O SNĚHOVOU VLOČKU 2015

V neděli nastal den D – Bailinky agilitní premiéra. Po půlnoci jsme si párkrát střihly slalůmek mezi obývákem a ložnicí a šlo se spát. Nenaspala jsem toho moc a nervózní jsem byla tak, že jsem na závody přijela o půl hoďky dřív a ještě se střevními potížemi (celá já, prostě nervóza jak prase). Když jsem se konečně dočkala přejímky, musela jsem vyčkávat na vyhlášení měření, kterého jsem se zatraceně obávala – nevěděla jsem, jak bude ten malej psychoušek reagovat na měření chlapem, i když jsme to docela pravidelně trénovaly. Tonda nám to rozhodně neulehčil – vymyslel si měření na kladině… Proč? To jen on a možná PánBůh ví. První měření 34 cm, druhé měření 35 cm, tak si přivolal na pomoc druhého rozhodčího, o mě se pokoušely mrákoty a zlaté Bailušátko stálo jak socha. Petr Rybář první měření 31 cm, druhé měření 32 cm – to už pomalu i Bailinka ztrácela nervy, takže se začala kroutit jak paragraf. Nakonec změřeno a zapsáno 33 cm, tedy small. UFF (na flyballu i na výstavách máme sice naměřeno 33 cm, ale touhle mírou nemá Baila měření ráda, proto jsem se obávala, jestli vůbec a jak bude stát).

Open:
Jako první nás čekal open (dala jsem si závazek, že letos už openu nebudu říkat agility, ale správně open…) a začínala kategorie S, takže malá prďolka na startu. Bailinka vyrazila jak střela, hned na dvojce odmítačka a pak šups do tunelu, protože jsem si neohlídala áčko. Pak nám chvilku trvalo, než jsem opět navázala s malou vřeštící, ale nadšenou bestijkou spojení a začalo jít vše jak po másle. Bailinka předvedla luxusní zóničku na áčku, jen tak tak zabrzdila houpačku, kladinu jsme zmákly též bez mrknutí oka a pomalu se blížily k obávanému slalomu. Tam jsme se trochu potrápily a protože jsem se bála, že nám hrozně rychle ubíhá čas, který máme, tak jsme si ho nakonec ani neopravily a raději mastily do cíle. S Branduškou jsem si tentokrát pořádně ohlídala druhou skočku i áčko – že se na áčku zastavuje Brandince vypadlo z hlavinky, málem se mi diskla na zdi, ale to jsme ještě ustály, co jsme už ovšem neustály byla skočka za tunelem, kdy jsem jí asi moc rychle utekla (měla jsem pocit, že už jde za mnou, ale kdepak hopsalka moje) a Branďolita si přidala jednu skočku, takže disk. No co, aspoň jsme si mohly potrénovat houpačku  a připomenout kladinu a dokodrcaly jsme se až ke slalomu – tam jsem si připadala hůř než s Bailou, prostě prvnička, slalom jsme v životě neviděly – ani jedna. Pak už Brandy přepla na program „pobavit obecenstvo“ a zvesela si hopkala, co ji napadlo (dle slov Martiny a Olgy jsme obecenstvo opravdu pobavily). Myslím, že leckterý jedničkář nepředvedl takový běh. Ale nevadí, hlavně, že ji to zatím ještě bavilo. Když jsme doběhaly, tak jsem si s hrůzou uvědomila, že do současné doby jsem se mohla disknout maximálně třikrát během jednoho dne, představa, že domů pojedu možná s šesti diskvalifikacemi, mě začala dost děsit.

Zkoušky
U zkoušky SA1 jsem si pořádně oddychla, že tam není slalom, i když jedničkový bysme možná mohly zmáknout, pokud bych se tam bobině nemotala. Po prohlídce jsem si v duchu říkala, že jestli takhle jednoduchou zkoušku nedáme, tak už mi asi není pomoci. Nakonec ale všechno báječně dopadlo. Znervózněla jsem jen u trojky, kdy jsem měla pocit, že Bailinka to v tunelu otočila a vrací se. Naštěstí ne a parkurem jsme prolétly už bez menších zádrhelů. Byla jsem strašně zvědavá na čas a musím říct, že jak jsem sledovala výsledky, tak Bailinka v jedničkových zkouškách natrhla zadek málem i Lkám (jen jedna borderka byla rychlejší s postupovkou 4,71 m/s- Bailinka měla 4,7 m/s. S Branduškou jsem si nakonec taky vylepšila reputaci. Není to sice takový fofrník jako Bailinka, ale běžela moc hezky se svými oblíbenými obloučky a občasným poštěknutím. Bylo z toho parádní druhé místo jen o 0,23 s za prvním místem s postupovkou 4,08 m/s – krása u Brandinky. V tu chvíli už jsem byla náramně spokojená – šest disků si domů nepovezeme!!!

