VÁNOCE 2014

Štědrý večer jsem s holčičkama trávila u rodičovstva. Jediný, kdo večer neměl šanci vidět zlaté prasátko byla Brandy, protože se v noci vloupala do jedné dárkové tašky s pamlsky. Jak mě ráno v posteli přivítal „Číňan s obřím břichem“, hned mi bylo jasné, že má nějaký průšvih – zbytky pytlíků byly rozmetané po celé předsíni a koupelně. S rodiči jsme měli původně dohodu, že si dárečky předáme společně až se synovečky v pátek, jenže naši názory mění každou chvíli, a tak na nás u nich čekala hromada dárečků pod stromkem. Štědrovečerní večeře je klasika – kapr se salátem. Já letos vynechala přípravu rybí polévky, nějak jsem to nestíhala. Holčičky prožebraly celou večeři u stolu, přitom dostaly do mističek obraného kapříka i s pidi kouskem salátu, aby jim to nebylo líto. Hned po večeři jsem vyrazila pro dárečky rodičům domů, protože bych si připadala fakt trapně, kdybysme si pod stromkem měly rozbalovat jen my. Hromadu balíčků tu měly i holčičky – chtěla jsem, aby si vše rozbalovaly samy. Bailinka moc nevěděla kudy do toho. Brandy naopak rozbalovala tak, že papíry lítaly vzduchem. Obě holčičky dostaly stejnou hračku, kterou rozebraly během pár minut – chudák mamina z toho byla celá vedle, že holčičky hned všechno zničí – hold teriérstvo, no. Mamina tedy pak půl večera zašívala hračku v domnění, že znovu už ji neroztrhají (v současné době už je opět ve stejném stavu – zasněžený mám celý obývák). Po nadělování jsme všichni koukli na oblíbené Pelíšky (největší hlášky z filmu tatík hlásil dopředu, z čehož já vždycky kvetu), zobalo se cukroví, Bailinka pracovala na úpravě dalších hraček a Branduška žebrala tentokrát cukrovíčko. Domů jsme dorazily kolem půl jedenácté.

 
Doma jsme se pustily s holčičkami do dalšího nadělování – dárečky, co jsme dostaly od kolegů z práce, od známých, kamarádů, bývalého páníčka a samozřejmě hlavně holčičky ode mě. Bývalý páníček pojal Vánoce opět megalomansky – dva dny před Štědrým dnem dotáhl obří tašku Ikea, která byla plná dárečků především pro holčičky. Kvůli Brandušce musela být taška až do Štědrého dne uschována. Brandy si opět rozbalovala dárečky sama. Nejdřív to vypadalo, že největší radost mají z oušek, která si mohly hned zblajznout, ale nakonec byly obě potěšené i interaktivní pyramidkou, do které se plní dobrůtky. Brandy, když jde o žrádlo tak je hodně snaživá, Bailinka to opět vzdávala, takže většinu dobrůtek z obou pyramidek vyžrala Brandy. Já jsem kromě jiných krásných dárečků měla velikánskou radost z kalendáře od Benjaminkovců – kalendář plný Benjiho. Když bylo konečně vše rozbaleno, zírala jsem na tu šílenou hromadu pamlsků, ve které holčičky ležely jak královny s očima navrch hlavy – hotový psí ráj. Moje hromádka vedle byla o dost chudší, ale to vůbec nevadí – aspoň bylo jasné, kdo byl ten rok hodnější, měla bych se polepšit. Byla jsem hodně napnutá, jak berušky přijmou nové pelíškoboudičky. Brandy od štěňátka milovala svoji modrou boudičku. Kolikrát jsem ji už chtěla vyhodit, už je opravdu hnusná, leze z ní molitan a fotky z téhle boudičky jsem se skoro styděla zveřejňovat. Žádný jiný pelech si doteď tolik neoblíbily. Brebery ale nezklamaly – za chviličku oba pelíšky vyzkoušely a zatím se zdá, že do nich chodí moc rády (jen ten puntíkatý jsem trochu nevychytala velikost, protože jsem byla omezená místem – Brandy se dovnitř schová hůř). Tak snad jim to vydrží a protože už jsou to velké holky, snad je ani nezničí.
 

 
Třetí nadělování proběhlo v pátek po slavnostním obídku (svíčková) u rodičů. Do Prahy totiž přijeli synovečci. Hned po příjezdu se chtěli vrhat do pokoje, cože jim tam Ježíšek naježil. No, měli tam toho hromadu a ze všeho velikánskou radost. Oni jsou pořád hrozní modelové, takže jim se člověk zavděčí i blbým nátělníčkem nebo ponožkami (takovéhle balíčky v mém případě a jejich věku většinou letěly hned do kouta). Když bylo naděleno, vyrazila jsem domů, abych připravila nadílku u mě doma a trochu se psychicky připravila na vpád těch malých raubířů. Kluky hned na začátku trochu zaskočila taška s bramborama. Stejně mi ale nevěřili, že u mě doma mají pod stromečkem jen brambory, takže se vrhli do rozdělování dárků. Největší radost jim udělal stolní fotbálek a Púovské Člověče, nezlob se. Myslím, že fotbálkem jsem udělala radost nejen malým, ale i velkým klukům. Když se totiž klukům fotbal omrzel, rozdali si to i starší pánové (tatínek a dědeček). Kluci jim samozřejmě asistovali a fandili hlavně taťkovi. Fotbal byl na roztrhání a odnesl to chudák brankář (už je ulomený). Péťa s Pavlem si večer ještě odskočili využít dárkovou poukázku na Floru, zůstali jsme tedy s klukama sami – proběhlo to v poklidu, protože chtěli koukat na nové DVD Příběh hraček (podle maminky skoro hororový příběh). Ačkoliv jídla bylo na stole na rozdávání, vyžádali si housku – ty moje dvě potvory žebraly i tu blbou housku. Po návratu mamky a taťky se konečně uvelebili v posteli, ale protože se jim „stýská po taťkovi“, chtěli spát na patře i s rodiči. Ráno vydrželi spinkat docela dlouho. Všechny hračky prošly další zatěžkávací zkouškou – pořádný rachot to byl. No a já zatím chystala další slavnostní oběd – tentokrát kančí gulášek, který snad všem chutnal. Kolem druhé hodiny odjeli domů na Vysočinu. Když odjeli tak přiznávám, že jsem upadla do křesla a asi dvě hodiny jen tupě zírala do zdi a nabírala síly na úklid. Kluky sice miluju, ale je to s nimi náročné – pořád být ve střehu, v akci a někdy to je jak v židovské škole.
 

 
Takže svátky jsme přežili ve zdraví, přežraná jsem já i holčičky minimálně na týden a jsem moc zvědavá, jak 4. ledna prvně vyběhnu na parkur s Bailinkou. Tímto děkuji všem Ježíškům za krásné dárečky a doufám, že se příští rok zase všichni ve zdraví sejdeme!