AGILITY TÁBOR NOVÉ HRADY 2014

Sobota
Samozřejmě jsem nezvládla pobalit v pátek , v sobotu jsem byla taky líná, takže balení začalo někdy dvě hoďky před odjezdem. Po chvilce jsem začala propadat zoufalosti, protože to vypadalo, jako bych se stěhovala komplet a ne jen na týdenní dovolenou. Redukovat jsem se ale neodvážila, protože předpovědi počasí byly od veder po pomalu krupobití. Trochu jsem se děsila, kam nastěhuju Peťku s Archounkem, ale ti byli naštěstí skromnější, takže jsme se vešli bez problémů a po malé úpravě u pumpy jsem dokonce i z auta viděla ven. Po příjezdu už byla většina na místě. Chvilku před námi dorazila i Verča s Bingem a tatínkem – přivezli velikou lísku meruněk, tedy to, co už se nedalo vypálit, protože sklepy mají kapánek přeplněné. Já do sebe hned lupla Jany pivečko a měla jsem ji jak z praku, takže jsem pak s problémy vystěhovala auto do chatky a zanedlouho už proběhla info schůzka, na které jsme dostali tradiční táborová trička (DÍKY!) – tentokrát jsem si vybrala modré, protože červených už mám až moc. Byla jsem hrozně zvědavá na seznamku nevlastních brášků. Zvládli to celkem obstojně, Archie sice trochu remcal, ale Bingo si ho nevšímal, a tak to zvládli chlapi skvěle. Bailinka asi zírala, že na chatce máme vetřelce Archounka, ale až na usurpování hraček to nesla docela statečně. Večer bylo nádherně, takže jsme poseděli a popili venku. Peťka s námi ani nešla – chystala si užít pohodový spánek bez dítka, jenže to ještě netušila, že jí tam Brandy, stresulína zatracená, poleze i po hlavě.

Neděle
První proběhl trénink medíků, ale už od 7.30 hod (pro mě smrťák), ale tak jsem se těšila, že jsem skoro nemohla dospat a na trénink málem dorazila včas. Měla jsem teda trochu obavy, že nedorazíme vůbec, protože při ranním venčení mi samozřejmě ty dvě můry vzaly dráhu do lesa. Naštěstí se vrátily celkem rychle, nevím, ale kde co dělaly – obě měly úplně zelené čumáčky. Měla jsem hrozný vztek a zpečetily si tím princezny osud (bez vodítka ani ránu). Branduška běhala moc hezky. Dělaly jsme různé sekvence – první byla opravdu pro radost, tu jsme vyšvihly luxusně, pak už jsme se sem tam s něčím potrápily, ale byl to perfektní trénink před Bailinkou, která nastupovala po hoďce a půl na stejné sekvence, takže chudák Branduška byla takový trochu pokusný králík. Bailinka je moje malá hujerka snaživá. Hrozně mě překvapila, že, narozdíl od Komořan, měla i moc hezké odložení. Hodně jsme se věnovaly točení psa, což jsem si myslela, že máme docela zmáknuté, ale tentokrát se to vůbec nedařilo. Po doběhání jsme počkaly s Peťkou na Verču a všichni vyrazili na rychlovýlet do Nových Hradů do bankomatu (jsem se vybavila málo penězi). Povedlo se mi vyrazit bez dokladů, tak jsem si cestou radši dávala pozor na rychlost, abych nikde žádné policajty nedráždila, no a pak se mi podařilo zaparkovat přímo na parkovacích místech policajtů – no, nejsem já umělec?! Zásoby pití jsme moc nedoplnily, protože místní Vietnamci (ostatní měli zavřeno – státní svátek) neměli prakticky nic. Večer od pěti pro nás Jitka připravila dva dlouhatánské parkury s tím, že si vytvoříme atmosféru jako na závodech, i s pískáním, běhy bez obojků, stopkami a natáčením a až bude nějaký deštivý večer, můžeme si u videa probrat chyby. Každý měl dva pokusy. Začínali medíci. První parkur bysme se s Brandy diskly docela rychle a ještě jsem bloudila. Druhý pokus taky žádná sláva. Pak nastoupila hvězda Bailinka. Metelila jako ďábel, sice taky nedoběhla ani jednou, ale já na ni byla i tak moc pyšná, protože zvládla všechno skvěle ( s malými opravami). Obrovsky