AGILITY TÁBOR NOVÉ HRADY 2013

Další tábor v Nových Hradech je za námi. Tradičně jsme přijeli o den později někdy v noci, protože o víkendu se konal flyballový turnaj Crazy Cup. Z hospůdky nás s otevřenou náručí přivítal Pepa, který nám pomohl i s věcmi do chatky. Když jsme procházeli kolem chatky č. 2, přivítal nás skrz dveře štěkotem i Bingo a Jessinka. Po vybalení se zašlo do klubovny.

PONDĚLÍ – tréninky, Terčino údolí a setkání s Benjaminkem

V pondělí hned od osmi ráno nás čekal trénink začátečníků, tedy Bailinky a Binga. Panička klasicky nestíhala, páníček, kterému nebylo moc dobře ještě spinkal, Bailinka byla vyspinkaná do růžova. Začouny trénovala naše kamarádka Markéta, kterou jsem dopředu varovala, ať se obrní trpělivostí, že to s námi asi nebude lehké. Druhým začátečníkem byl náš Bingo – nejen, že je krásný a strašně milý pejsek, ale i obrovský šikula. Překážky už zná, lítá jako drak a málokdy něco pokazí. Bailinka mě docela příjemně překvapila. Snažila se soustředit, vydržela i na startu, ale na překážky jsem jí musela hodně pomáhat, zpočátku i do tunelu. Pro mě obrovská změna, když si vzpomenu na první trénink s Branduškou – ta jak viděla překážky, letěla jak vítr kupředu (už tehdy mě mělo napadnout, že to je budoucí flyballová hvězda). Možná to bylo věkem, že Brandy byla starší a Bailátko je ještě taková ťunťa nejistá. Nejhorší byla asi rovinka o třech překážkách, tři překážky do oblouku nebyly skoro problém. Po tréninku páníčka moc mrzelo, že náš první výstup zaspal. Brandušce jsem dala dopoledne pauzu, aby se zmátořila z flyballového turnaje a nabrala sílu na odpoledne – sice asi moc nechápala, co s Bailinkou na parkuru předvádíme, ale ani nic „neříkala“. Před obědem jsme ještě vyrazili s celou bandou psích kamarádů na procházku. Knírači i pudlíci se pochopitelně drželi u svých páníčků, potvůrky teriéří byli jak utržené ze řetězu. Vrcholem bylo Brandušky vyválení se v močůvce, které páníček, nemá totiž čich, vesele nafotil.

 
Po obědě jsme naložili Verču s Bingem a Jessinkou a vyrazili do Terčina údolí za Benjaminkem. Hrozně jsem se těšila na našeho milého, malého Číňánka. To jsem tedy zírala. Ze všech tří štěňátek byl největší a pořádný divoch. Nejdřív mě sice trochu mrzelo, když se k nám vůbec neměl a spíš se tvářil, že z nás má strach. Jenže on je duše citlivá, takže hromada lidí a ještě větší hromada potřeštěných pejsků ho trochu znejistila. Za chvilku už lítal po lese, po vodě, po louce i s naší smečkou. Bráška ho až tak moc nezajímal – jen si sem tam něco šuškali do ouška, ale z Baily byl úplně hotový. Naše malá provokatérka ho navíc ještě provokovala s klackem v hubě a pak se ksichtila, koza jedna mrňavá. Procházka měla dva malé nedostatky – hromadu komárů a cyklistů nebo projíždějících aut (kde se tam braly, tězko říct). Každou chvíli jsme tedy prcky museli odvolávat. Ale i tak to byla paráda – pejskové se na chvíli nezastavili, páníčkové měli co probírat a čas neúprosně letěl, takže po dvou hodinách jsme museli zpět do tábora. Páníčkové Benjaminka původně uvažovali, že by též na tábor jeli, tak se šli podívat na ty agilitní zázraky. Přijeli jsme akorát na začátečnickou hodinu, a tak viděli brášku i sestřičku v plné parádě – Bingo lítal jako profík, Bailinka seděla na startu a chytala mouchy. Úplnou ostudu jsme si snad ale neuřízly. Benjaminek byl nadšený, tak jsem ho chtěla také vytáhnout na parkur. To se nám ani trohu nepovedlo – běhat sice chtěl, ale rozhodně ne se mnou, tak se toho pak musel ujmout páníček a nakonec jsme ho do tunýlku dostali,  pak Benjaminek odjel – omlouvám se, že jsem se ani pořádně nerozloučila. Podle páníčků byl doma moc smutný, asi mu rodinka trochu chyběla.