Jumping
Jumping vypadal pekelně – hlavně začátek a pak ukrutně dlouhá rovinka s dvěma téměř rovnými tunely a po nich tzv. „mezi kozy“ – smrtelná kombinace, aspoň pro mne. Tentokrát jsem začínala s Branďulí. Ta se netvářila už moc před startem, že by se jí chtělo běhat – je pravda, že venku něco prásklo anebo ji zase přepadla agilitní nechuť. Nakonec ale vyrazila docela hezky, otočka kolem pravé bočnice se nevyvedla, ale druhá bočnice taky nevadila – pak přišel pekelný úprk vpřed, jenže kopyto panička se moc brzy otočila a Brandy se chytla v nastražené pastičce. Okamžikem diskvalifikace jsem už viděla, že to je konečná a Brandinka plánuje pokračovat už dost znechuceně. Ještě chviličku jsem se pokusila za vydatného povzbuzování ji rozběhnout, ale nemělo to cenu, tak jsme si daly aspoň pro radost tunely do cíle – ani poslední skočku už nechtěla hupnout. Úvod s Bailinkou dopadl úplně stejně jako s máti, tentokrát jsem na nic nečekala a doufala, že to zalomí do tunelu a mastila jsem rychle dopředu. Kdyby neměla Baila po druhém tunýlku mega rychlost, nejspíš bych se asi zase blbě otočila, jenže setrvačností dolétla dál a mně se podařilo ji otočit tak akorát. V tu chvíli mi hlavou prolítlo, že máme naději (absolutně jsem nepočítala, že tenhle úsek zmákneme) a ještě tou hlavou proběhlo: „Grygare, to je překvápko, co?“ Možná, že kdyby se mi hlavou nehonily takový voloviny, nezapomněla bych dráhu. Totálně jsem se zamotala a málem bobinu navedla podruhé do tunelu. Ale zázraky se dějí, včas jsem se upamatovala na kruh (Bailinka se zázračně nediskla – to s Brandy by byla jiná!). Trochu mě mrzí, že jsme neustály slalom, ale tam máme ještě obrovské mezery a nakonec jsem byla ráda, že jsme ho správně opravily a mazaly do cíle co Bailáskovy nožky a můj dech stačily. Po doběhu jsem odpadla vysílením, absolutně jsem nechápala a byla jsem přesvědčená, že jsem se musely někde disknout. A ono ne. Díky chybě ve slalomu z toho bylo parádní 8. místo za 33 a i s mým blouděním a opravou slalomu postupovka 4,14 m/s. V takový úspěch jsem vůbec nedoufala.

Na vyhlášení jsme si musely trochu počkat – Branďásek začal pěkně stresovat, zřejmě se někde něco ozývalo, co jsem ani neslyšela. Ale vyhlašování vítězů si už obě princezny náramně užily. Bailinka při svém vyhlašování stihla zkontrolovat nejen svoji výhru, ale i výhry ostatních a pokusila se i vyškemrat něco navíc na pořadatelích a pak si to užila ještě jednou, protože na stupně vítězů přiběhla podpořit i maminku. Byly to báječné závody, které se i přes několik pádů psovodů přes koberec a do pásek zamotaných pejsků obešly bez zranění. My si to tu prostě užily. Teď ještě trochu vylepšit ten slalom a uvidíme, kde se uvidíme příště. Za skvělou společnost moc děkuji nejen našim dobrým vílám Markétě a Květě, ale i Míle, Martině a Olze. No a za skvělou fotku Branďulky na áčku děkuji Monice Bystrianské. Příští rok si Louny opět nenecháme ujít – je to moje srdeční záležitost.