pyšná jsem ale byla na Verču s Bingem a Archounka. Vždycky, kdo doběhl první tak měl dostat od ostatních pivo – Verča bodovala s Jessie, ale pivo nechtěla, tak jsme se jí složily aspoň na zmrzku. Archie byl klasicky rakeťák a i když se s Peťkou zamotali u slalomu a slízli tak nějaké odmítnutí, měl zaručeně nejrychlejší čas ze všech. V druhém parkuru se mi podařilo zaběhnout s Brandy konečně nějaký čas – první místo to rozhodně nebylo, protože to pako nemá rádo slalom a u slalomu, pokud je někde v koutě, vymýšlí psí kusy jen aby ho nemusela jít (poprvé za plotem šustil pytlík, podruhé odjíždělo auto, prostě daleko zajímavější věci se za plotem děly). Když se mi tedy ve slalomu chystala začmuchat, houkla jsem na ni dost zostra – ostatní se mi smály a že prý mě takhle neznají. No co, hlavně, že to pomohlo. Večer jsem poseděli pod pergolkou se všemi našimi milými intenzivkáři (taková Tondova skvadra – já, Jana, Markéta, Pepa, Míra, Julča, Jitka, Ingrid, Mirjam). Bylo to moc fajn, skvěle jsem si pokecali a do postele jsem opět lezla až po půlnoci.

 
Pondělí
Ráno konečně příjemně pofukovalo, ale moc dlouho to nevydrželo, takže jsme se zase pařili v pekelným vedru. Tentokrát trénink začínala Bailinka od osmi ráno. Moc se nedařilo – opět to moje točení pod rukou a když se náhodou povedlo, byla jsem tak překvapená, že jsem to bobině zkazila někde jinde. Poslední sekvence byly stahovačky, a to byla tedy úplná tragédie. Napoprvé se nám to docela povedlo, ale čím dýl jsme se snažily, tím to bylo horší a pak už jsem ji nestáhla vůbec. Myslela jsem, že to s Brandy půjde snáz, ale taky jsme se chvilku potrápily, nakonec se nám to podařilo vyfiknout. Po obědě jsem chtěli zajet do Terezina údolí, ale oběd se dost opozdil, nemělo tedy cenu po druhé hodině už někam vyrážet. Počkali jsme tedy na Verču a vydali se s psisky aspoň k rybníku. První rybník byl vypuštěný, druhý měl z jedné strany po kolena bahýnko. Vyřádila se tu Brandy, komplet se obalila bahnem, i hlavu potápěla, takže tímto dnem jsem Bingovi odebrala titul „největší čuně London’s Brandy“ a přiřadila ho ctihodné matce Brandušce. Z druhé strany to bylo lepší, takže tam jsme příšerky pořádně vyplavčili a zpátky do tábora už moje holčičky dorazily skoro čisté (pro jistotu většina na vodítku anebo byli na střídačku vypouštěni po jednom). V táboře jsme chviličku poseděli pod pergolou. Chuť na pivo jsem zahnala Koalou a zmrzkou  – jistěže jsem se podělila se všemi čtyřnožci. Na večerní běhání nebyl velký parkur, ale moc hezké sekvence. Většinou, co nešlo jedné mojí princezně, dařilo se druhé a naopak. Na jedné sekvenci jsem si ale natloukla s oběma – přivolání přes tři zvládly luxusně, ale pak se mi nedařilo stahování (kupodivu Bailince to šlo lépe, ale jak je zase o dost rychlejší, ja pak nestíhala další stažení). Nakonec se obě holky zacyklily, každá v jiném místě a nemohla jsem se hnout z místa. Naopak jsem si s oběma náramně užila parkur jednou s otočkami na čelo a podruhé s točením pod rukou. Točením pod rukou mi nikdy moc nešlo, tak jsem to ráda potrénovala. Hodilo se I v poslední parkuru – z kladiny otočit do tunelu. Brandy to vyšvihla celkem luxusně, Bailinka špatně točila. Po dotrénování jsme to ale ještě párkrát zkusila a když dám včas povel, tak už o I prcek luxusně vyšvihne. Večer se zase posedělo u parkuru – žádné bouřky, co hlásily už od rána, se nakonec nedostavily, I když někde v dálce bylo vidět blýskání. Ještěže tak, protože holčičky byly tentokrát ubytované v kleci na verandě – Peťka šla spát o trochu dřív a já nechtěla, aby jí zase Brandy lezla i po hlavě.

