AGILITY TÁBOR HAMRNÍKY 2013

Před rokem touto dobou jsme s Branduškou mazali za ženichem, takže loňské Hamrníky – Bad Lido – nám utekly. Letos jsme si tuhle událost nenechaly ujít a plná nadšení jsem vyrazila k Tondovi Grygarovi s novou mladou nadějí Bailinkou na tábor pro začátečníky a mírně pokročilé. Těsně před prvním tréninkem jsem si ještě doplatila na místě tréninky i Brandušky a šlo se cestou daleko (tentokrát nebyl parkur na pláži) rozdělovat do družstev.

Můj příchod na parkur začal podivnou otázkou: „Co ta Tvoje Klabzubova jedenáctka?“ Absolutně jsem nechápala, pak se z toho vyklubovalo, že Tonda má na mysli malého Klabzubu Bonďáska. Snažila jsem se vysvětlit, že nebýt předkusu, byl by to nejkrásnější PRŤousek na světě a ani nemluvím o tom, jak moc je úžasný a skvělý – odpovědí mi ale bylo, že „příroda se na něm pořádně vyřádila“. To byl vrchol. Však on, pan Bond, agent 007, ještě panu Antonínovi ukáže, co je zač!!! Pak se začalo trénovat – s Branduškou jsme též chtěly předvést, co jsme zač, ale asi se úplně nevyvedlo: „Hele, Káťo, nevím, kdy jsi naposledy dělala agility, ale neboj, do toho se dostaneme“ – moc pozitivní začátek to tedy nebyl, ale vzhledem k tomu, že medíci byli jen tři (domnívajíce se, že jsou pokročilí), nebyli jsme degradováni a trénovali společně s Markétiným Flipíkem a Květinou Jetelkou. Po chvilce nastal okamžik O – nástup Bailinky na parkur. Tonda se tvářil dost pohrdavě a informace, že jsme začínaly na agility táboře v Nových hradech pod vedením právě Markéty, způsobila Markétě málem infarkt a Tondův podivný úsměv. Já se staženým zadkem, Markéta též – myslím, že nikomu jinému v životě tak nedržela palce, jsme vyrazily… a….. zaběhly perfektně čistě! Markéta si odfoukla, já též, ale místo pochvaly přišla držková. Jaktože s Brandy neběhám taky tak – vše si včas ohlídat, včas dávat povely, otáčet se apod. U Brandušky už na to prostě s..u, psa v tom nechávám samotného. Hmmm, odmlouvat jsem se neodvážila, protože jsem musela souhlasit. Každopádně jsem měla velkou radost, že jsme s Bailinkou zařazeny do mírně pokročilých S. Hrdě jsem tedy kráčela do chatky přes les, PRTice řádily jak o život.

Humor nám s Markétou došel hned po příchodu do chatky – všude hrozné krve. Vrhla jsem se tedy na Bailáska v domnění, že začala hárat, ale teda nějak divně a pak si všimla celé zkrvavené tlapičky – krvácelo jí lůžko drápku a prasklý drápek. Hned jsme tedy tlapku vyčistily, obvázaly, Bailinka si na nic nestěžovala, ani moc nekulhala. Celou cestu na odpolední trénink to vypadalo dobře, tak jsem si říkala, že si něco zkusíme zaběhnout, ale hned po vypuštění z klece jsem viděla, že nic moc – pajdulka pajdala jako blázen, a tak jsme se na to radši vykašlaly. Volala jsem na pražskou veterinu, k místním veterinářům se mi zrovna 2x nechtělo. Nakonec jsme druhý den na veterinu zajely. Pan doktor zjistil, že kromě toho všeho má ještě výron prstíku, dal jí injekci proti zánětu, doporučil pravidelné čištění, chlazení a absolutní klid aspoň týden.  No jo, to se řekne, ale žádná sedativa nenaordinoval. Prostě paráda, začátečnický tábor v háji. Všechno agility snažení tedy bylo jen na Brandušce. Nebyly jsme v tom ale samy – druhý den, po tréninku, se podařilo třem borderkám vlítnout v zemi do hnízda lesních včel – z Charlieho holky tahaly minimálně 20 žihadel, takže také mazali na veterinu. Smůlu měla i Ingridv(ta si chuděra nezatrénovala ani v Nových hradech kvůli Connie). Tentokrát si panička těsně před příjezdem udělala něco s kolenem. Jeden trénink se pokusila jít trénovat, ale fakt to nešlo. No a že se o každého z nás pokoušela nějaká chřipka asi nemusím povídat – ještěže jsme pravidelně, každý večer, vypalovali červa z těla alkoholem.

