ZIMNÍ DOVOLENÁ V KUNČICÍCH 2013

Naše tradiční výprava se tentokrát pořádně rozrostla. Pepovi s Janou tentokrát přibylo štěňátko kníračky Mienky, t.č. osm měsíců. Nám do rodiny přibyla Bailinka (zrovna na horách oslavila celé tři měsíce) a protože jsme opět změnili ubytování na Roubenku pod vlekem s větší ubytovací kapacitou, vyrazila s námi i moje ségra Péťa s mnou milovanými a občas i zatracovanými synovečky Kubíkem a Daníkem. Výprava tedy úctyhodná (osm dospělých, čtyři děti a šest pejsků). Ubytování bylo opravdu parádní. Letos naštěstí nebyly takové mrazy jako v loňském roce, hromada sněhu připadla v úterý – chvílemi jsme se báli, že jestli nepřestane sněžit, budeme muset počkat na jarní oblevu, abychom se z roubenky vůbec dostali.

V Praze jsme nabrali Markéta s klukama a frčelo se, cestou malá zastávka na oběd (v Česticích zrovna probíhaly zvěřinové hody, tak jsme si dali parádně do nosu). V Králíkách už na nás čekala Péťa s Čouďátkama (tam kluci tvářili ještě docela dobře, a to i přesto, že při vyndavání z vozíku jsem Kubíkovi málem nožičku utrhla.), pak jsme pokračovali společně. Trochu jsem se obávala, jak zvládnu celý týden s dvojčátky.  Příjezd k roubence už byl o něco dramatičtější. Kluci jen vylezli z auta hned stereo s pláčem spustili: „já chci domů, tady nebudu, tady se mi nelíbí, my chtěli jinam…“ Chvilku jim to naříkání vydrželo, pak se je podařilo něčím zabavit. Druhý den, ačkoliv se sem většinou nejvíc těšíme na lyžování, jsme si hodili áčko, protože se nám zdálo na kunčické nové čtyřsedačkové lanovce!!! docela plno. Vydali jsme se tedy na krátký výlet Kunčicemi, abychom vyzjistili, co nového se tu za ten rok (kromě té čtyřsedačky) událo. Daníček už na procházku vyrážel s parádní dírou v hlavě – kuchyňský roh mu prostě neuhl, ale naštěstí to nebylo na šití. U sjezdovky jsme s Bailinkou oslnili hned několik místních z bufetu i vlekařů. Dokonce jsem dostala nabídku na její odkoupení, ale kdepak, já tuhle princezničku nedám ani za milion, natož někam do Kunčic, kde po vsi pobíhá 10 pejsků, kteří mají evidentně stejného tatínka. Kluci většinu cesty prokvičeli, na chviličku je umlčelo bobování, ale ve chvíli, kdy zjistili, že se nedá jezdit jen dolů, ale sem tam se musí vyšlápnout i kopec nahorů, tak s nimi zase bylo prd pořízení. To samé se nedá říct o našich psích holčičkách. Brandy sníh miluje a jak se zdá, tak mládě se pomamilo, takže si to taky užívala. Večer nás čekalo kromě pobytu a u některých divokého tančení v hospůdce Triangl pod vlekem i báječné domácí mojito, které připravili Karel s Hankou, Verčiny a Tomášovi známí. Čouďátka stále něco cvrlikali i při čtení už asi třetí pohádky na usnutí, no a holčičky, vzorňačky, odpočívaly v přepravce.

V pondělí jsme se konečně vypravili na svah – podařilo se nám přivstat, takže jsme si užili parádně upravenou sjezdovku, o sluníčku se nám mohlo jen zdát. Odpoledne jsme vyrazili na báječný výlet do nedalekého Lesního baru. Tip na tento výlet jsem dostala už před rokem od Libora, páníčka naší Aiminky. Tentokrát se zadařilo a vyrazili jsme. Vzhledem ke krátkým nožičkám Čouďátek i Bailinky jsme nakonec šlapali jen cca 1,5 km do kopce. Příjemným překvapením byla kousek od parkoviště půjčovna bobů a sání na „čestné slovo“. Kluci se tedy vezli, Bailásek a ostatní pejskové šlapali po svých. Páníčkové se předháněli v tahání dvojčátek do kopce, protože ti dva raubíři samozřejmě odmítali do kopce šlapat pěšky. Nahoře to byla paráda – čekal na nás dřevěný přístřešek s hořícím krbem, svařáčkem, uzenými klobáskami a jinými dobrotami. Kluci se opět ozývali, Bailátko se třáslo jako osika (kdyby ji na fotkách někdo nemohl najít, tak to je šedá hromádka bund vlevo od krbu) a Branduška řádila s Mienkou, zatímco Flipík se jí snažil zprznit (nedávno totiž dohárala). Dvojčátkům se z tohoto výletu líbil asi jenom sjezd zpět k autům a pak možná až večer čtení pohádky ode mne – udělali jsme totiž spolu dohodu a tímto dnem jim skončilo čtení xxxx pohádek, prostě jedna pohádka a o té si nechají zdát hezké sny a ráno povypráví, co pěkného se jim zdálo.