Úterý

Ranní probuzení bylo dost krušné – nastal krizový den. Ono uběhat ty dvě potvůrky, které jsou pořád ve formě, začíná být pro mě dost náročné. Ještě s očima zalepenýma jsme s Peťkou Archiemu vytahovaly klíště. No, musím říct, že zlaté holčičky – tvářil se, že nás sežere obě. Pak jsem si vystála frontu na mytí, holčičky se nechtěly venčit, protože je víc zajímaly myšičky. Na trénink jsem tedy dorazila později a ne úplně ve formě, takže jsem Branďulce kazila, co jsem mohla. V jednom zapeklitém úseku (stahování mezi tunely do slalomu) si zřejmě vzpomněla na své mládí a lítala jen do tunýlků. S každou opravou už pak začalo na ni být vidět, že je znuděná (unavená), tak jsme to zase moc nepřeháněly. Krizový den se projevil i u pánů Archieho a Binga – zatímco se Bingo připravoval na startu, Archie si k němu doběhl a protože Verča zrovna odměňovala, vjeli si hoši trochu do kožichu. Žádná krev ale netekla, I když oba byli řádně rozčílení. Bailinka, na kterou jsem díky Brandy už byla trochu předpřipravená, všechno zvládla moc hezky, akorát se jí nedařila rozlišovačka tunel a kladina – tunýlek byl lákavější. Jitka jí pak dráhu trochu zjednodušila, protože to na prckovou bylo ještě moc těžké. Stejně tak jí Jitka trochu upravila sekvenci, kde jsme se s Brandy tak vysekaly, protože Bailinka ještě neumí slalom. Dostaly jsme se tedy na řadu až na konci, všichni na nás koukali, dokonce i Zdeněk Spolek, tak jsem byla pořádně nervní. Ještěže mě Jitka zná, tak mě morálně podpořila a…. Bailinka byla za hvězdu, protože tam jako profík vyfikla i ty těžké prvky. Když jsme dotrénovali, připravil nám Archie trochu napínavou chvilku – pacientovi praskla anální žlázka, dost to krvácelo, tak byla Peťka dost vyjukaná. Po telefonických konzultacích se známými veterináři jsme ale nakonec na veterinu nejeli a ošetřovali jen Betadinkou a Hemagelem. Při ošetření to byl chudáček uzoufánek, ale jinak s tím žádný problém neměl. Jen měl chudák do konce tábora po koupání. Po obědě jsme vyrazily, jen paničky, do Terezina údolí na zmrzku a na nákup. Pejsky, kteří už toho začínali mít plné zuby, jsme nechali odpočívat doma a mohli sbírat síly na večerní tunelové běhy. Nechaly jsme je v klícce, protože v chatce bylo pekelné vedro a možná by se nám tam uvařili. To, co mě ovšem čekalo po návratu bych si ani v nejšílenějším snu nedokázala představit. Rozjařená se blížím ke kleci a je mi divné, proč dole z klece kouká pelíšek (je tam přece taková ta zábrana), jakmile nadzvednu povlak klece, pokouší se o mě mrákoty – všude rozstříkaná krev. První, co mi proběhne hlavou je, že se holčičky popraly, tak je vypouštím z klece – obě mi radostně skáčou až na hlavu a já nevěřícně zírám na Brandušky krvavé pacinky. Nevím, co se událo (možná v dálce zahřmělo, možná ji u klece prudil jiný pes, možná zpanikařila kvůli jedné fenečce, která za ní v kotci naříkala), ale Brandy si v panice strhala dva drápky, ostatní zůstaly sice na místě, ale také krvácely. No hrůza a děs – nevidět ty pacinky, nic bych nepoznala, protože mě vítala a skákala po mně jako šílená. Po poradě s Julčou jsem jí to tedy ošetřila Betadinkou a zavázala, aby se jí do toho něco nedostalo. Někdo sice říkal, že druhý den by už možná mohla běhat, ale nedovedla jsem si to představit – po očištění jsem totiž zjistila, že si svlíkla rohovinu z lůžek a ven jí tak zůstalo trčet prakticky jen živé maso (bobinka moje maličká). Od té chvíle byla tedy veškerá agilitní pozornost věnována Bailince. Ta byla samozřejmě zlatá a dost se divím, že po tom, co Brandy zřejmě předváděla v té kleci, že taky nezpanikařila. Na odpolední trénink jsem vůbec nechtěla jít – měla jsem pocit, že od rána to všechno stálo za houby a mohlo by se zase něco pokazit. Holky agiliťačky mě ale v roli fotografky nenechaly dlouho, nechala jsem se teda ukecat a vyběhla aspoň na zábavné tunýlkové běhy (to by se Branďáskovi zrovna tak moc líbilo). Když jsem po tréninku balila klec, objevila jsem oba dva drápky – schovala jsem si je na památku a pro příště jako poučení, že v kleci je nemám o samotě nechávat (jak to budu dělat na závodech ale teda vůbec nevím). Večer jako vždy klasika – posezení, popití, klábosení, ale už ne venku, protože nás přepadla první bouřka. Chudáka Branďáska jsem pak v noci musela venčit s igelity na tlapkách.