Branduška zvládla celý týden hopinkat na jedničku s hvězdičkou, s paničkou to bylo o něco horší, ale též přežila, stejně jako ostatní „Koordinátorky JZD“. Divný výraz pro agiliťačky, ale vysvětlení je jednoduché – v každém zapeklitém místečku jsme s Markétou a Květou společně řešily, jak na to – no a Tondova hláška byla na světě. Ono jich samozřejmě během týdne proběhlo víc – tučňák, topol ve větru, Záhrobská, jedna svítící, druhá masochistka a třetí taky dobrá, ale koordinátorky JZD byla nejčastěji používaná hláška a nás začala bavit. Péče nám věnovaná byla téměř nadstandardní a i když bylo fakt hnusné počasí a na parkur se nám kolikrát ani trochu nechtělo, nakonec to vždycky stálo za to, výborně jsme se pobavily, zatrénovaly, naučily pár „světových“, ale i úplně základních prvků. Bailinka zatím odpočívala v klícce v chatičce, protože jsem neměla to srdce ji brát s sebou – celý trénink by propištěla a pak by ani běhat nemohla. Po tréninku nás většinou čekala procházka do lesa s ostatníma a léčba nožky tak vzala za své. Trénovalo se dopoledne, odpoledne, no a na závěr dne velká lahůdka, a to dlouhý parkur.

 
O chvílích volna jsme buď procházkovaly, jedly, pily, spaly anebo si jinak zpestřovaly den (a noc). V chatičce se většinou jen odpočívalo – noci byly dramatické, protože jsem v posteli měla tři pejsky – kromě holčiček pravidelně i Robina. Pořád mi bylo záhadou, proč se ráno probouzím mimo spacák, až jsem Brandušku jednu noc nachytala. V noci zkušeně rozepla zip spacáku, rozhrnula ho (tedy vybalila paničku) a udělala si své hnízdečko, potvůrka jedna mazaná. Přes den se Brandy stěhovala do postele za klukama k Markétě. Tam pak ležela s Robinem tělo na tělo (a že prý si Robin nikoho do postele nepustí, natož, aby se tulil – hold i pejskům byla zima).

V úterý jsme vyrazili do Mariánek do kina na český film Revival. Musím říct, že dlouho jsem se tak nepobavila a obzvlášť role Zuzany Bydžovské mi byla náramně povědomá. Úzasní byli ale úplně všichni (nejlepší asi kamenná tvář a hlášky Krobota), filmeček všem vřele doporučuju. Po filmu jsme zaběhli do místního Sportbaru – myslím, že Tonda sklidil velký obdiv místních pánů, protože v místnosti byl asi jediný mužský, co se mohl pyšnit 10hlavým harémem.

Ve středu bylo volné dopoledne, tak jsme si udělali tradiční výlet na naučnou stezku Kladská. S Markétou jsme původně vymýšlely, že se tentokrát podíváme někam dál a zakončíme v báječné myslivně U Tetřeva, ale opět nám počasí moc nepřálo a Ivana na Kladské ještě nebyla. Výlet to byl veselý, tedy veselé byly hlavně Ivaniny beardedky Fanča a Kairin. Vždycky jsem si myslela, že prdlým teriérkům může někdo těžko konkurovat, ale beardedky holčičkám sekundovaly vydatně. Obě jsou výstavačky a v čem všem se stihly vyválet, čím vším zvládly prolítnout, to bylo i na můj vkus až až. Jediné, co panička Ivana nevydýchala byla až nějaká barva, ve které se Fanča vyválela, takže pak došlo na malou koupel. Báječný výlet jsme zakončily U Tetřeva – holky si daly mufloní steak a já se celé dva roky těšila na grilované divoké selátko, se třemi druhy knedlíků a dvěma druhy zelí. Bašta ohromná, ale při odpoledním tréninku jsem měla co dělat, aby selátko v sobě udržela – na běhání takový obídek prostě nic moc.

Na další výlet jsme se vypravily v sobotu společně s Jitkou, Ingrid, Markétou a Ivanou po posledním dopoledním táborovém tréninku. Holky chtěly vidět kolonádu – ta Mariánská je trochu zklamání, ale zpestřily jsme si ji ještě předlouhým obídkem U Švejka, nákupem v Lídlu a nákupem lázeňských opatek a zmrzlinou. S holkama bylo skvěle. Kromě pózování jsme stihly i zpívající fontánu, kterou vtipně okomentovala Ivana, že prý vypadá jak rozkrájená, rozpadlá bábovka – fakt tak vypada. Vzhledem ke komplikacím U Švejka jsme bohužel už nemohly zařadit delší výlet s pejskama, tak jsme je po návratu zpět protáhly alespoň lesem.

No a toť vše z tábora. I když nám počasí celý týden nepřálo, Bailinka si moc nezaběhala, tak rozhodně nelituju, že jsem jela. Jako vždy to tu bylo skvělé, s báječnou partou lidí – snad budu všechny teď pravidelněji vídat, protože JZD si dohodlo skupinku u Tondy v Beroune (snad to „předseda“ s námi přežije). Díky všem za společnost, večerní dýchánky, trpělivost při trénování a těším se zase za rok naviděnou – snad nám tentokrát bude počasí víc přát!