VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE

I když jsme Číňánka předávali s těžkým srdcem, tak jsem moc ráda, že už máme doma jen dva. Zase je o něco víc času na Puntičku a Proužka. Poslušnost – sedni, lehni a přivolání zvládají obstojně (přivolání je naprosto bezchybné, pokud u toho navíc šustím s pytlíkem dobrůtek). Konečně jsme se tedy vypravili s prcky ven na vodítku – na rozdvojce. Musím přiznat, že nejdřív jsem se pořádně zapotila u oblékání oblečků, no a venku se to na první pokus také ne úplně zdařilo – jakmile byli připnuti na vodítko, tak se Punťa začala jako kobylka stavět na zadní, Proužek se zase zapřel a stál jako oslík. Když jsme po půl hodině popošli o pár metrů, kapánek mi vytekly nervy a protože jsem nechtěla být ošklivá, vzala jsem je prostě do náručí. Strávili se mnou první den v práci – využila jsem, že byl pan šéf na dovolené. Upřímně – ten den jsem toho v kanceláři opravdu moc nestihla. Lumpíci totiž prakticky celý den v práci přijímali návštěvy. V práci se chovali velmi způsobně – předpisově na noviny s čurdami – bobečky si pořád nějak nemůžeme vysvětlit, že tam také patří.  Po práci (tentokrát už bez oblečků, venku nebyla tak hrozná zima a já odmítla podruhé absolvovat nacpat dvě chobotnice do malé pletené roury) jsme opět vyrazili ven. Tentokrát už šli ven s radostí. Že se tomu říká venčení moc nepochopili – ani jedno ani druhé se nezdařilo, ale už krásně šlapali za maminou. Tu si tedy pořádně hlídali.  Doma – okamžitě za dveřmi loužička – chudáci to museli držet pěkně dlouho, protože jsem s nimi ven vyrazila hned po probuzení.

Nadšená z předchozího dne jsem s nimi i druhý den vyrazila ven (BEZ OBLEČKU) a pak do práce. Puntičce se ani trochu nechtělo do výtahu, musela jsem jí tedy trochu nalákat na dobrůtky a zároveň jsem musela trošku umravnit Proužka, kterému se zase výtah líbil až moc. Do kanceláře si to už namířili sami, panu Proužkovi se za mého velkého jásání povedla první čurda venku. V kanceláři se zase dveře netrhly, prckové zase řádili, ale tentokrát jsem mizela o něco dřív, protože nás čekalo očkování. Pan doktor prďolky prohlédl, zvážil (Puntinka 2,6 kg, Proužek 3,1 kg). Jako první šel na řadu Proužek – žádné injekce si ani nevšiml, zlaťáček. S obavami jsem na stůl postavila i Puntičku – zatím všechny návštěvy veteriny absolvovala za největšího křiku – a nevěřila jsem vlastním uším, Puntinka totiž také ani nepípla. Ale oba drahouškové, jak se postavili na zem, začali házet hrozné ksichty a včeličku se pokoušeli vykousat ven. Pak jsem přijala několik cenných rad, dostala za uši kvůli Číňánkovi (grrr…) a jelo se domů. Tedy domů, ještě krátká procházka a pak domů. Vydržte, zápletka teprve přijde!