 
Středa
Hned po ranním tréninku s Bailinkou jsem pro jistotu zavolala k nám na veterinu, jak mám dál postupovat při ošetřování drápků a rovnou se objednala na kontrolu po návratu do Prahy. Možná si někdo klepe na hlavu, že jsem s tímhle nejela na veterinu, ale upřímně se mi k místním veterinářům moc nechtělo. Lékárnu jsem vykoupila – polštářky, vatičky, tamponky, hypermangan, samodržicí obvazy atd. atd. (i ostatní členové tábora si totiž objednávali). Holčičky jsem nechala s Peťkou a Archiem v chatičce a po návratu jsme s Peťkou ošetřovaly jak pacinky tak Archounkovu prdelku. Ještěže Bailinka zůstala komplet neporušená. Musím říct, že Brandušku druhý den ty pacinky už dost bolely – vždy je hrozná hrdinka, teď si už na packy nechtěla moc nechat sáhnout, on ten hypermangan navíc asi taky pěkně štípe. Protože měla pořád tendence si to vylizovat, tak jsem to musela i zavazovat. Venčení s ní bylo krušný, ale na odpolední výlet se nenechala dvakrát přemlouvat a vyrazila moc ráda. Nechtěly jsme ale podnik nic dlouhého, tak jsme vyrazili jen do Nových hradů na hrad. Cestou jsme potkali další výletnice – Jitku, Ingrid a Markétu. Branduška všem na potkání ukazovala svoje bolavé tlapičky, lidi se rozplývali nad roztomilým pejskem, co má na nohách ponožtičky a Bailinka se snažila propasírovat přes plot do kovárny za kozlíkem. V rámci prohlídky hradu zvenku (dovnitř je sice vstup možný s hafany, ale to se nám moc nechtělo) se nám podařilo udělat i hromadnou fotečku naší psí famílie. Pak jsme skončili ve vyhlášené cukrárně Kousek, kde jsme si ke kávičce daly pořádně do nosu a já tu konečně nakoupila dárečky domů. V cukrárně totiž prodávali domácí marmelády z pomeranče, manga, jahod, kiwi a máty. Večerní trénink probíhal opět v duchu otoček pod rukou – potřebuju jako sůl, takže jsem to uvítala, i když jsem se chvílema dost rozčilovala (a Bailinka se zase rozčilovala na mě). Učili jsme se parkur po sekvencích a pak šli najednou. Bailinka ho vyfikla jako nic, tedy skoro, a navíc mi udělala obrovskou radost – odvážila jsem se prvně zařadit houpačku v parkuru a bez mrknutí oka ji luxusně udělala i se zastavením. Bobeček můj šikovnej. Branduška ta to celé sledovala vedle klícky na pelíšku a ještě zabalená do bundy – kdyby mohla tleskat, určitě by nám na konci zatleskala.  Jakmile šel ale někdo okolo, předváděla svá zranění a při soucitných projevech se občas tvářila, že právě umírá. Tentokrát jsme večer ani nešly s Peťkou posedět – byla jsem ze všeho přejetá, nebyla ani chuť ani nálada na nějaké sezení, navíc jsme chtěly mít tu naši marodnou chatičku pod dohledem, obzvlášť při bouřce.

