BUDĚJCKÝ XTREME

Název závodu (xTreme) byl opravdu výstižný. Extrémní byl a asi nejen pro mne. V první řadě to byl můj poslední závod za tým The Rebels ve stávajícím složení, za druhé to byl turnaj s největším počtem týmů (42 týmů, proto se běhalo dokonce v sedmi divizích), za třetí jsem tu měla nejvíc návštěv za celou naši závodní kariéru a za čtvrté Bailinka přispěla pořádným adrenalinem. Původní plán v pátek včas vyrazit se úplně nevydařil vzhledem k mým komplikacím s autíčkem (opět vytlučené okno za spolujezdcem), takže jsem musela opět oprášit starou dobrou Fabku. Naložila jsem holčičky a Dastíka, kterého jsem měla do sobotního večera na starosti (kupodivu z hárající Bailinky ani moc nešílel, ale stejně jsem měla oči na stopkách) a vyrazilo se. Cestou několik kolon, ale nakonec se podařilo dorazit tak akorát do Penzionu Solnička, kde na nás už čekala paní s klíči. Po ubytování a dojezdu všech se vyrazilo na večeři, zatímco pejskové (Brandy, Baileys, Denny, a Sandy) válčili v pokojíčku o samotě – kupodivu se až na malé škrábanečky na zdi nic nestalo (viník odhalen nebyl, i když asi tuším, kdo v tom může mít drápky….. -pochopitelně BAILA, sice to doma ještě neudělala, ale u ní člověk nikdy neví).

Ráno jsme si udělaly malou okružní jízdu Českými Budějovicemi (vedoucí průvodkyně Monika), prezence zvládnuta, Bailinka vyvenčena a uzavřena do klícky daleko od ostatních pejsků, aby háravka nikde nikomu nevoněla. Naše divize jako jediná běhala Round Robin (tedy na body), vždy po čtyřech bězích. Proti Lavině Beta nastoupila rychlejší sestava a připsala si tři krásná vítězství. V dalším rozběhu proti Budweis Fly nastoupila Branduška – panička se moc nepředvedla se střídačkami, ale bylo to tak trochu na jistotu, protože jsme je časově zvládly vcelku s přehledem. Při pauzičce na oběd jsme pořádně protáhly hafánky v místním krásném parku Stromovka – naštěstí se k námi přidali jen fenečky a Denny je kastrovaný, tak si prochajdu užila i Baila. Ten den nás čekal až odpoledne poslední rozběh – kapitánka rozhodla, že si budeme šetřit pejsky, takže si 2x zaběhla Brandy i Twixie – začarovanou Pilsen F.A.S.T. jsme porazily 4:0. Do druhého dne jsme si nasbíraly celkem 20 krásných bodíků a postupovaly jsme tedy z prvního místa. Právě před tímto rozběhem se na nás dorazil podívat Benjaminek. Se sestřičkou Bailinkou si dal jen pusu na uvítanou, pak jsem ji raději odvedla, protože ségra/neségra, Benji ji chtěl přefiknout. Když jsme mu tedy háravku zabavili, přidal se alespoň k ostatním pejskům a zuřivě fandil. Povedlo se, že dokonce viděl i maminku v akci právě při běhu proti Plzeňákům. Bylo to moc milé setkání (všichni, kdo ho pamatovali jako štěňátko, se přišli podívat na našeho malého Číňánka – dokonce i Blaženka, která ho měla málem doma), jen mě trochu mrzelo, že jsme kvůli háravce nemohli nic moc podniknout. Snad příště, až se uvidíme, bude lepší konstelace (prostě se nebude hárat) a vyrazíme na nějakou pořádnou túru, kde se pejskové vyběhají. Kromě Benjaminka nás také navštívila FB kamarádka Rendy s parsonkou Kelly. Konečně jsme měly možnost se poznat – moc milá holčina, stejně jako Kelly a holek společníci. Slibuji, že příště si na ni také uděláme víc času a doufáme, že se jednou potkáme na závodní dráze.