U výtahu opět drama – já držela ruku na čidle, aby se dveře nezavřely, Proužek lítal jak magor dovnitř a ven, dovnitř a ven, Puntinka couvala… Nakonec se mi ji opět podařilo nalákat do výtahu, Proužka jsem držela pod krkem. Dveře se zavíraly, Punťa frnk… a…..tělíčko vevnitř, hlavička venku z výtahu. Pištěla jak protržená, já zuřivě mačkala otevírání dveří, nefungovalo a do toho jsem měla pocit, že se výtah rozjel – byla jsem totálně ve stresu, ale naštěstí jsem fungovala, jak bývá mým dobrým zvykem – v krizi funguju, pak se sesypu. Podařilo se mi rukou dveře rozrazit, Punťa zahučela dovnitř totálně vystresovaná. Z výtahu vyběhla šťastná jako blecha, že je z té kovové obludárny konečně venku. Já se doma nebyla schopná trefit do zámku, jak jsem se ještě hrůzou klepala. Psiska hned doma začali řádit jako černá ruka. Pro jistotu jsem maličkou prohlédla, ale vše bylo v pořádku. Pak jsem si dala panáka, hodila nohu na stůl a Puntinku jsem málem k smrti umazlila. Ten večer byla hájená. Od té doby chodíme převážně po schodech anebo se je pokouším lapit do náručí, což je teda fakt fuška (jo a jestli mi chce nějaký chytrák radit, proč do výtahu nechodíme na vodítku, tak věřte, že to bych je musela nejdřív uškrtit). Punťa má pochopitelně ukrutnou fóbii z výtahu, až odejde pan Proužek, máme na čem pracovat. Jen doufám, že tohle byl její poslední traumatický zážitek mnou připravený. Já jsem vůbec chovatelka – příště si fakt pořídím radši plyšáka. Když byla Branduška maličká a já se s vodítkem teprve učila – spadla mi předníma nožkama do kanálu, nedávno se mi na letní zahrádce málem uškrtila na vodítku, a to ani nemluvím o prvním společném Silvestru, kdy se nám ztratila a od té doby má reakce na bouřku a ohňostroje (taková nebojsa to byla).

Další dny jsem už jen pracovala především na tom, aby si pro pana Proužka přijely, co nejdřív, protože o něho začínám mít vážné obavy. To, že zmasakruju vlastního pejska je můj problém, ale nerada bych i jemu vypěstovala nějakou fóbii. On je takový malý hrdina. Je rozhodně o dost klidnější než Puntička – to je takový malý nerváček, chvilku neposedí, zatímco její bráška dokáže chvilku i v klidu sedět, než dostane dobrůtku za odměnu. Když jdou spinkat, jsou buď na jedné velké hromadě – na mamině anebo jsou holky spolu a Proužek o kousek dál. Vždycky než si lehne, vymýšlí a ozkouší všechny polštářky, co doma máme. Do odběru ho budu muset ještě natočit. Taky si pořád pro sebe něco mrmlá – ze spaní, na vodítku, při vítání. Hlavičku má čím dál tím hezčí. Myslím, že v novém domově z něho budou mít velkou radost – je to nadšený pracant. Punťa to je pořád neuvěřitelná lízalka – ušetřím teď díky ní za odličovadla. Jen doufám, že ji to brzy přejde. Je to náš malý pošuk – tunel překonává ze všech stran. Vsak se podívejte, co se u nás děje za divočiny (mimochodem ta nejdelší, nesestříhaná video pasáž je v den očkování a po traumatu z výtahu). Velká boudička v obýváku i tunel jsou v současné době zabaveny – ti malí zlotřilci si z obojího udělali záchod.

V sobotu malé PRŤousky konečně vytáhli ven bez vodítka – vyrazili jsme za ségrou, její rodinou a hlavně tetou Buffinkou. Štěnda byla zpočátku z Buffinky (zlatá retrívřice) trochu vyjukaná, ale během chvilky se vzpamatovala a zanedlouho se jí už věšela na chlupy. Venku se jim moc líbilo a protože za ten skoro týden udělali neuvěřitelné pokroky ve venčení venku, podařilo se jim na zahrádce u vyvenčit. KONEČNĚ OBA NAJEDNOU! Čouďáci byli na prcky taky moc hodní. Pořád jsme je napomínali, aby dávali pozor a nešlápli na některé ze štěňátek. Nakonec na Puntičku (pochopitelně, na koho jiného) jsme šlápli my. No jo, to se stane. Když ono se fakt blbě chodí s dvěma teriérkama visícíma na nohavicích.