V úterý přišla sněhová kalamita – chumelilo pořád, bylo to skoro jako ve Forestu Gumpvi. Na sjezdovku jsme se tedy neodvážili – žádná úprava sjezdovek totiž neprobíhala, a tak jsme se jen poflakovali kolem chalupy, vařili. Po obědě, když chumelenice maličko zeslábla, jsme se rozhodli pro nevídanou věc (tedy alespoň pro mne, protože jsem se kdysi zařekla, že tohle už nikdy víc) – vyrazili jsme s panem učitelem Božánkem (hihihi), Markétou a Janou do půjčovny půjčit běžkařské vybavení. Pán v půjčovně, evidentně vyrušený od od „čtvrtky“ jak místní říkají panáčkům, byl totální mimóza. Nakonec na nás vybalil takové vybavení, že nám zrak přecházel – vybalil na nás totiž běžky a boty, které jsme se domnívali, že v půjčovně slouží jen jako historická dekorace. K mojí velké úlevě jsme tedy vzali nohy na ramena a vyrazili hledat jinou půjčovnu. Jinde nebylo ani historické vybavení a jak jsme se později dozvěděli v Infocentru, není možno půjčovat běžky nikde v okolí. Někteří smutní, někteří radostní, jsme tedy sedli do auta. Protože jsme po půjčovnách vláčeli pejsky, vydali jsme se vzhůru do hor na Paprsek. Tady bylo sněhu, že se nám všichni hafánci ztráceli a vyrazili jsme alespoň na krátký výletík brodíc se sněhem. Branďulka milovnice sněhu, ideálně hlubokého, si vesele hopkala, čumáčkem nasávala za mého pokřiku, že nesmí čmuchat (majitelé pudlů a kníračů opět nechápali, proč ji furt buzeruju, ale já tu moji teriérku znám), staroušek Robin stále okusoval sněhové koule z nohou, Flipík se opět dobýval na nedobytnou Mienku a Bailinka ta si to štrádovala běžkařskou stopou jakoby se nechumelilo (běžkaři, co se teď rozčilujete, že pejsek narušil stopu, tak kušujte, ta naše maličká tam sotva stopu zanechala, natož, aby něco narušovala!!!). Původní plán dojít až k Medvědí boudě (teď si tedy vůbec nejsem jistá jestli fakt Medvědí), jsme raději zavrhli, protože se cesta stáčela kapánek jinak, než jsme očekávali a noční, adrenalinové výletování v této sestavě jsme si už užili v roce 2010. U Paprsku jsme tedy pořídili společné foto psích výletníků – hned po fotce zahučela Bailinka do sněhu hlavou dolů, takže jsme si ji museli vyhrabávat – ta panečku koukala. Zpět v chaloupce nás přivítaly matky s dětmi, které zatím udržovaly teplo domácího krbu. Večer se tradičně zobalo, popíjelo, výborně bavilo a pořádně unavení pejskové odpočívali jako jeden pejsek.

