MÁME ŠTĚŇÁTKA!!!

Tak a je to tady. Ve tři hodiny ráno se císařským řezem narodilo šest krásně zbarvených a nyní už čiperných štěňátek. Prozatím přinášíme pár fotek – fotky jednotlivců dodáme co nejdříve – sice ještě nevidí, sotva lezou, ale vyfotit se nedají (focení je opravdu o nervy). Všichni se mají čile k světu, stejně jako mamina. Více o porodu se dočtete níže a kousek pod tím jsou všechny fotky a jedno bonusové video. Tabulka našich štěňátek bude pravidelně doplňována, aktualizována o váhy, fotky a naše postřehy.

Fotky jednotlivců s porodními váhami, přezdívkami zde!

Brandušce už od neděle nebylo moc dobře, v pondělí ještě hůř a vypadalo to, že už to co nevidět musí přijít. Jenže teplota stále neklesala a stále neklesala. Musela jsem se už od neděle držet, abych jí teplotu neměřila každou půl hodinu, protože se mi zdálo, že už to přece každou chvíli musí přijít. Navečer jsem musela na chviličku zmizet něco zařídit, a tak mne vystřídal páníček. Když jsem se vracela, zatrnulo mi, protože v bytě bylo zhasnuto. Opravdu jsem se lekla, že se něco děje, ale Brandy se šla zrovna venčit s páníčkem. Rychle jsme vyvenčili, doma změřili teplotu, já zajásala, že konečně klesla na 36,4 st. a najednou Brandy odešla do pokoje a všechno to vypuklo.

V 19:45 h bublinka u zadečku, Brandy začala intenzivně tlačit, sem tam odešla malá voda a ve 21:45 h velká plodová voda. Od té chvíle jako když utne – Brandy přestala tlačit, začala pospávat – já obložená příručkami, knihami, výtisky o porodech jsem dohledala, že do od velké plodové vody by do hodiny mělo být štěňátko na světě, jenže Brandy se chovala jakoby nic (bylo jí viditelně blbě, ale vůbec netlačila). Po hodině jsme zkusili vyvenčit, vyběhli si schody pěšky a stále nic, Brandy se chystala ke spánku. To už jsem začala obvolávat naše veterináře na telefonu. Paní doktorka Skrejvalová z Vetcentra ve Stodůlkách řekla, ať okamžitě přijedeme, ať zachráníme aspoň maminku. To byla pecka, popadli jsme deky, lavor (kdyby se nahodou štěňátka rodila cestou) a vyrazilo se. Nervíky pracovaly a hlavou se nám s páníčkem honilo „čert vem štěňátka, hlavně ať je Brandy v pořádku“). Na veterině se udělalo sono – viděli jsme tlukoucí srdíčka, což byla báječná zpráva. Pak se šlo na rentgen. Podle rentgenu bylo vidět šest štěňátek a jeden pacholek, který zřejmě zablokoval „východ“. Paní doktorka se pokoušela dostat zablokovaného pacholka ven, ale nedařilo se, Brandy vůbec nepomáhala. Dostala oxytocin jeden, druhý a myslím, že i třetí, injekci proti zvracení a stále nic. Vysílená Brandy prostě odmítala tlačit a chtěla jen spát a spát a spát. Nepomohly ani procházky, proběhnutí, stimulace paní doktorkou a tak došlo na nejhorší variantu (stále jsme doufali v přirozený porod) a Branduška šla na sál na císaře (a zároveň jsem požádala o kastraci, ať si to kočička moje odbyde při jednom). My s páníčkem zatím dostali instrukce jak oživovat štěňátka (ještě teď mám z toho výkladu husí kůži) a šlo se na to.

Kolem třetí hodiny ranní nám sestřička začala nosit štěňátka – tedy štěňátka, takové malé, mokré krysky, které jsme třeli, vytírali tlamičky, masírovali bříška, podávali glukózu atd. atd. Asi po hodině nám přinesli i Brandušku ještě v narkóze a po chvilce jsme začali k cecíkům přikládat ta malá krysátka – ti už se měli všichni čile k světu, ale na maminu byl zoufalý pohled (ještě teď mám slzy v očích). Když se Brandy začala probouzet, dostali jsme instrukce co a jak dál, vyřídili papíry, zvířátka naložili do lavoru vystlaného dekou a nahřátými polštářky a frčelo se domů. Doma jsme dali Brandušku s prcky do porodní bedýnky – chuděrka moje malá ještě úplně mimo, myslím, že pár hodin vůbec nevnímala, že je s námi, natož že už ji vycucávají nějací malí upírci. Musím přiznat, že v tuhle chvíli na mě všechno padlo a já jen brečela a chvílem jsem měla na ty maličké hrozný vztek, že maminku tak potrápili, ale nebojte – rychle to přešlo a já je všechny do jednoho miluju a nemůžu se jich nabažit. Jakmile se Brandy vzpamatovala, vyvenčila, najedla a napila, začala fungovat na 100 % – o svoje miminka pečuje skoro až s přehnanou péčí, pravidelně kojí, čistí, nechce se od nich hnout ani na krok a mám takový pocit, že snad ani nespí.

Musím přiznat, že jsem šťastná jak blecha, že je všechno za námi. Obrovský dík patří paní doktorce Martě Skrejvalové z Vencetra ve Stodůlkách (shodou okolností je majitelkou dvou krásných parsonek), které se podařilo zachránit všechna štěňátka, což při takovém porodu nebývá obvyklé a v první chvíli to vypadalo, že budeme rádi, když přežije jedno/dvě štěnda (hold teriéři, ti se jen tak nedají). Možná na všechno z psího nebíčka dohlížela Branďulčina vnučka Abinka, kdo ví, každopádně v úterý ve 3 hodiny ráno se stal malý zázrak a my za něj děkujeme. Děkujeme i všem, co nám drželi palečky. Dokonce jsme dostali zprávu od Aiminky a Deenka, že ten den a noc byli oba dva hrozně neklidní, chovali se jinak, jakoby tušili, že se něco děje. Tak a já si jdu zase pro kapesník.