 
Čtvrtek
Ve čtvrtek se trénovalo konečně trochu později (konečně jsem se pořádně vyspala). Branduška zaujala opět své místečko a tvářila se na umření, zatímco Bailinka měla energie na rozdávání. Trochu podezřívám Brandy, jestli si to s těma pacinkama neudělala, aby zachránila paničku před zhroucením. Nevím nevím, jak bych zvládla celý týden trénovat s oběma potvůrkama. Dopoledne se k nám konečně připojila i Lucka s Cessynkou – moji oblíbenci. Za ten rok, co jsem je neviděla, udělaly holky obrovský pokrok. Baila byla z Cessy taky celá unešená – konečně pořádný smallový PRT na parkuru, nemohla od ní odtrhnout oči a chvilkama byla totálně mimózní. Ale nakonec jsme to obě nervově ustály. Na odpolední výlet jsme tentokrát nemusely čekat na Verču, protože k obědu byla nějaká nechuťárna, na kterou Verča neměla chuť. Podle mapy jsme tedy vymyslely krátký výlet (aby se mohla zúčastnit i ta moje marodná mamina) s tím, že se cestou najíme. Do oka mi padla vesnička Hrádek a krátká trasa ke Kamennému jevišti (původně keltské obětiště). Už cestou tam jsme zaregistrovaly ukazatele slušně vypadajícího mlýna – restaurace. Volba skvělá – naše stezka začínala právě v hlubokém lese u Martinského mlýna, kde jsou nejen pocestní, ale i pejsci srdečně vítáni. Moc příjemná obsluha, jídelníček vypadal ještě lépe (trochu jsem litovala, že budeme mít večer grilování, protože tam bych se napráskla pořádně), no a po baště výlet. Kamenné jeviště jsme našly bez problémů, ovšem cestu zpátky jsem ani s mapou v ruce nezvládla. Ještěže s námi byla Peťka, která se hodně rychle zorientovala. Jediná na volno byla Branďolita – v lese se to totiž zvěří jen hemžilo a já doufala, že s těmi pacinkami nebude mít žádné blbé nápady něco honit. Sice nic nehonila, ale po lese lítala jako srnka, i když se ráno tvářila, že na tlapky nemůže ani šlápnou a bude zřejmě nutný odnos do auta (héééérečka to je). Když jsme se konečně domotaly zpět k Martinskému mlýnu a místnímu rybníčku (ještěže byli všichni na vodítku – došlo by na koupel bolavých pacinek), bylo tak akorát na čase vrátit se do tábora, protože zanedlouho začínal trénink. Nedalo se ale odolat vyfocení neuvěřitelného „Hostince U Pytláka„. Ještěže jsme fotily jen z auta, protože se okamžitě vyřítil pan „hostinský“ – chvilku vypadal, že nám skoro vleze nebo upadne do auta a když už začal být až moc dotěrný, radši jsme na to šláply a metelily pryč. Po příjezdu do tábora Brandy opět požadovala odnos do chatičky – kdepak, nic takovýho, v lese ťapala a běhala, takže už na mě ty nemohoucí pohledy neplatily. Po večerním, výživném, tréninku jsme se už nemohli dočkat grilování. Byla to výborná bašta a tento rok jsme u toho ani nezmokli. Co psát k večeru – jako vždy, stále stejný program, jen se sedělo venku, protože bylo vcelku příjemně.