 
Po tréninku začounů si konečně zatrénovala i Branduška pod vedením naší oblíbenkyně Jitky Klozové. Parkry byly krásné, samá pastička a jak už to tak se mnou bývá, chytla jsem se skoro všude. Brandy mi dělala obrovskou radost. Běhala nádherně, byla nadšená, spokojená a ani zónovky nezapomněla. Bailinka, která moc nezvládá být v klidu, natož abych já běhala po parkuru s Branduškou, se v kleci třásla jak osika – hysterka moje malá. Opět mi padla čelist, když jsem viděla běhat Veroniku tentokrát s Jessinkou – obě holky jsou hrozně šikovné a na parkuru působí elegantním dojmem (o tom by se mně mohlo jen zdát). Po večeři se zašlo opět do klubovny  – vzali jsme s sebou naši oblíbenou věž, takže o zábavu jsme měli postaráno do noci hluboké (i s Verčou – snad se s námi necítila jak v klubu důchodců).
 

 

ÚTERÝ – tréninky, siesta

V úterý se trénovalo opět od časného rána (od časného asi jak pro koho, ale pro mě určitě, obzvlášť na dovolené), abychom se vyhli odpoledním vedrům. S Bailinkou jsme se tentokrát pokoušeli o přivolání do tunelu. Moc se jí tam tedy nechtělo, ale když panička strčila hlavu do tunelu tak konečně prolítla tunýlkem jako střela. Pak už stačilo na konci tunelu strčit hračku a do třetice už běžela jako zkušená tunelářka mamina. Bingásek na přivolání nezaváhal ani jednou. Musím přiznat, že jsem po tréninku s maličkou byla úplně vyšťavená – to povzbuzování, ukazování na překážky, hlídání, aby kolem startu neletěla moucha nebo nedej bože motýl, je hrozně vysilující – myslím, že chvílemi byla i trenérka Markéta vysílená, ale pořád se smála (co jiného jí asi zbývalo). S Branduškou šel trénink báječně, ona to se mnou měla horší – panička bez fyzičky byla tragédka.

Páníčkovi bylo ten den konečně o něco lépe (na tábor odjížděl s pořádnou chřipajznou), a tak se vydal s motocyklistickou jednotkou na výlet. Jana s Pepou se totiž na tábor vybavili motokoly a nutno říct, že Božánkovi pořádně natrhli zadek  – hlavně v kopci prý bylo peklíčko, když z posledních sil šlapal a kolem proprděla vysmátá Jana a chvilku po ní Pepa pomalu s lahváčem v ruce. Před obědem jsme se se psí partou vydali k nedalekému rybníčku. Procházku zpestřila malá Mienka, která si pořádný kus cesty nesla něco v tlamičce – všechny jsme přesvědčovaly Janu, že je to určitě klacek. Kdepak, žádný klacek, ale sušená žába to byla! U vody se rochnilo především naše vodnické teriérstvo. Na odpoledne jsem plánovala s Verčou a pejskama výlet s tím, že na ni pak zaklepám. Chudák Veru, čekala dlouho předlouho – s holčičkami jsme totiž upadly do bezvědomí a probraly se těsně před tréninkem. Odpoledne už bylo pořádné vedro, tak jsem holčičkám napustila nově pořízený psí bazének. Zpočátku k němu neměly moc důvěru, tak bazén využívaly především děti. Branduška se mezi tréninky opalovala nebo řádila s ostatními pejsky a Bailinkou, Pepa sledoval trénink zkušeným okem pivaře, Jessinka pózovala panu fotografovi, Markéta se tvářila zkroušeně a pokročilí agiliťáci se z Jitčinýh parkurů drbali na šišce. Později večer se na šišce drbali úplně všichni, protože došlo k nedorozumění a večeře byla podávána až ve čtvrt na devět, tedy měla se podávat, na některé se dostalo až v půl desáté večer a namísto bramborových placek (jejichž spálená vůně se linula celým penzionem společně se spálenými játry) jsme dostali rýži (asi lepší varianta). Večer se jen posedělo, všichni byli nějací vyřízení, takže tentokrát bez  her a spát se šlo snad docela i rozumně.
 