Neděli jsem s Branduškou strávila na semináři Cvičení na míčích s Markétou a Veronikou Urbáškovými, který pořádala Petra Hamšíková. Seminář byl úžasný – dozvěděla i vyzkoušela jsem si s Branduškou hromadu nových věcí. Obě nás cvičení moc bavilo – doma jsme se už sice o nějaké cvičení na míči pokoušely, ale nyní jsme to měly odborně podané. Podle toho jak se na fotkách tvářím jako měsíček na hnoji, si udělejte obrázek sami o mojí spokojenosti. Některé kousky holek, cvičitelek, jsem fakt nechápala. Brandy asi byla ráda, že si odfrkla od prcků a kromě občasných agilit jsem ji konečně někam vytáhla a tentokrát na celý den samotnou. Samozřejmě jsme mimískům nakoupily nějaké dobrůtky a hračku, aby jim to nebylo líto (hračka je zatím vcelku, ale moc dlouhou životnost jí nedávám). Za tyto fotky moc děkujeme někomu jménem BudikDupik (hihi), celá fotogalerie je zde: http://budikdupik.rajce.idnes.cz/. Petře moc děkujeme za organizaci a pozvání. Nám se to moc a moc líbilo!

Během semináře jsem samozřejmě průběžně kontrolovala, co se děje doma – tam se tedy děly věci. Pejskové vstávali kolem půl dvanácté. Možná to byla ale jen kamufláž, protože za mého odchodu rozhodně pexeso a pivní tácky nebyly rozházené po celém pokoji. Jak už si sami vyskočí do postele, tak páníček zřejmě chrupkal a nic netušil. Kupodivu ani jedna pexesová kartička nebyla zničená, zato krabička skončila rozškubaná na miniaturní kousíčky. Ale co, gumička přes pexeso je asi skladnější. Co všechno za ten den sežrali se bojím jen pomyslet. Každopádně tam muselo být hodně veselo, protože když jsme s Péťou Hamšíkovou přijely domů (chtěla se také pokochat našimi prďolkami), tak byli neuvěřitelně hodní, a to dokonce i na Larinku. Předvedli jen nějaký maličký výstup. Dle slov Petry to prý úplně bohatě stačilo – no jo, když ona má hodnou Laru a Maxe, tak jí to maličkaté teriéři pošťouchnutí přišlo asi dost děsivé.

Večer nás čekala už jen domácí pohodička – pan Proužek si dal svou obvyklou dávku domácího vaječňáčku. On je fakt neskutečný, jak jde o vaječňák, jde přes mrtvoly. Málem ani mamině se sestřičkou nic nenechal. Kdybych ho nezarazila, snad by i tu sklenicku spolkl. Posilněn alkoholem se potom pustil do díla – náš byt má ještě pár stavebních nedostatků, rozhodl se tedy, že páníčkovi pomůže s výměnou koberce za plovoucí podlahu. No nevím, jestli se podařilo. Já se snažím o to samé už čtyři roky!

Jinak přes týden u nás probíhají stále větší a větší bitvy a prckové jsou čím dál tím víc k nakousknutí. Už je s nimi lepší a lepší spolupráce, ale leckdy si postaví hlavu. Vědí, když něco dělají špatně a já jim jdu po krku – v tu chvíli kličkují a já si připadám jako v Jen počkej, zajíci. Jsou to miláčkové a i když se těším až budu mít doma jen dvě holky, tak Proužek mi samozřejmě přirůstá k srdíčku víc a víc. Určitě se mi po něm a jeho skopičinách bude taky hrozně stýskat, ostatně to se mi stýská po všech. S jeho odjezdem začne Puntičce teror a pozitivní lákání do výtahu. To jsem na to tedy zvědavá.

No a na závěr opět velké poděkování páníčkům všech našich již odejitých štěňátek. Všichní se mají báječně, píší úžasné zprávy, dělají obrovské pokroky jak venku tak ve výcviku. Doufám, že se podaří na náš první srazík dorazit všem – ještě ho ale tak naplánovat.