POSILVESTROVSKÉ SKOTAČENÍ O SNĚHOVOU VLOČKU 2011

Po loňském fiasku jsem se na naše oblíbené závody trochu bála jet. Přiznávám, že jsme žádné rekordy moc netrhaly, ale udělaly jsme si radost alespoň 3. místem ve zkoušce MA2. Se zonovkami stále bojujeme, snad se to časem zlepší a trochu je i zrychlíme. Agility panička zvrtala hned na začátku – vždycky jsem tak vystresovaná z houpačky, jestli ji Brandy dokončí nebo seskočí, že když se nám náhodou povede, vyvedu zase já nějakou kravinu. Ale co, stejně bysme se diskly těsně před cílem. Já byla hrdá, že jsme zvládly zapeklitý úsek ke slalomu. V jumpingu se opět pěkně vyznamenala panička – nejenže celý běh byl trochu zmatečný, ale ve finále, když už jsme se řítily do cíle v domnění, že máme čistý parkur v kapse, za silného povzbuzování (na které jsem reagovala já i Branďulka) jsem Brandy moc utekla a ona mi za zády ustřelila na jinou skokovku. To je hold už naše klasika – ne nadarmo na mne Tonda v tréninku hartusí, abych jásala až za brodem. Večer jsme tu velkou slávu vyrazily zapít s Lebedou, Evou a Anetou do výborné hospůdky – příště si ale vezmu Branďulátko s sebou, aby nesmutnila sama na pokoji.

Nedělních běhů jsem se opět trochu obávala, protože Brandy se v neděli už moc běhat nechce. Byla jsem tedy šťastná jako blecha, když jsme ve zkoušce doběhly na 4., bramborovém, místě. Myslím, že nám hodně času zabírají právě ty zonovky. Asi by bylo lepší nelézt moc na závody, dokud je nebudeme mít perfektně zvládnuté. V agility nás čekal disk – tak trochu jsem spoléhala na to, že Brandy má teď áčko raději než tunely a pořádně jsem si ji neohlídala. Brandy, přesně jak jsem předpokládala, už nebyla tak moc nadšená a zbytek parkuru si vesele prohopkala s občasným štěknutím.

Do příštího roku máme rouhodně co zlepšovat.