STŘEDA – tréninky, Tvrz Žumberk

Jestli si dobře pamatuju, tak ve středu se poprvé trénovalo o něco později. Bailinka už zvládala i sedm překážek za sebou, ale moc jí nešla „vlásenka“, protože se vždycky zakoukala někam dopředu k chatce a občas vzala dráhu. S Branduškou nebyl vůbec žádný problém. Holčičky ten den objevily kouzlo bazénku a obě do něj chodily pít a potápět hlavy – hlavně Bailinka. Po tréninku na parkuru řádilo naše flekaté komando.

 
Po obědě jsme zjistili, že neplánovaně si všichni naplánovali stejný výlet na Tvrz Žumerk – motocyklo jednotka vyrazila jako první, já s Verčou a pejskama jsme jim dali pořádný náskok a cestou jsme potkali další část táborníků. Výprava to byla opravdu nevídaná – ve složení 9 osob (Káťa, Petr, Veronika, Jitka, Markéta, Mirjam, Ingrid, Jana a Pepa) a 14 pejsků (Brandy, Baileys, Jessie, Bingo, Jessie, Aninka, Joyka, Robin, Flip, Daisy, Berry, Madla, Sára a Connie). Chyběla jen Nettynka s Miou. Ostatní turisté valili bulvy. V této sestavě jsme se neodvážili procházet tvrzí, ale sešli dolů k vodě – tedy sešli, někteří sešli, teriérci se řítili jak neřízené střely rovnou do vody. Cestou kolem rybníka se nám ztratil staroušek Robin, který se chtěl zřejmě jen napít, zahučel do vody celý a protože se nemohl vyškrabat na břeh, museli ho nějací lidé zachránit. Pak už se naštěstí objevila hledající panička. V jednom místě se prý kapánek topila i Bailinka, ale u toho jsem naštěstí nebyla. Kolem rybníka se nedalo dojít daleko, tak jsme alespoň zapózovali  u vyřezávaných znamení horoskopu – ten den mi došlo, že Bailinka je vlastně štír stejně jako panička – teď už je mi jasné, proč je takové pometlo zlobivé. Procházku jsme zakončili v hospůdce s pořádným zmrzlinovým pohárem to, aby se nám odpoledne lépe běhalo.

 
Odpolední trénink s pupkem plným zmrzlinového poháru byl i tak moc fajn a já se aspoň měla na co vymlouvat. Původně jsem Branďuli chtěla dát pauzu – většinou ve středu na agi táboře přestává fungovat, ale běhala pořád stejně nadšeně jako na začátku. Po trénincích by člověk řekl, že budou pejskové unavení, ale kdepak – v táboře se opět lítalo a tentokrát se přidala i Mienka, která svedla s našimi holkami krutý boj o fusekli. Prý ji dostala od paničky Jany na hraní – musím říct, že měla obrovský úspěch. Večer nás čekalo báječné grilování a konečně došlo na hru Český film, ve kterém nás krutě převálcovala Mirjam.
 
  
 

ČTVRTEK – tréninky, Klášter a ZOO Borovany, veselé, štěňátkovské trénování a páníčkův výlet „po červené“

Ve čtvrtek ráno jsem se rozhodla dát holkám konečně slibovanou pauzu – trochu výmluva, protože mně se nechtělo ani trochu vstávat, jenže to by nebyla Markéta, aby nevyslala posla, který mě vzbudil a holky už pak nedaly pokoj, takže jsem musela nastoupit na parkur. Tedy jen s Bailinkou, která potřebuje neustále nějaké vybití. Byla jsem na ni moc pyšná, čtvrtý den trénování a pokroky dělala obrovské. Už zvládá okolo, mezi překážkami, těsné točení kolem bočnic a do tunelu vbíhala bez mrknutí oka. Na jedenáctou hodinu bylo vyhlášeno hromadné focení, na které jsme vyfasovali všichni krásná táborová trička (děkujeme) a předávání pamětních medailí. Bailinka s Bingem tedy dostali svoje první medaile. Jsem si jistá, že nebude trvat dlouho a hlavně šikovný Bingošek bude medaile za chvíli lopatou přehazovat. Oceněni byli samozřejmě i všichni trenéři a úžasná slečna kuchařka Jarka – ta si medaili opravdu zasloužila (za grilování i všechna jídla, která vařila – a játra s bramborovými plackami/rýží to nebyla).

