VLTAVSKÁ TERIÉŘÍ PRASÁTKA

Z flyballových závodů jsem si přivezla pořádnou chřipku a zánět středního ucha (tedy obou uší) a snad poprvé ve svém životě pracovním jsem opravdu poctivě ležela celé tři dny doma v posteli – v těch pekelných vedrech to byl opravdu očistec. Holčičky se ale netvářily nijak zklamaně. Nemohoucí paničku opečovávaly dennodenně – zatímco Branduška mě v posteli zahřívala, Bailinka prováděla časté reflexní a jiné masáže (ideálně obličejové) – tzn. každou chvíli mi proběhla po ksichtě. Pečovatelky jsem tedy měla doma náramné.

 
Veškerou venčící péči jim tedy věnoval páníček. Jeden den navečer je tedy vzal k Vltavě. Trochu jsem se bála, jak to tam bude po povodních vypadat. Byla jsem přesvědčena, že mám být v klidu. Ten den mi bylo trochu lépe, tak jsem postel přesunula do obýváku a marodila v obýváku na sedačce. Po jejich návratu mě obě samozřejmě bouřlivě přivítaly – ještě byly mokré. Poté, co jsem zaznamenala na sedačce a v peřinách účinky nějakého zvláštního „peelingu“, jsem zjistila, že holčičky si domů snad přinesly pískoviště. Uhodila jsem tedy na páníčka, cože to kde vyváděly. Odpovědí mi byly naprosto úžasné fotky – pak už jsem měla jasno.

Hrátky začaly klasicky – Baila útočí na maminku ve vodě, na souši a snad i ve vzduchu:

 
Mamka se nakrkne a rozhodne se dát maličkému háděti co proto:

 
Jenže Bailinka, držtička teriérská, se ani od maminky napomínat nenechá, a tak nastane tvrdý boj a likvidace vlastní matky (orličtí vrahové by se mohli stydět) – utopení a následné zahrabání. Jenže to ještě Bailinka netušila, že má co do činění s maskovanou pískomilkou Branduškou:

 
Musela se tedy vrátit k mnohokrát osvědčenému škrcení – oboječek k tomu přímo vybízí:

 
To už ovšem ani vždy trpělivá Branduška nevydýchala a rozhodla se ulovit si svého teriérka:

 
Bailince se z tohoto teroru až nohy do X zkřížily, ale krasava naše, vědoma si svých předností, chtěla trochu zamachrovat a předvedla luxusní výstavní postoj – ovšem nejsem si jistá jestli by zrovna takovouhle krasavici prasečí z výstavy hodně rychle nevyvedli – mamka ta se jen tiše pochichtávala v povzdálí.

 
Bailinka tedy pochopila, že zřejmě takto nikoho neoslní a pod záminkou lovení klacíčku hupla do vody smýt svůj nový odstín srsti:

 
Holčičky nakonec přece jen uzavřely smír, v autě už jen hluboce litovaly, že jim bylo zamezeno navonět se v mrtvé rybě, tak se alespoň pořádně navzájem očistily a frčelo se domů.

 
No a doma se jelo nanovo, ale to už jsme zase na začátku našeho příběhu, kdy panička nechápala, kdože a odkudže domů písek nanosil.