Ve středu jsme opět osedlali sjezdovky. Pan učitel Božek mě s Markétou vytáhl ven – kupování skupinové permice mu trvalo docela dlouho, tak jsme zatím dostaly s Markétou doporučení ať dřepujeme a poté zatáčkujeme (chudák pán vedle nás se nestačil divit). Pan učitel byl občas tak drsný, že jsem chvílemi zvažovala trhnutí k jiné skupině, a to ze Záhřebu (nebo Zábřehu?!), bohužel se můj útěk nevydařil, byla jsem načapána při činu – šmíráci se prostě najdou i na lanovce (tento kousek si přeberte jak chcete, ale kdybych mohla dělat smajlíky, tak jich je tu teď aspoň celý řádek), a to ani nemluvím, že před pár posledními jízdami jsem opravdu objevila téměř svou skupinu – pár skoro kolegáčků z práce, neskutečné jak je ten svět malý. Kdo by čekal operační jednotku Sherlog v nějakých pidi Kunčicích. Tentokrát jsme skončili s lyžováním docela pozdě (dokonce ten den asi na pět minut vylezlo sluníčko!), takže nás čekala až podvečerní procházka s prcky. Kubík protestoval při oblékání, což jsem tentokrát už nevydýchala a začala vyhrožovat. Od vyhrožování jsem během chvilky přešla k činům a od té doby byl klid. Na Kubíka, když se mu něco nelíbilo, stačilo jen juknout, ukázat směr koupelna a byl klid. Pak jsme si vysvětlili, že když budou kluci hodní, já budu hodná teta, když budou zlobiví, budu zlá teta. Kupodivu to fungovalo až do konce hor. Tetka Herodes se prostě nezapře (no a mamina jen zírala). Pak se konečně vyrazila na procházku. No, procházka se tomu zrovna moc říkat nedá – po ujitých pár metrech (tentokrát jsme šli po svých, aby se kluci unavili) se Daníček zčurdil, takže jsme s Kubíkem okukovali místní náklaďák, olupovali rampouchy a teprve po přebalení Daníka jsme ušli dalších cca 200 m a začalo se smrákat. Holčičí bobovací parta nás tedy zatáhla do hospůdky. Pepa samozřejmě dorazil též – nemohl se dočkat místní „krasavice“, ale nedočkal se. Zato Agátka nám pěkně zatančila na stole.

Předposlední den na horách jsme hned po ránu opět nějak otáleli s odchodem na sjezdovkuJana s Pepou nakonec vyrazili na výlet do Starého města a vrátili se s úžasnou informací – výborné kremrole (zde jsou nazývány jako trubičky), na které jsme jezdili do Branné, se vyrábějí téměř v Kunčicích. My zatím řádili na svahu, užívali si poslední dny. Sníh byl hrozně těžký, takže konečně jsem si dala i pořádně na tlamu. Nebýt mého kaskadérského kousku, skončila bych nejspíš přímo v hospůdce pod dřevěným stolem. Dvojčátka jsme opět vytáhli na prochajdu. Tentokrát byla pořádná zima a páníčkovi nebylo dobře, doma jsme mu tedy nechali ošetřovatelku Bailinku. Po krátkém sjezdu jsme procházkou došli až na konec Kunčic a našli si malý svah na bobování. Bobování se tedy moc nevydařilo – moc to nejelo, tak jsem Kubu postrkovala. No a co se nestalo, najednou se rozjel – široko daleko nic, jen jeden jediný dřevěný kůl v zemi. Kam myslíte, že si to boby namířily, naprosto přesně na kůl – já letěla zeshora, Péťa zespoda. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale rybičkou jsem Kubíka strhla z bobů těsně před nárazem (pozorní si jistě všimli, že to je za jeden jediný den můj už druhý kaskadérský kousek). Fuj, to jsem si ale oddechla.  Večer nás čekal společenský večer se společenskými hrami. Jana s Pepou ani letos nezklamali – největší perličky a hlášky jsem se pokusila sestříhat ve videu, které tentokrát není moc psí. Začali jsme hrou Dobble (nebo Bobble?), pokračovali Věží a v pozdních nočních hodinách skončili s Českým filmem. Opravdu nekonečná hra a Péťa excelovala.

Poslední den v Kunčicích páníčka (pana učitele) definitivně schvátila nějaká chřipka, zůstal tedy praktický celý den v posteli, k velké radosti holčiček a dvojčátek. Já, překvapivě brzy vyrazila na svah i s Janou, které se konečně bez ztráty kytičky podařilo sesednout z lanovky – a bylo po fóbii. Později dorazila i Markéta. Všechny jsme si užily báječně upravené sjezdovky – čistý manžestr. Když už nožky dost bolely, překecala jsem Tomáše a dělala předjezdce Nikolce, která už brázdí svahy jako drak. Přitom jsem ji trochu buzerovala, tak nevím jestli i ke konci lyžování byla tak nadšená jako na začátku. Jana skončila o něco dřív a vyrazila do kunčické továrny pro trubičky – neuvěříte, kolik jich pro nás všechny brala. Rovný 43 kremrolí!!! Pozdně odpolední procházku jsme zakončili v hospůdce pod vlekem, kde jsme doprobrali, co jsme za týden nezvládli s místními vlekaři. V chaloupce se večer opět pařilo a byl to první večer, kdy Mienka vzala naši maličkou konečně na milost. Tak jsem se těšila, že holky budou řádit celý týden, jenže Mia, doma peskovaná Nettynkou, si svá příkoří vybíjela na naší maličké, takže jí den co den dávala najevo, že nebudou kamarádky. Nevím, co se v ní ten den zlomilo, ale konečně řádily jak černá ruka, až se málem stropem propadly.