 
Na odpoledne vymyslel páníček výlet autem do Borovan, kde měl být kostel Nejsvětější Trojice – úžasná památka. Osud tomu chtěl ale jinak a s Vercou, Janou a Pepou jsme sice dojeli do Borovan, ale do krásného augustiniánského Kláštera). Pejskové bohužel nikam nesměli, tak jsme prošli jen nádvoří, z informační tabula zjistili, že kostel je někde úplně jinde (u Trhových Svin a nikoliv v Borovanech), a tak jsme se vypravili do malé ZOO, kterou jsme cestou míjeli. U kláštera nás bohužel mylně informovali, že pejskové dovnitř mohou – nesměli. Ten den nebylo takové vedro, tak jsme pejsky nechali v autech. Musím přiznat, že jsem ze ZOO byla dost v šoku – zvířátka mi nepřišla vůbec šťastná, některá i vyhublá na malém prostoru. Někteří vypadali jako zvířecí vysloužilci. Takže ze ZOO jsme opravdu moc odvázaná nebyla, jen jsem jí prolítla a mastila za pejsky do auta. Protože měl být výlet původně plánovaný pro ně, chtěli jsme cestou zpět zastavit někde u vody, ale nakonec jsme to zapíchli v lese. Jenže se čtyřmi teriérky jet do lesa plného houbařů (spíš borůvkářů) nebyl ideální nápad a navíc se blížil trénink.

 
Začínali začouni a holky už pomalu chystaly závod na druhý den a rozhodly se tedy vyzkoušet naše začátečníky, jak by jim šel paralelní běh (skočky, tunel, skočky a zpět). Kupodivu všechno klaplo, bratříček se sestřičkou se nenaháněli po parkuru, tak bylo rozhodnuto, že druhý den si dají i začouni paralel. Potom nám trenérky vymyslely tunelový sranda běh – vprostřed skočka, tunely dokola, na tlesknuti nebo „teď“ jsme museli na skočku a změnit směr tunelování, na „stop“ zpět na skočku a konec. Musím tedy říct, že pejskům tahle tuneliáda udělala obrovskou radost – začátečníkům i pokročilým, kteří se hromadně přidávali. Brandy tunely miluje, takže jsem si dala i s ní jedno radostné kolečko. Holkám zářila očička. Odpolední ténink s Branďáskem byl asi nejnáročnější ze všech (panička pořád něco kazila), ale pořád běhala jako drak. Když jsme pomalu končili s tréninkem, přišel se s námi rozloučit páníček, že prý jede kousek, tak na hodinku, na kole po červené. U páníčka to bývá hodinka sem hodinka tam, ale po 2,5 hodinkách, kdy se začalo stmívat, jsem trochu znejistěla a zavolala. Bylo mi řečeno, že je už kousek od tábora a za chvíli je zpět a jestli prý máme dost náplastí. ?!?! Náplasti jsme samozřejmě měli, ale ne dost, tak jsem si běžela vypůjčit a s napětím šla vyhlížet svého cyklistu. Ten dorazil opravdu zanedlouho – první jsem viděla odřená kolena, pak pořádně sedřený loket, odřeniny na hrudníku, modřiny na zádech, ale stále s úsměvem na rtech. A že prý to nic není. Po malém ošetření se šlo na večeři, to už jsem si všimla, že chodí nějak prkenně, dostává záchvaty kašle a drží se za žebra – že prý naražená žebra a na nemocnici to není. Stejně jsem raději nic nepila a pak si dala jen ovocné pivo, kdybychom náhodou museli jet do nemocnice.
 

 

PÁTEK – den závodní a nemocniční

Páníček v noci nemohl moc spát, tak vzal holčičky brzo ráno na procházku. Vyrazil s nimi na místo činu – tedy po červené, kde si všechno nafotil od místa kolize až po místo dopadu – letěl několik metrů. Když se vrátil, rozhodl se, že zajede do nemocnice v Českých Budějovicích, ale jen z toho důvodu, že platí hrozné prachy pojišťovně, tak ať něco zacáluje. Nedal si říct, že ho chci odvézt já a odjel sám. Já se s holčičkami vydala závodit.