 
UPOZORNĚNÍ: následující řádky jsou jen pro otrlé povahy
Po sobotních rozbězích jsme vyrazily do penzionku (tedy jen ženské, protože Jiřík se nám tam jaksi zapomněl). U penzionku (slepá ulice, okolo jen rodinné domky) jsme začaly řešit, kam vyrazit na večeři – pejskové okolo nás běhali, když se trochu vzdálili, po zavolání okamžitě přiběhli. Na malý okamžik jsem se na delší dobu zadívala do navigace a ejhle Bailinka byla fuč. Voláme, pískáme, hledáme, najednou Lucka vykřikne „SLEPICE“!!! Představila jsem si za plůtkem slepičky a Bailinku jak na ně dělá bububu. Jak jsem se pletla. Koukla jsem směrem co Lucka a krve by se ve mě nedořezal. Bailinka stála na kopečku mezi slípkami s vítězoslavným pohledem, na můj křik (přivolání s tomu říká) nijak nereagovala. Řítím se tedy za ní – čím blíž jsem, tím víc mi dochází, že Bailinka, nejenže se tváří vítězoslavně a blaženě, ale z huby jí čouhají péra!!! Když už jsem jen kousek od nich, Bailinka se rozhodla, že mi názorně ukáže, cože se to asi před chvíli dělo a pustí se opět do slepic, které nažene na mě. To už nekřičím, ale řvu, sahám pro „házecí“ (výchovné) klíče a hážu po Baile (bohužel to byly klíče od auta, zapadly pod nějaký náklaďák). Nic, Bailinka dál proháněla slípky, to už jsem začala ječet jak Viktorka u splavu, kapánek se zarazila, naznačila, že jde ke mně a těsně přede mnou hodila kličku. Vzteky bez sebe jsem už kvičela, že jsem si plíce málem vyplivla – konečně se trochu zarazila, tak jsem ji drapla – pak si moc nepamatuju, postihla mě zřejmě ztráta vědomí, takže mám jen z vyprávění – prostě pozitivní motivace šla stranou, držela jsem ji za kožich, třásla s ní celou cestu ke vchodu do penzionu, řvala jí do vysmátýho ksichtíku a zřejmě i druhou ruka stihla nějakou lísknout. Po zahození toho malého zmrdíka jsem šla omrknout slípky. Většina se jich stihla rozutéct, ale jedna zůstala napasovaná hlavou v plotě – jen zkrvavená zadnice jí koukala ven. Myslela jsem, že to má chudák slípka za sebou a chtěla ji tedy zlikvidovat, přitom jsem s hrůzou zjistila, že slepička žije (hrozné zjištní) – měla komplet oškubanou zadnici a ta mrcha mrňavvá jí zřejmě ukousla biskupa! Jsem byla totálně v koncích, co dělat. Slípku jsem nakonec vytáhla, ta se oklepala, popoběhla… Tak jsem ji za ujišťování ostatních, že se z toho dostane, nechala být a šla omrknout zbytek pohromy. Za rohem mě málem klepla pepka – na asi 50 m bylo bílo, všude jen peří, peří a peří. Tak jsem do igelitky (původně připravené pro chuděrku slepičku) posbírala peří a ještě s rozklepanýma kolenama šla nahoru – tam mě přivítala samozřejmě jak lečo vysmátá Baila. Ještě jednou jsem ji zhvízdala, nemohla jsem se na ni ani podívat. Pro jistotu jsem ji zavřela do přepravky a jelo se na večeři. Řeknu Vám, že ještě v hospodě jsem se klepala. Mluvit jsem s malou začala až o dva dny později, takový jsem na ni měla vztek. Jen doufám, že slepička to přežila a byl to Baily první a poslední „úlovek“.

 
Po tomhle extempore se konečně vyrazilo na báječnou večeři do italsko-mexické restaurace Amigo (díky za tipy). Jirka, který se kapánek zapomněl na turnaji nakonec nedorazil, tak se jednalo čistě o dámskou jízdu i s malou Chloe od Moniky. Mne čekala ještě jedna malá dámská jízda – z Hluboké za mnou do pizzerky dorazila Lucka od Cessy , takže jsem si večer parádně prodrbala. Lucka byla tak hodná, že mě pak hodila do penzionku, kde se zrovna můj chráněnec pokoušel krýt svoji bordeří nevěstu. Nějak se  moc nedařilo svázání, tak jsem byla přizvána jako odborná poradkyně se strýčkem Googlem v mobilu. Ten večer jsme se svázání nedočkaly. Ráno proběhly další pokusy a když to paničky tedy konečně zabalily, POVEDLO SE! Po malé erotické vložce jsme se vypravily na turnaj i se sirotkem Žílou, jejíž páníček byl stále někde zapomenutý. Naštěstí se našel na turnaji – v noci někde zbloudil, České Budějovice málem netrefil, ale hlavní bylo, že dorazil na turnaj. Jako první se mělo běžet proti Plzeňákům, kteří, jak bývá jejich dobrým zvykem, na neděli nasadili rychlejší sestavu, takže i my museli vytáhnout rychlejší sestavu. Běhalo se opět na dvě prohry (Double Elimination), takže po prohraném běhu s Plzní se běželo na jistotu opět s rychlejší sestavou, a tak se to táhlo až do odpoledního opakovaného finále proti Budweis Fly, které Rebelky porazily i v opakovaném finále (vylepšily si rekord družstva na 18,30 s). No nic, Branduška byla hold v neděli jen za maskota. Maličko mě to možná mrzelo, ale rozum velel, že to tak bylo asi lepší – už prostě není z nejrychlejších (ale i tak běhala krásně – časy 5,50-5,70 s). Ale však ona si ještě zaběhá. Aspoň jsme měly čas věnovat se milé návštěvě – Lucce s Cessy. Udělaly jsme si příjemnou procházku po Stromovce – holčičky řádily jak černá ruka, ty moje můry se dokonce i vykoupaly (ten den bylo trocu tepleji….). Musím říct, že Baila a Cessy jsou úplně stejně praštěná pometla. No a podle toho, co Lucka vyprávěla, tak mě s Bailinkou čekají ještě mooooc pěkné věci.

 
Jak si vedly ostatní rebelské týmy ani pořádně nevím – nějak to už šlo mimo mě. Pokud všechno dobře dopadne, tak nebojte, s flyballem jsme neskončily – budeme pokračovat, jen hold za jiný tým – byla by škoda nevyužít Bailinky potenciál a nadšení právě při flyballu (no a já si pak zajistím asi pořádného psychiatra).