 
Pátek
Den posledních tréninků – konečně jsem začala mít pocit, že nám to s Bailinkou začíná jít – dokázala zaběhnout i celý parkur, tedy co ona, spíš já, ona je na parkuru dokonalost sama.  Ale občas mě vytáčela – asi jak už byla unavená, tak základní věci nevěděla, neznala, furt na mě vřeštěla. Co jsme trénovaly se mě už neptejte – článek píšu opět po delší době, počáteční poznámky z prvních dnů, vzaly za své, takže si prd pamatuju. Jen díky fotkám se mi vybavují „světové otočky“, které asi vůbec nejsou až tak světové, jak si myslím. V pátek se mi také podařilo nakouknout zezadu potají do chatičky – Bailinka mě okamžitě zmerčila a během vteřiny byli na okně všichni, tlačili se jeden přes druhého. Odpolední procházka se tentokrát žádná nekonala – chtěla jsem si na chvilinku lehnout vedle holčiček a byl z toho spánek na celé odpoledne. Hafulky jsem tedy ošidila jen krátkou procházkou na louku i s Cessynkou a Luckou – teriéři hraboši se poznají. Večer nás v klubovně čekalo promítání videí z předešlých let. Z toho dne asi největší zážitek – bavili jsme se výborně. Mohla jsem vidět své „excelentní“ výkony s Branďulí a zahlédla jsem i loňské začátky s Brandy. Nejvíc pobavily zkomoleniny jmen u popisků některých videí „Paní s PRTy“ = Monika s Aiminkou a Abbinkou, no a největší potlesk získala „Mirka a maminka Archieho“ = naše dvě maličkosti (tedy Káťa a Branduška). Mám pocit, že Mirku mi už asi nikdo neodpáře mezi agiliťáky. Videí bylo poměrně dost, takže se pak už posedělo jen chviličku, něco málo se pobalilo a šlo se vyspinkat dorůžova na závody druhý den.

 
Sobota – den poslední, den závodní
Jako první se běžely zkoušky – nejdřív začátečníci, tedy kategorie A0. I když Bailinka celý týden trénovala pomalu 3kové parkury, tak jsem z toho měla obavy. Bailinka byla ale skvělá, pelášila co jí nožky stačily a nebýt v závěru panička mimoňka (nedala jsem totiž povel „vpřed“ – v duchu jsem hned slyšela Jitku „POVEL a CO POVEL?!“), bylo by z toho možná i první místo – Baila totiž nevěděla, jestli na překážku jít nebo nejít, tak se otočila na mě a přišly jsme tak o drahocenné setinky. Ale druhé místo ze všech začátečníků vůbec nevadilo, protože na prvním místě se umístil náš milý Bingo (prostě schopnější panička), a to jen s půlvteřinovým náskokem. Takže bomba! Jako poslední z naší sestavy běžel Archie – rozhodně ze všech nejrychlejší, jenže panička trochu překombinovala točení pod rukou. V tu chvíli nevěděla, že se jedná jen o chybu (tak se to začounům počítalo, disk možný nebyl) a zbytečnou opravou ztratili hodně času a skončil tedy asi až na pátém místě. Druhý závod byla štafeta. Tentokrát se nemělo jednat o závod čistě závodníka a začátečníka. Nějak se nám nedařilo nakombinovat dvojice, tak jsme to nechaly osudu a běžel Archie/Jessie, Bingo/Chane (Mírův knírač) a Baileys/Hannibal (JRT). Jako úplně první jsem nastoupila já s Bailinkou a Hannibalem. Bailinka s Hannym nastoupili jako úplně první dvojice. Vybrala jsem si první část tratě, protože tu nebyl slalom (ten ještě nemáme hotový). Dost mě děsila dlouhatánská rovinka, ale s Bailáskem jsme to vyfikly jako nic. Komplikace nastala při předávání kolíku – pletená hračka. Bailinka ji tuze moc chtěla, takže se mi nedařilo „štafetový kolík“ předat, protože se na něj snažila pověsit Bailinka, přišlo mi, že to předávání trvá celou věčnost. Hannibal si získal odmítnutí ve slalomu. Nevadí, stejně jsme na ty zviřátka byly s jeho paničkou pyšné. Druhý nastoupil Archie s Jessie. Archie opět první dráhu, ale podařilo se mu disknout hned na druhé překážce, když vlítl do pastičky. Tak co, aspoň se pak oběma běželo s lehčím srdcem a Veronika si mohla v klidu opravit houpačku.  Jejich předávka kolíku byla asi ze všech nejdramatičtější – Archie i Jessie ho chtěli a tak trochu si vjeli do kožichu (ještěže to na videu není moc slyšet ani vidět). Jako poslední nastoupil Bingo s Chanem. Chaneovu paníčkovi ten den nebylo moc dobře, tak Chane běžel s náhradní paničkou – kníračí expertkou Janou. Bingásek opět na první trati (ten totiž ještě nemá hotové zónovky) a bohužel vlítnul do špatné díry tunelu, takže se hned diskvalifikoval, ale neměly si s Janou co vyčítat, protože jim se povedl disk těsně před koncem. Ale klobouk dolů, jak krásně to Janě s Chanem běželo. Z dvojic tedy doběhla jen Bailinka s Hannibalem, zbylá naše želízka v ohni se diskla. Všechný předávky štafetního kolíku byly dramatické (netýkalo se tedy jen nás), ale krev nikde netekla. Potlesk na stupních vítězů si tedy vyslechla jen Bailinka s Bingem za zkoušku A0. Vyhráli nádherné ceny a po vyhlašování jsme navíc každý dostali krásný upomínkový hrneček a došlo i na společné focení. Pak už jsme jen běžely s Peťkou rychle dobalit, rozloučit se se všemi a hurá o dům dál.