 
Docela jsem zírala, kolik se najednou objevilo začátečníků (přitom jsme v začounech trénovali jen s Bingem a Bailou). Bohužel jsem si do vyřazovacího paralelu vylosovala zrovna Binga. Baila nezvládla odložení, ale každý měl povolený jeden předčasný start (skoro jako na flyballu). Prďolky se naštěstí podařilo rychle vrátit na místo a jelo se znovu. Bingoušek byl od začátku o dost rychlejší a Baila se na konci navíc zasekla – od začátku měla s těmi rovinkami problémy a tohle bylo opravdu dost dlouhé, ale byla jsem moc ráda, že jsme vůbec doběhly a Bingovi jsem výhru moc přála (však je to rodina). V dalším běhu proti Daisy měl vítězství skoro v kapse, jenže paničce to na poslední překážce podklouzlo a Bingásek jako správný chlapák jí běžel na pomoc. Velikánská škoda. Jak vypadal sourozenecký duel se můžete podívat na toto video:

Jessinka v paralelu vypadla hned v prvním kole s Berčou, protože shodila jednu laťku. Škoděnka. Branduška jako první nastoupila proti Sárince a vyhrála, pak ji čekala fenečka z Černého fauna a taky vyhrála, s Fíčkem to bylo o prsa, ale i s ním se nám podařilo zvítězit. Ani jsem se nenadála a bylo tu finále proti Daisy – za Binga jsme jí to pěkně natřely  a Branduška se tak stala absolutním vítězem paralelního běhu kategorie S+M (jojo, tohle by nám šlo – kravinky).

Po paralelu následoval jumping. Bailinku bohužel nemám natočenou, zapomněla jsem předat foťák, ale běžela krásně, jen jsme se špatně dohodly u jedné laťky, kterou shodila, pak přešla a diskla se. Celý parkur ale běžela moc krásně. S Branduškou jsem měla odmítačkuna slalomu, samozřejmě opět mojí chybou – měla jsem pocit, že nabíhá špatně, přitom šla chuděra dobře. Prostě to se mnou nemá lehké. Umístily jsme se na 4. místě v SM. Bingásek s Verčou běželi nádherně, bez jediné chybičky a závod začátečníků vyhráli. Jessince v jumpingu spadla jedna tyčka a umístila se tedy na krásném třetím místě s absolutně nejlepším časem. Škoda té tyčky.

Jako poslední nás čekala štafeta – začátečník/pokročilý. S Verčou jsme se dohodly, že poběžíme spolu a vymýšlely taktiku především u předávky Baileys/Jessie, protože Baila bývá nepolapitelná a Jesska ji moc nemá v lásce. Dobře to ale dopadlo. Jako první běžel Bingo s maminou. Bingásek, tvrdohlavý teriérek, se rozhodl jít druhou dírou tunelu, takže disk – naštěstí, protože mamina po předávce vyrazila jak neřízená střela a namířila si to někam úplně jinam (vlastně, šla asi zkontrolovat, co tam ten Bingo v tunelu dělal). Když si dostatečně užila, vrátila se na start a parkur zaběhla s přehledem. Ach jo! No a Jessince s Bailou jsem to pokazila já – měla jsem pocit, že vedu správně, ale když jsm pak viděla video, jak stojím u špatné díry tunelu a snažím se ji nacpat do druhé… hrůza! Takže disk ve stejném místě co Bingo, Jesska běžela čistě. Jak správně poznamenal Verči tatínek, který mezitím dorazil, „zřejmě nějaá genetická porucha“ – všichni, co mají něco společného s Bandy skončili ve stejné díře tuneu. V průběhu závodu jsem zjišťovala jak je na tom páníček – první info bylo „16 lidí přede mnou“. Verče a jejím pejskům moc gratulujeme ke krásným výsledkům, jsem na ně moc pyšná!!!

 
Při vyhlašování jsem se konečně dozvěděla víc o páníčkovi a nevěřila vlastním uším, když mi sdělil, že ho právě hospitalizovali na traumatologické JIPce, ale už musí končit, protože jde na příjem. Nejdřív jsem myslela, že si dělá legraci, ale pak pochopila, že opravdu nedělá. Později jsem se dozvěděla víc – jedno žebro zlomené, nějaké prasklé a hlavně prasklá blána plíce, tedy se mu dostal vzduch do hrudníku. Musí tam zůstat na pozorování minimálně do něděle. Hned po vyhlášení jsem mu tedy mazala sbalit věci a mastila do nemocnice. Vypadal v pohodě, pořád mlel o tom, že zbytečně zabírá místo, ale já byla radši, že je pod kontrolou. Čekalo ho CT. Ten den byl na JIPce velký šrumec, takže mě zanedlouho vyhnali, protože čekali velký příjem. Dala jsem vědět všem známým a jela do tábora. Ještě štěstí, že jsme si tábor prodlužili až do neděle – původně končil v pátek, ale pár nás zůstalo do neděle. Bailinka si po dobu mého pobytu v nemocnici našla výbornou zábavu – ačkoliv bazének tam ležel už dva dny a ani si ho nevšimla, rozhodla se zřejmě pomstít za samotu- bazének byl sežrán a ještě byl vyhrabaný koš a rotrhané pytlíky od dobrůtek. V Penzionku byli všichni moc milí, všichni se vyptávali, všichni pozdravovali, jen Branuška byla bez páníčka moc smutná.
 