V den odjezdu se ráno jen rychlo zabalilo – stejně to balení domů bývá paráda, protože už není co vymýšlet, počkalo se na domácí, pejskové mezitím pokračovali v řádění z předešlého večera a frčelo se domů. Na odjezd jsme si nemohli vybrat lepší den. Ten den byly sněhové kalamity snad po celé republice (jen v Kunčicích začalo konečně vysvicovat sluníčko). Naše výprava směr Praha měla cestu asi nejjednodušší – v Orličkách to bylo sice občas peklíčko, sněhové jazyky, vánice, mlha, auta v příkopech, ale proti ostatním to byla parádička. Jana s Pepou vyrazili tradičně do Mohelnice ke známým – cestou Jana zvládla hodiny a chvilkama to vypadalo, že budou muset přenocovat, protože z Mohelnice nebylo úniku. Tamtéž uvízla i Péťa s dvojčátkama. Ještě štěstí, že se v Šumperku potkala s tchýní a tchánem, kteří byli nedaleko od nás, protože ve finále strávila na pumpě v Mohelnici cca 4 hodiny – všechny cesty uzavřené, všude popadané nebo uvíznuté kamiony. Dokonce už uvažovali o tom, že s babičkou půjdou na vlak a chlapi se postarají o auta. Naštěstí se nakonec zadařilo ve chvíli, kdy mi do sebe natlačili laň na portském víně se špekovým knedlíčkem (v jedinečné  čestické hospůdce, kde by pana Pohlreicha nejspíš klepla pepka), oni konečně vyrazili k domovu. V Praze jsme nevěřili vlastním očím – všude hory sněhu. To byl asi v mém životě první návrat z hor, kdy jsem nebyla smutná ze smutné, zablácené Prahy.

No a jak zhodnotit celý týden. Holčičky během lyžování hlídaly chaloupku – musím obě pochválit. Branďuška nás každý den vyhlížela z okna, zatímco Bailinka se zabavovala po štěněčím způsobu, takže její samotu odnesly kluků bačkůrky, Agátky Crocssky a kluků puzzle – hold si mají všechno uklízet. Také se tu obě holky daleko víc zdokonalily v žebrání, omluvou budiž to, že v tom nebyly samy. Kromě toho tu Bailinka měla téměř 100% venčení venku. Je to prostě paráda jen otevřít dveře na zahrádku. Celý týden byla maličká prakticky bez vodítka (až na pár výjimek) a byla skvělá – i mezi pejsky perfektní přivolání (hlavně, když se strčila ruka do kapsy). Bude to zlaťák po mamině.

Také jsem během týdne (především po poslední pobytu v hospůdce pod vlekem) došla k zajímavém závěru – Markéty děťátka (rozumí se pejskové) se náramně podobají místním vlekařům. Vzhledem k tomu, že sem jezdí už asi 10 let, nejsem si vůbec jistá, kde k Robinovi a Flipíkovi vlastně přišla (ta mě asi zabije, hahaha). No ale řekněte sami:

Dvě věci mne ale mrzí – letos neproběhla pstruhová party a druhá, že jsme nezvládli společné, závěrečné foto. Každý rok jsme se fotili na peci – tady sice pec nebyla, ale aspoň u sporáku jsme se mohli všichni vyfotit. Už z toho důvodu musíme příští rok do stejné chaloupky (termín už je rezervovaný na konec února), abychom to napravili. Takhle mám jen foto holek při předání chaloupky – poprvé momentka, napodruhé už hotové modelky se zataženými bříšky (tak a teď mě uškrtí všechny a ne jen Markéta).

Všem účastníkům našeho zájezdu děkuji za skvělou společnost a těším se na Vás ve stejné sestavě příští rok!