo konečně vysvicovat sluníčko, ale to už byl čas na rozlučku a frčelo se do svých domovů.

 
A shrnutí celého víkendu? Byl to mazec, ale jsem moc ráda, že jsem všechny pohromadě viděla a domů, že jsme se vrátili v původním počtu jako jsme se setkali. Přiznávám, že v tomto vrhu máme takové trochu nesourodé páníčky, ale myslím, že snad byli všichni spokojení. No a naši potomci – změnili se a to hodně, kdo je nejkrásnější se říct nedá – nádherní jsou všichni do jednoho. Ke krátkému povídání o každém z nich přidáváme i fotku z doby cca 6 týdnů a ze současnosti.

Bingo – je absolutní pohodář. Sice si vjel do kožichu jednou s taťkou, ale ani jsem se mu nedivila, taťulda ho totiž prudil (asi mu scházel Benji) a tak trochu se Bingaskův výbuch dal čekat. Bingásek je hodně podobný Brandušce (zřejmě i tou pohodovou povahou). Je sice hlaďáček, ale má srst hodně hustou, takže po lítání v lese vypadal chudák jako největší špindíra a byl vyhlášen největším šmudlou víkendu.

 
Baileys – co víc o tomhle magůrkovi psát. Je to moje hvězda jasná a myslím, že za vše mluví, že jako jediná nemá z víkendu pořádnou hezkou fotku – o víkendu jsem ji speciálně v lese moc nepotkávala. Z výchovné lekce od sestřičky si nic nevzala – dál krade pejskům (hlavně mamině) skoro i žrádlo z tlamy. K cizím lidem se nějak extra nemá (pokud tedy nemají věnec buřtů), ale to mě netrápí, aspoň mi ji nikdo neodvede.

 
Bugattka – páníčkové se trochu obávali (i já, měla jsem ji u nás v paměti trochu jako prudičku), ale myslím, že setkání zvládla na jedničku s hvězdičkou. Když se jí něco nelíbilo, stačilo jen okřiknutí. S bráškou Bingem si od štěňátka nějak prohodili kožíšek – ona byla jako maličká takový „huňáček“ a najednou z ní byl skoro nejhladší pejsek výpravy. Mně si naprosto získala tím nezdrháním v lese. Je to krásná mladá dáma.

 
Benjamin – můj malý andílek už rozhodně není takový benjamínek jako u nás. Dokáže být neuvěřitelný mazel a gentleman (hold mazel po mamině), ale rozhodně je lepší, když ho v blízkosti (a občas i z dálky) nedráždí žádný další pindík, největší averzi získal k taťkovi – Benjimu prostě nesedl, ale tak to se stává, zvlášť u teriérů. Asi je trochu poznat, že to je jedináček, ale až páníčkové trošku zapracují na jeho samostatnosti, bude to báječný pejsek o v blízkosti těch zatracených konkurenčních pindíků nebo o samotě v pokoji.

 
Bond – jak už jsem psala, tak náš agent je asi nejvíc podobný taťkovi, krásný, namakaný broken pejsek. Panička pořád říká, že je převlečená borderka, ale nevím no, v tom lese jsem neměla pocit, že by se choval zrovna jako borderka. Jinak taky pohodář a co má rozhodně po mamce je to, že když se někde něco děje (jakože bitka), hned tam běží a soudcuje. Já se pořád nemůžu smířit s těmi jeho zoubky, ale jak říká Zuzka „kdybych mu je nechala vyndat, už to nebude on“. Tak hlavně, že to ženskejm nevadí.

 
Beato (Puntík) – konečně jsem mohla poznat i tatínka našich štěňátek trochu víc (ono, když se přijede na krytí s háravkou, moc toho člověk nezjistí). Puntík od posledního setkání trochu zešedivěl, ale jinak je to pořád krásný a čiperný chlap, stále připravený k nějaké akci. Škoda, že se s páníčky nevěnuje nějakým psím sportům – byl by to skvělý závoďák. U taťky přidávám fotku současnou a fotku z doby, kdy byl cca ve věku svých těch malých blázínků.

 
Brandy – rozepisovat se tu o Branďulčině svatozáři asi nemá cenu, kdo ji zná, ten moc dobře ví (až tedy na ty čertovské útěky v lese – to ona takhle vycvičila Bailáka). Přidávám také nejaktuálnější fotku (dokonce i uši má inteligentně) a fotečku z doby puberty.

 
Za krásné fotky děkujeme Tomášovi a Míše a všem dohromady díky za milou společnost, krásné dárečky a budeme se těšit na příští setkání!!! Já se zavazuji, že budu lépe připravena a snad i v lepší náladě (chvilkami jsem byla kapánek mimo, a to jsem se tak těšila). Pusu všem princeznám a princátkům a snad někdy brzy naviděnou.