 

SOBOTA – tréninky a nemocnice

V sobotu nás na trénování přijala Jitka – pod jejím vedením trénovala i Bailinka, která se tu už pěkně rozběhala a Jitka mi pomáhala s osamostatněním na parkuru. Kupodivu to šlo hladce a malá začala pěkně valit do cíle. Měla jsem z ní ohromnou radost. I když jsme v táboře troch osiřely – bez páníčka i Binga, tak jsme se rozhodně nenudily. V pátek přijela Lucka s Cessy (sestřičkou Cameronka, kde je náš Butch), takze bylo co povídat a málem jsem ee ani nedostala za holkami.

Odpoledne jsem opět mazala do nemocnice. Božánek se cítil zase o něco lépe, už měl za sebou CT vyšetření s tím, že nahromaděného vzduchu v hrudníku není tolik, byl přeložený na normální pokoj a pustit by ho měli až v pondělí. Vyžádala jsem si od něho SMS, kterou posílal známým – někteří totiž volali dost v šoku a ani se jim nedivím, SMS zněla takto: „Ahoj, jen pro informaci: Včera vecer jsem při sjezdu v lese v rychlosti cca do 45 km/h udelal chybičku – nepozornost a nevyhnuti se ci pozdni odraz na preskok hluboke, pricne , erozivni, ronove ryhy, takze jsem do ni zapichl predni kolo a po vice nez 6ti metrech ve vzduchu a 2 metrech po sterku „pristal“ tak, ze jsem trochu odrenej, mam praskly nejaky zebra a pneumothorax – vzduch mezi plici a hrudníkem, takze zbytecne lezim v Budejovicich na traumatologicke JIPce na pozorovani a zabiram postel potrebnejsim… Uz jsem i po CT hrudniku. Prave prisel doktor, ze je to v pohode, zadne drenaze mi delat nebudou, prelozi mne na normalni pokoj a pry me v pondělí pusti, ale ja se domluvim, ze uz v nedeli, abych odjel autem s ostatnima v  a v pondělí mohl do rachoty! Cest a mejte se lip! Ale stejne jsem si ten sjezd skvele uzil!!! PS: jsem  uplne v pohode, nic mi není, jenom trošičku boli narazeny zebra… „ No nezbláznili byste se z něj? Později mne už sám vyhnal, ať není holčičkám smutno – fotka bazénku ho dost pobavila. Tentokrát jsem v chatce dala všechno do výšky, ale málo platné – Bailinka se tentokrát pustila do mých vietnamek a crocssu (do těch už podruhé). Večer v penzionu jsem pátrala po nějakém ubytování z neděle do pondělka – v neděli sem měly začít najíždět děti a já chtěla být, co nejlbíž nemocnici. Takový byl poslední den tábora a rekapitulační foto najdete zde:
 

 

NEDĚLE – setkání s Benjaminkem podruhé a nemocnice

V neděli ráno jsm už jen rychle dobalila všechny věci, naložila auto a vyrazila na chatičku za Benjaminkovci, kam jsem byla s holčičkami pozvaná. Pan Pavel si nás vyzvedl v Ševětíně na náměstí – ještěže tak, protože k chatičce bych já sama, se svým orientačním smyslem, nedorazila. Chvilku to vypadalo, že jedem na kraj světa, ale ve finále se před námi vylouplo nádherné měsíční údolí s překrásnou zahradou a nenápadnou chatičkou. To bylo království našeho Benjiho. Musím říct, že tentokrát bylo jeho uvítaní bombastické – olízaná jsem byla od hlavy po paty. Holky pořádně prohnal, všechno jim ukázal, prošmejdili úplně všechno. Naše malé hyenky se samozřejmě nejvíc vyřádily v potoku. Páníčkové zatím povídali o všem možném i nemožném. Původně jsem měla v plánu zdržet se jen chvilku, ale Benjaminkovci s námi měli jiné plány – dostala jsem výborný oběd (ještě teď se stydím jak jsem si na návštěvě dávala do nosu). Během obídku jsem stále číhala, kde se pohybují naše zvířátka – bála jsem se okolního lesa, aby holčičky něco nepraštilo přes čumáček, ale Benji na ně dohlížel a nepustil je ze svého dohledu, prostě dokonalý gentleman a opět jsem v něm poznávala to své nejoblíbenější štěňátko, které málem zůstalo u nás doma. Ale jsem ráda jak to dopadlo, protože Benji se má jako v ráji a s páníčkem pomalu začínají s myslivostí – je prý úžasný, dopředu hlásí, určitě to bude velký šikula.