 
NÁVŠTĚVA BENJAMINKA
Konečně se nám podařilo domluvit setkání s naším Benjikem. Bylo to trochu zamotané – paničce Míše jsem se ohlásila po Facebooku, netušíc, že jsou na dovolené a zprávu si tedy nemá možnost přečíst. Ona zase věděla, že budeme v Nových hradech, ale protože ztratila telefon, volala mi z telefonu Radima, kterého já neměla uloženého, takže jsem to nezvedla. Trochu zamotané, ale nakonec se podařilo setkání domluvit. Cestou z tábora jsme to tedy vzali přes jejich překrásnou chaloupku. Machrovala jsem, jak si cestu pamatuju, ale kdepak, v lese jsem byla hned ztracená, ale samozřejmě nás objevil Benji a s páníčkem nás navedl na správnou cestu. Měla jsem trochu obavy, co na sebe kluci brašulí řeknou. Z auta jsem tedy vypustila zatím jen holčičky, aby se s mladým pánem přivítali. Benjaminek, který mě nejdřív bujaře přivítal, si mě po vypuštění holčiček už ani nevšiml a mohl oči nechat na mamině. Vím, že je to štramanda, ale pokoušet se zprznit vlastní matku – to se přece nedělá (hihihi). Po chvilce jsme zkusili vypustit i Archounka z auta s tím, že uvidíme, co na sebe hoši řeknou na vodítkách. No řekli si toho dost, i když byli jen na vodítkách, tak jsme to raději moc nepokoušeli a chudáka Archounka zase zavřeli do boudičky. Benjík se dál urputně snažil dostat k mamce – chvilku jí něco šuškal do ouška, pak jí olíbával ze všech stran, pacinky jí očmuchával a v nestřežené chvíli se pokoušel naskočit. Puberťák jak vyšitej. Brandy je naštěstí pohodářka, tak ho ani moc sežrat nechtěla a my jsme zatím povídali s Benjaminkovými páníčky. Moc ráda jsem je viděla a doufám, že příště bude víc času – udělám si za nimi výlet jen s princeznama během týdne, aby bylo víc času. Čas nás opravdu tlačil. Do Prahy zbývaly ještě dvě hodinky a kolem čtvrté měla Peťka přebírat malou Vivi. Museli jsme se tedy po cca hodince rozloučit, vyvenčit Archieho a zase frčet domů. Cesta domů už utíkala docela rychle, ale protože jsme měli velké zpoždění, ani jsme nikde nestavěli a přesto jsme dorazili s trochou zpoždění. To bylo vítání – jen páníček byl trochu zklamaný. Čekal daleko větší nadšení od Archieho, ale ten byl tak unavený, že se s ním skoro zapomněl přivítat (spíš jen aby se neřeklo). No a já poté, co jsem doma vystěhovala auto (furt se divím, co se toho do pidi Golfíka vejde) jsem s holčičkami umřela doma na sedačce. Byly jsme sice hrozně unavené, ale moooc spokojené.

 
Jako každý rok, i letos se tábor moc povedl (tedy až na ty Brandy drápky). Tentokrát nám i počasí víc přálo než předešlá léta – po bouřkách bylo tak akorát, prostě příjemně na běhání. Sešla se skvěla banda lidí, trpělivá trenérka a já doufám, že příští rok se v téhle sestavě zase potkáme v Nových Hradech. Benjaminkovcům jako vždy děkujeme za milé přijetí!

PS: jo a ta obří líska meruněk se hromadně snědla (škoda, že jsem to neukecala v kuchyni na ten koláč).