 
Páníčkové pak jeli domů, což je kousíček od nemocnice a nabídli mi, že během mé návštěvy v nemocnici pohlídají holčičky. Tak jsme tedy vyrazili. Když byly holky dostatečně zaujaté dalšími hrátkami na zahradě, pokusila jsem se nenápadně zmizet. To by ale nebyla Branduška, aby mě nevyhmátla. Božánek měl radost, že je o nás s holkami tak dobře postaráno, obdivoval fotky chatičky a okolí. Cítil se výborně, ale neodvažoval se na doporučení doktora podepsat revers, takže musel zůstat do pondělka. Trochu jsme oba trnuli hrůzou, co se děje u Benjaminkovců, jestli jim tam holky moc nezlobí nebo nenaříkají za plotem. Po náratu k nim mě všichni vítali jako bysme se týden neviděli (dokonce i Benji). Holčičky byly zlaté, ale Brandy samozřejmě vyhlížela paničku za brankou. Všechny tři to celodenní řádění tak zmohlo, že během chvilky popadali na trávník a spinkali. Probrali je snad až zmrzlinové hody a kávička. Já tímto děkuji Benjaminkovců za skvělé přijetí, za neuvěřitlnou výslužku (odvezly jsme si báječnou bezinkovou šťávu, bezinkový med a ještě pivo), hlídání holčiček i báječné pohoštění – panička i hafulky si nadlábly pupek, že se ani hýbat nemohly. Doufám, že jim co nevidět budeme moct vše vrátit. Díky za vše. Odsud už jsem jela jen do nedalekého penzionu Bergamo, kam za námi večer přijela Cessy s páníčky. I jim moc díky za milou společnost a těším se někdy v Praze zase naviděnou.
 

 

PONDĚLÍ – krátký výlet k rybníku a odvoz páníčka

V pondělí jsem už jen čekala na zprávu z nemocnice jestli nám Božánka opravdu domů pustí. Čekání jsme si zpestřily výletem do Haklových dvorů ke krásným rybníkům. Bohužel jsem po chvilce plavčení holčiček a procházce kolem zjistila, že tu je šílené množství kachen. Baila byla k neudržení, a tak naše procházka spočívala v neustálém okřikování Bailinky, vlastně i Brandušky – jak se něco hne, jsou obě ve střehu, naštěstí ale nic neulovily. Podařilo se mi ale najít jedno místečko, kde žádné kachničky nebyly, tak tam jsme na chvilku zakotvily a holky moje vodnické se tu potápěly (Bailinka je snad ještě větší vodník než Branduška), vzájeně se topily apod.  Božánek volal kolem 12. hodiny, že ho domů opravdu pouští. Tak jsme radostně naskočily do auta a jely si pro něho. To bylo radosti a vítání! Domů jsme dorazili navečer (navigace nás vedla netradiční cestou), no a doma holčičky usnuly a spaly snad až do dalšího dne – celý týden byl náročný, ale na táboře na sobě nedaly žádnou únavu znát – doma to je nuda, tak konečně začaly odpočívat a pečovat společně se mnou o páníčka, který už měl roupy a vymýšlel co bude dělat v té rachotě.

Tak, snad jsem na nic důležitého nezapomněla. Až na ten závěr byl tábor báječný a hrozně moc se těšíme na příští rok!!! Díky za skvělé tréninky našim trenérům, báječnou organizaci tábora a vůbec prostě všem za milou společnost.
 
BAILEYS – TRÉNINK A ZÁVOD

 
BRANDY – TRÉNINK A ZÁVOD

 
RODINNÉ A JINÉ HRÁTKY